13. Drobný incident

24. října 2010 v 22:14 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Konečně se začne něco dít a uvidíte skutečnou akci, i když, jak název napovídá, jen malou. Ale šikovnou.
P.S. Prosím všechny, kdo čtou, aby se nějak ozvali. Stačí prosté oznámení: čteme. Aspoň budu vědět, že má cenu dál psát.
P.P.S. Prosím, když píšeš sms z netu, tak se aspoň podepiš, takhle ani nevím, kdo mě vzbudil.


"... a vezměte ještě dvoulitrovku minerálky, perlivou, neochucenou," vypočítávala Monica.
"A kafe!" houkl Oleg od svého notebooku. "Už dochází."
"Aby ne, když ty a Andrej vaříte kafe systémem půl hrnku kafe, půl hrnku vody," ozval se Ryan. Měl pravdu, sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem si jednou omylem lokla z Andrejova hrnku. Vypadalo to jako nadějná metoda na syntézu ropy, ale pít se to nedalo.
"Jo a kafe. Největší, co tam najdete," souhlasila Monica. "Přineste si účtenku, já vám to potom proplatím."
Už jsme v hlavním štábu strávili víc než dva týdny a pořád jsme se nedostali k opravdové práci. To ale neznamenalo, že bychom lenošili. Frank nás denně nutil posilovat a běhat ("Tyhle rány Prokletý ani neucítí, natož aby mu ublížily!") a když jsme se zrovna nepotili v miniaturní posilovně, zdokonalovali jsme svoje soubojové techniky. Pomalu ale jistě jsme se zlepšovali, i když proti kapacitám jako Diego a Ines jsme pořád byli žabaři. No, vlastně jsme byli žabaři i proti Andrejovi a Olegovi.
Rusové nás také učili základy bezpečnostních opatření - jak rozpoznat sledování, jak ho setřást, jak rozpoznat přítomnost Prokletých a podobně. Tehdy nám Oleg také vysvětlil, proč ten první den přišel do štábu ve vlčí podobě.
"Vůbec nešlo o to, že bych vám nedůvěřoval, jak si Rafael myslel. Ale vlčí smysly jsou na průzkum neznámého terénu daleko vhodnější. Je lehké něco schovat tak, aby to nebylo vidět, ale schovat něco tak, aby to nebylo cítit, to už je jiný oříšek. Tehdy jsem si chtěl ověřit, jestli je všechno v pořádku."
Samozřejmě, Oleg byl v tomhle ohledu trochu paranoidní, ale v bezpečnostních opatřeních se vyznal. Stejně jako se Diego a Ines vyznali v práci s poutem, které s námi procvičovali.
Co se týče případu, nemohli jsme se hnout z místa. Já a Rafael jsme napsali Devon Hilaryové a Kenovi MacDonaldovi, aby nám řekli, co Dárci udělali, ale ani jeden zatím neodpověděl. Dál jsme prověřovali každého, s kým se Traven za posledních dvacet let pozdravil, ale všichni vypadali naprosto bezúhonně. Sledování Ciary Travenové a rodin Lois Drakeové a Stephanie Mylesové také nepřineslo užitek. Po Travenových jako by se země slehla. Atmosféra ve štábu, ze začátku nesmírně přátelská, neznatelně ochladla, jak se všem s pokračujícím neúspěchem zhoršovala nálada.
A já a Rafael jsme nedělali nic než sem tam pomáhali s papírováním a, jako právě teď, doplňovali obsah ledničky.
Sešli jsme dolů, pozdravili Claire a Janet v recepci, i když ty nás sotva vnímaly, byly zažrané do telenovely a osudy jakési Manuely a Raoula pro ně v tu chvíli byly důležitější než my. Pak jsme se vydali do obchodu za rohem.
Už jsme vycházeli s taškou naditou nákupem, když jsem si ho všimla. Stál na druhé straně ulice. Přesto že měl sluneční brýle, vlasy o hodně kratší, než když jsem ho viděla naposled, a neusmíval se, poznala jsem ho. Jako bych někdy mohla zapomenout na tvář Dominica Bellse.
Přes pouto jsem šťouchla do Rafaela a ukázala mu, co jsem právě viděla.
Dej echo do štábu, navrhla jsem.
Kvůli slunečním brýlím bylo těžké říct, kam přesně se Dominic dívá a jestli ví, že jsem si ho všimla. Každopádně pokud se na prahu štábu lovců ocitl náhodou, byla to vážně divná náhoda. Rafael už vylovil mobil a právě polohlasem vysvětloval Frankovi situaci.
"Dobře," odpověděl mu Frank. "Zdržte se na ulici, sledujte ho a kdyby to vypadalo, že chce utéct, zadržte ho. Ale jestli se tam objeví Prokletí, stáhnete se, jasné?"
"Cože?" vyhrkl Rafael.
"To znamená práskněte do bot. Jdeme tam," oznámil Frank a zavěsil.
Otočila jsem se a zatímco jsem předstírala, že se dívám na výlohu obchodu s hudebninami, vrhla jsem kradmý pohled po Dominicovi. Ke svému překvapení jsem zjistila, že si sundal brýle a dívá se přímo na mě.
Zastavila jsem se a skoro tři vteřiny jsme jen stáli a zírali na sebe přes ulici. Nedokázala jsem jeho výraz rozluštit, ale radost v něm nebyla. A já... srdce mi pukalo. Nenáviděla jsem ho víc než kohokoliv jiného na světě, ale zároveň jsem ho litovala a soucítila s ním. Nevěděla jsem, kde se ve mně ty pocity berou, ale jasně jsem cítila, jak se na samém okraji mého vědomí vznáší vzpomínka na ty tři týdny, které jsme spolu strávili - nádherné, šťastné tři týdny. Ta vzpomínka samotná byla dost na to, aby mi zabránila útočit na něj.
Dominic se usmál. Byl to úsměv naplněný smutkem, jen stín toho, jak se smával dřív, ale i s tímto pousmáním náhle vypadal daleko krásněji.
Rafael věděl, co se stane, dřív než já. Díky Bohu za ten šestý smysl, který umožňuje upírům rozpoznat přítomnost magie ještě než je použitá, protože v tu chvíli zachránil Rafaelovi život. Odvrátil Dominicův útok dřív než jsem si uvědomila, co se děje. Oba paprsky světla narazily do stojícího auta, naštěstí prázdného, vysklily mu všechna okna a zanechaly spálenou čáru na potahu předních sedadel. Lidé kolem ječeli a utíkali pryč.
Když jsem si uvědomila, jak těsně Rafael vyvázl, přeběhl mi mráz po zádech a to nejen obrazně. Zalil mě pocit chladu a pak horka a já se přeměnila. Náhle se celé dilema, jestli pomůžu Rafaelovi nebo Dominicovi, zdálo směšné.
Pořád tě mám ráda, pomyslela jsem si, ale tohle ti nedovolím.
Vyrazila jsem kupředu, prokličkovala mezi auty, která už stejně brzdila, a popadla jsem Dominicovo zápěstí. Strhla jsem ho stranou, právě když chtěl znovu zaútočit. Na jazyku jsem ucítila slanou chuť krve.
Když jsem to udělala, jako by se něco uvnitř mě roztříštilo na milion kousků. Pouto mezi mnou a Dominicem se znovu otevřelo s takovou silou, že jsem si na zlomek vteřiny nebyla úplně jistá, jestli jsem Nancy nebo Dominic. Okamžitě jsem začala budovat obranu kolem svojí mysli, Dominic se nesměl dozvědět... ne, nesměla jsem na to myslet, tak, pěkně tiše, nemysli...
Nancy? Z Rafaela ke mně zavanul strach. Obrátila jsem svou pozornost tím směrem a zjistila jsem, že se ulicí blíží dva Prokletí.
Musíme se stáhnout, řekl.
Ale já se nechtěla stáhnout, chtěla jsem Dominica zastavit jednou provždy. Chtěla jsem bojovat.
Nancy!
Rafaelův strach bylo to jediné, co mě dokázalo probudit. Ale ne, neodejdu, dokud...
Vyskočila jsem a zuby jsem mu šla po obličeji. Jeho bolest jsem cítila téměř jako vlastní, ale to v tu chvíli nevadilo. Uskočila jsem a s uspokojením jsem viděla, že si Dominic přitiskl ruce na obličej a mezi prsty se mu řine krev.
Zničehonic se objevil černý vlk a písková lvice, proplétali se mezi auty a mířili přímo k Prokletým. Jenže to už se zpoza rohu vynořila černá dodávka a s hlasitým zaskřípěním zabrzdila kousek od nás. Prokletí popadli Dominica každý z jedné strany a vlekli ho k dodávce. Ohnala jsem se po jednom z nich, ale udeřil mě, až jsem pár kroků odletěla. Narazila jsem do zdi, až mi před očima vyskočily hvězdičky, a sesunula jsem se k zemi.
Lvice a černý vlk jim byli v patách, ale zabouchli jim dveře před nosem a vzápětí dodávka vyrazila a zmizela za dalším rohem.
Přeměnila jsem se, ale nevstala jsem. Seděla jsem na zemi a klepala jsem se, přestože svítilo sluníčko. Rafael ke mně přiběhl a objal mě kolem ramen.
To je dobrý. Už je to pryč. Je to dobrý. Už je dobře, opakoval konejšivě.
Moc dobře věděl, že to není setkání s Dominicem, co mě vyděsilo k smrti. Byla to moje vlastní krvežíznivost. Stává se ze mě monstrum jako z pohádek? Opravdový vlkodlak? Budu lovit ne kvůli spravedlnosti, ale kvůli tomu, že na konci mě čeká kořist? Probouzí se ve mně vlk?
Ne, určitě ne. On se taky nenávidí, viděl jsem to dost jasně. To nebyla tvoje nenávist, která tě nutila na něj útočit, ale jeho vlastní. Věř mi, utěšoval mě Rafael a já jsem viděla, že má pravdu. Trochu se mi ulevilo, ale stín strachu zůstával.
Lvice a černý vlk se proměnili a teď tam stála Karen, která si bezmocně zajela prsty do krátkých vlasů, a podmračený Oleg. Vedle nich Frank někam telefonoval a Andrej nás starostlivě pozoroval. Uvědomila jsem si, že mám kolem úst krev a pokusila jsem se ji otřít hřbetem ruky.
Víš, řekl Rafael s potutelným úsměvem, když mi pomáhal na nohy, dneska jsem se tě poprvé v životě opravdu bál.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Andrej.
"J-jo," přisvědčila jsem roztřeseně.
"Běž do štábu," poručil. "Rafaeli, nehni se od ní na krok. Udělej jí kafe nebo jí dej panáka nebo tak něco, ať se dá dohromady."
"Já jsem v pohodě," ohradila jsem se, přestože jsem se pořád klepala jako kdybych měla zimnici.
"Stejně se vraťte. My se jen poohlédneme, jestli tu nezůstala nějaká stopa, a jdeme taky," odbyl mě Andrej a vrhl významný pohled na Rafaela.
Chtělo se mi vztekat se dál, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu přidělávat problémy. Najednou mnou projela bolest, jako by mi někdo ukousnul nos. Ruka mi vystřelila k obličeji, ale tam žádná rána nebyla. Uvědomila jsem si, že to je Dominicova bolest. Jel někam dodávkou, ale neviděl, kam. Z pokousaného nosu a tváře mu prýštila krev a jeden z Prokletých se ji snažil zastavit.
Potřásla jsem hlavou a rychle jsem ho zablokovala. Věděla jsem, že v práci s poutem nejsem tak dobrá jako on, ale snažila jsem se. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.
Vstoupili jsme do budovy štábu. Ryan a Monica stáli ve vrátnici a oba zírali s očima navrch hlavy.
"Nancy, já ho slyším," vyhrkl Ryan. "Co se stalo?"
"On... já... to pouto..."
Ne, nebyla jsem v pohodě, jak jsem tvrdila Andrejovi. Ta síla vůle, se kterou jsem došla až sem, najednou povolila a mě se podlomila kolena. Rafael mě zachytil a posadil na pohovku. Až po několika minutách, během kterých do mě skutečně nalili toho slibovaného panáka a během kterých dorazili Rusové, Frank a Karen, jsem se dala dohromady a mohla jsem se přesunout do hlavního štábu a převyprávět, co se stalo.
"Musíš ho blokovat, Nancy," oznámila mi potom Ines, jako bych to nevěděla sama, "než vymyslíme, jak to vaše pouto využít."
"Díky," zavrčela jsem. Celou dobu, ačkoliv jsem se tomu snažila bránit, mi v hlavě vyskakovaly Dominicovy pocity. Protože mu právě ošetřovali kousance, které ho bolely jako čert, nebylo to zrovna příjemné.
"Nancy?" oslovil mě náhle Ryan. Podle jeho strnulého výrazu jsem poznala, že se chystá načít nějaké citlivé téma. "Můžete na chvilku ven? Oba?" požádal nás.
Vyšli jsme na chodbu a zavřeli za sebou dveře. Samozřejmě tam byl i Frank, ale stál trochu stranou. Pochopila jsem, že tohle je hlavně mezi Ryanem a námi.
"Něco mě napadlo, ale musíte nejdřív souhlasit vy dva, než to navrhnu," řekl. Sice mluvil v množném čísle, ale obracel se ke mně. "A vím, že je to podpásovka, ale je to plán. Dominic nemůže blokovat tebe a mě zároveň. Když se na něj oba vrhneme ve stejnou chvíli, jeden z nás se mu prostě musí dostat do hlavy."
Zaplavil mě chlad a znecitlivěl všechny moje myšlenky. Bylo mi jasné, že pokud prolomíme Dominicovy obrany takovou mírou násilí, můžeme očekávat nějaké poškození, dost možná trvalé. Dotýkat se jeho myšlenek bude bolet, Rafaela možná ještě víc než mě. A bude to nebezpečné, tolik myslí pracujících dohromady může snadno napáchat víc škody než užitku. Pokud se zraní někdo z nás, nebudeme moct říct, že to bylo nečekané.
Ale bylo to rychlé řešení a my rychlost potřebovali, protože teď, když se moje pouto s Dominicem znovu otevřelo, nemůžou si dovolit důvěřovat mu. Bylo třeba jednat, dokud ty informace, co měl v hlavě, byly aktuální.
Rozhodnutí je na tobě, oznámil mi Rafael. Já budu s tebou, ať tak nebo tak.
"Je to nebezpečné," konstatovala jsem.
"To je," přisvědčil Ryan. "Otázka je, jestli to za to stojí."
Ryanovi trocha nebezpečí stála za možnost skoncovat s tím jednou provždy, to jsem viděla. A mně?
Mně taky.
"Kdy to provedeme?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 25. října 2010 v 16:47 | Reagovat

Rozhodně čtu, to že se mi nedaří psát komentáře je nedostatkem času, případně energie, protože přijedu z práce, přečtu kapitolu a jdu si lehnout,a bych načerpala síly. Ale jsem věrný čtenář, neboj :)

2 Awia Awia | Web | 25. října 2010 v 20:25 | Reagovat

Já čtu. Možná nekomentuji úplně poctivě, ale čtu každý díl a čekám, jak se to vyvine dál. Tenhle příběh naprosto žeru a teď, když se tam objevil Dominic! No páni. Musím říci, že jak jsem ho z počátku neměla ráda, nyní s ním částečně sympatizuji. Je mi i trošku líto. Připadá mi, že není úplně tak špatný. Ale ... jak to říct? Stranu už si vybral.

3 mardom mardom | 2. listopadu 2010 v 15:42 | Reagovat

Nečtu, ale chystám se číst, až budu mít náladu a to hezky najednou :). Protože u tebe mám vždycky pocit, že chci další díl a to hned.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama