12. Teambuilding

18. října 2010 v 16:08 | Lomeril |  Lovci v soumraku
A přicházím s dalším dílem Lovců v soumraku. Tak jsme konečně ve štábu, už se začalo něco trochu i dělat, ale tým se přece musí seznámit, ne? Velice odpočinková kapitola, která (možná) nemá přímou souvislost s dějem. Aneb jak se lovci baví.


Zbytek dne byl noční můra. Musela jsem pořád myslet na rozhovor s Ines a na Dominica a tak jsem ani moc nevnímala, co se kolem mě děje. Odpoledne jsme jen trochu trénovali s Ryanem, ale rozhodně jsme se nějak nepředřeli. Vzhledem k tomu, jaké problémy jsem měla se soustředěním, to ani nešlo.
Po večeři jsme se sesedli ve společenské místnosti na to, co Karen nazvala "teambuildingovou akcí." Přidružil se k nám i operátor Jamie, jeho kožoměnec Huxley a jedna dvojice lovců - Ron Massingham, pravděpodobně nějaký Aprilin desátý bratranec, který ale troydonské Massinghamy vůbec neznal, a jeho kožoměnec Michael, blonďák, se kterým jsme se setkali hned první den ve štábu.
K překvapení nás všech Andrej vytáhl kytaru a ukázalo se, že on a Oleg umí krásně zpívat. Jamie přinesl několik kartonů piv (z "tajných zásob") a Karen otevřela víno. Frank (což mi vyrazilo dech) vytáhl tři láhve levné skotské. Vždycky jsem měla Franka za suchara, nedokázala jsem si představit, že pije něco silnějšího než zázvorovou limonádu. Když začal rozdávat panáky, nezmohla jsem se na slovo. A to už jsem si myslela, že si začínám zvykat.
Nicméně směs kytary a alkoholu fungovala. Zazpívali jsme si pár nejprofláklejších písniček a pak Andrej a Oleg přidali pár ruských. Zněly zvláštně a zapomněla jsem při nich na svoje trápení, i když většina z nich byla smutných. Smutek, o kterém vyprávěly, patřil jinam, na studené pláně nebo do hlubokých lesů, neměl nic společného s utrápenou holkou, která má nezlomitelné, ale přesto nefunkční, pouto s člověkem, kterého zároveň miluje a nenávidí.
Jenže pak hladina skotské v lahvi poklesla pod bod zlomu a začalo se řádit. Oleg kamsi zmizel a vrátil se s dvěma láhvemi bez etikety. Tvrdil, že je to nejlepší domácí vodka a začal rozlévat. Když jsem tu hroznou tekutinu poprvé polkla, měla jsem pocit, že omylem sáhl po tekutém podpalovači.
"Panenko skákavá!" vypravila jsem ze sebe, když jsem přestala kašlat. "Co to je?"
"Samohonka!" zahihňal se Rafael a snažil se na mě pořádně zaostřit. "To víš, v Rusku se nepije na chuť, v Rusku se pije, dokud jsi při vědomí."
Brzy se zábava opravdu zvrhla, i když se nezdálo, že by to někomu vadilo. Kytara zůstala zapomenutá v koutě. Oleg zuřivě diskutoval s Diegem a Frankem o nějakém nedávném případu na Kavkaze, o kterém všichni tři něco věděli. Andrej se na volném prostranství snažil naučit Monicu a Karen kozáčka, Ines, která kouřila tenkou cigaretu z dlouhé špičky, se natěsnala mezi Rona Massinghama a kožoměnce Huxleyho a střídavě si z nich dělala legraci, operátor Jamie usnul, Rafael seděl na zemi a Michael mu zřejmě předváděl lovecké techniky kožoměnců ve vlčí podobě a já se najednou ocitla v jednom z křesel. Problém byl, že v tom křesle pode mnou ještě seděl Ryan.
"Jé - škyt - ahoj!" pozdravila jsem ho.
"Ahoj," usmál se. Nebyl tak opilý jako někteří, ale ani střízlivý.
Andrej v tu chvíli ztratil rovnováhu, vrazil do křesla, kde spal Jamie, a převrhl ho. Aby si ho udobřil, nalil mu dalšího panáka vodky ze třetí lahve, která se vynořila odnikud, a když už byl v tom, nalil i všem ostatním. Dokonce nás laskavě obešel, takže jsem se ani nemusela zvedat z Ryanova klína.
Tenhle panák se ukázala jako ta příslovečná poslední kapka. Detaily se od té chvíle opravdu mlží. Myslím, že při hovoru došlo i na Dominica, ale tím už si nejsem jistá.

Jen málo rán v mém životě bylo tak příšerných, jako ráno po naší teambuildingové akci. Když jsem nabírala vědomí, měla jsem pocit, že mě někdo vrátil do stavu, ve kterém jsem byla po bitce u srubu. V hlavě se mi podle všeho usídlilo stádo slonů a pokoušelo se tam tancovat kankán, žaludek si zřejmě hrál na plachetnici v bouři a v puse jsem měla sucho jako na Sahaře.
Pomaličku jsem otevřela oči. Sloni uvítali světlo a zrychlili tempo svého kankánu. Jen počkejte, vyhrožovala jsem jim v duchu, jen co najdu Ibalgin, máte utrum. Rozhlédla jsem se zpod přivřených víček a zjistila jsem, že vůbec neležím ve své posteli. Dokonce jsem ani neskončila ve společenské místnosti. Nějak jsem se ocitla v úplně cizím pokoji.
A v posteli přes uličku nespal Rafael, ale Ryan.
Do prdele, zaúpěla jsem.
Tiše jako myška jsem se vykradla z pokoje a po cestě jsem se zoufale snažila vzpomenout si, co se v noci dělo. Vybavovala jsem si, jak jsem seděla Ryanovi na klíně, což samo o sobě stačilo na to, abych královsky zrudla, ale pak? Jo, byla jsem unavená, tak unavená, že jsem odmítala jít o jedny dveře dál. Ale co se stalo?
S pocitem vzrůstající paniky jsem se vydala najít Rafaela. Ještě spal, ale zřejmě byl ve společenské místnosti, proto jsem zamířila tam. Otevřela jsem dveře jen tak, bez přípravy, a to jsem neměla dělat.
Společenská místnost vypadala... no, jako po hodně divokém večírku. Rusy jsem nikde neviděla, ale na pohovce spali Ines a Diego v těsném objetí. Rafael ležel na zemi, hlavou položenou na opěrce převrženého křesla a jednou rukou objímal Andrejovu kytaru. Karen spala stočená v jiném křesle, které ještě stálo, a Michael si dokonce srazil dvě křesla k sobě. Ostatní se museli odpotácet do svých pokojů. Na koberci byla velká skvrna a hned vedle se válela hromádka střepů, která zřejmě ještě včera večer byla skleničkou. Popelník na stole přetékal nedopalky, nacpanými mezi zmačkanými papírovými kapesníčky.
Ale to by všechno bylo v pořádku. Kdyby u dveří, které vedly ke schodišti, nestáli upír a kožoměnec, kteří tu včera rozhodně nebyli. Oba shlíželi na scénu s napůl pobaveným, napůl rozzlobeným výrazem.
"Slečna Rabnottová, předpokládám," oslovil mě upír šeptem.
Nezmohla jsem se na víc než přikývnutí.
"Elliot Brocklehurst," představil se, "a tohle je Darren Grueber, můj kožoměnec," ukázal na muže za ním.
A do prdele! zopakovala jsem v duchu. Zrovna teď se musí ukázat šéfové. Naprázdno jsem polkla.
"Darrene?" zašeptal Elliot.
Kožoměnec, hubený chlapík s houštinou černých kudrnatých vlasů, prokvetlých šedinami, přikývl a udělal krok kupředu. S hrůzou jsem čekala, co se bude dít. Nadechl se a zplna hrdla zařval:
"Budíček! Aubrey! Waynfleetová! Nástup! Vstávat!"
Instinktivně jsem si zacpala uši, uskočila jsem dozadu, jak jsem se lekla, a kopla jsem do křesla, ve kterém spala Karen. Mezitím jsem horečně uvažovala, kde jsou ostatní - Rusové, Frank, Monica, Ron, Jamie a Huxley.
Rafaeli, oslovila jsem ho důrazně. Rafaeli, vstávej.
Ovšem moje buzení ani nebylo třeba, protože v Darrenově hulákání se stejně spát nedalo. Rafael zamručel a pomalu mu začalo docházet, kde je a co se s ním děje. Když se k mojí bolesti hlavy přidala ještě jeho, rozhodně to už tak příšerné ráno nevylepšilo.
Darren šel hulákat směrem k pokojům, zatímco Elliot, hubený upír s lesklou pleší, lemovanou rozcuchanými šedými vlasy, jenom tiše stál a pozoroval nás.
Rafael se posadil, promnul si oči a rozhlédl se po pokoji.
Kdo je támhleto? zeptal se ospale.
To je Elliot, náš šéf, oznámila jsem mu.
A do prdele! vyjekl. Začal se honem hrabat na nohy a po cestě se pokoušel trochu upravit, samozřejmě bez výsledku.
Karen už stála proti Elliotovi, o dost klidnější, než jsem čekala. Michael, bílý jako stěna, se odplížil směrem k záchodům. Diego a Ines seděli na pohovce. Ines se naprosto nevzrušeně protáhla a dokonce Elliota pozdravila jako stará známá. Jamie a Huxley přispěchali od štábu a alespoň oni se tvářili provinile. Huxley zamumlal, že omlouvá Rona, který je s Michaelem na záchodě. Podle toho, co říkal, to vypadalo, že Michael zvrací. Rusové z nás vypadali nejčerstvěji, Andrej se dokonce usmíval. Kromě Ines byl v místnosti jediný. Frank a Ryan dorazili jako poslední.
Elliot počkal, až se k němu Darren připojí.
"Franku, Karen," oslovil je. Oba dva vystoupili z hloučku.
"Je," podíval se na hodinky, "devět hodin čtyřicet tři minut. Už jste měli čtyřicet tři minut pracovat. Vysvětlení?"
"Pracovali jsme včera večer padesát dva minut přesčas, tak jsme si za odměnu udělali malý večírek," zalhala Karen bez uzardění.
"Výborně," usmál se Elliot a k mému překvapení ten úsměv myslel vážně. "V tom případě máte ještě devět minut na to, abyste tu uklidili. Jamesi, Huxley, vy jste měli být v noci na příjmu," zamračil se na nebohé operátory.
"Neběžela žádná akce," namítl Huxley.
"To nevadí. Chápu, že pokušení bylo nejspíš příliš, ale doufám, že se to už znovu nestane. Můžete jít, děkuji vám," propustil je Elliot. "A vy ostatní, na co čekáte? Už vám zbývá jen osm minut."
Zatímco Andrej začal balit kytaru a zpěvníky, někdo uklízel rozbitou skleničku, jiný vysypal popelníky, já jsem posbírala špinavé skleničky a spolu s Karen jsme je odnesly umýt. Když jsme se vrátily, společenská místnost vypadala už vcelku normálně, dokonce bylo i otevřené okno, aby se vyvětral cigaretový kouř a nezaměnitelný odér alkoholu.
Nikdo se nepozastavoval nad Elliotovým přístupem k našemu večírku. Skoro to vypadalo, že já a Rafael jsme jediní, koho to překvapuje.
Celý tým zamířil do malé konferenční místnosti, kde jsme si zřídili vlastní štáb, ale když jsme chtěli jít za nimi, Diego nám zastoupil cestu.
"Vás dva tam nepotřebují. Vezměte si něco na cvičení a sejdeme se v tělocvičně," oznámil nám.
A tak jsme dostali pořádnou první lekci společného boje. Diego a Ines nám ukázali, jak máme v bitce spolupracovat, jak co nejefektivněji používat výhod pouta a co nejméně riskovat tam, kde by nepřítel mohl využít jeho slabiny.
"Nejjistější, když od Prokletého nic nepotřebujete, je zabít. Každá dvojice si časem vytvoří svojí taktiku, která je ovlivněná schopnostmi upíra, ale můžeme vám ukázat, jak to děláme my. Moje schopnost může být v přímém boji užitečná, ale většinou je stejně na nic jako ta Rafaelova," vysvětlovala Ines. "U nás útočí hlavně Diego. Cílem je, aby Prokletému prokousl krk. To ho sice nemusí zabít, ale rozhodně ho to vyřadí z boje na dost dlouho, abych mu oddělila hlavu od těla pomocí magie. Zatímco se Diego snaží dostat se k němu, já ho kryju. Samozřejmě je to hodně o štěstí. Můžete být sebelepší, ale když budete mít smůlu, je vám to na nic. Tak pojď, Nancy, zkus mě zabít."
Snažila jsem se soustředit pouze na fyzickou stránku věci a nemyslet na to, že až to bude naostro, bude to boj na život a smrt. Ale i když Diego nebojoval a jen pozoroval, aby mě mohl opravovat, nedokázala jsem se k Ines dostat. Proto můj pokus brzy ukončili a začali s názornou výukou.
Bylo zvláštní je pozorovat, ale když jsem viděla, jak nám předvádějí některé manévry, chápala jsem, proč jsou tak obávaní.
Diego, i když to byl kožoměnec, dvojici očividně vedl. Byl vysoký a dobře stavěný. A páni, musel to být nejvíc sexy chlap na téhle planetě. Zosobňoval všechno, co si malá hloupá holka představí, když se řekne Španěl. Měl černé vlasy a krásné hluboké tmavě hnědé oči. Když promluvil, jeho měkký španělský přízvuk a pomalá řeč ho dělaly ještě exotičtějším a přitažlivějším. Zdálo se, že vždycky kontroluje své okolí, vždycky připravený zaútočit nebo utéct. I když byl v úplném bezpečí, zůstával napjatý.
Ines oproti tomu byla menší, skoro drobná, s hustými vlnitými vlasy. Pokud byl Diego napjatý luk, Ines byla plamen. Na první pohled to vypadalo, že dokáže být vášnivá milenka nebo ohnivá tanečnice, ale nikdy opravdu nebezpečná. Až když jsme ji viděli cvičit, pochopili jsme, proč se její jméno vyslovuje se stejnou úctou jako Diegovo. Dokázala udeřit rychle jako had, tak rychle, že jste umřeli dřív, než jste si to stačili uvědomit.
Budeme někdy taky takoví? zeptala jsem se Rafaela. Budeme taky někdy učit někoho mladšího a bude si o nás myslet, že jsem andělé smrti? Budeme někdy mluvit o zabíjení, jako by to bylo něco běžného?
Pro ně to jeněco běžného, podotkl Rafael. Přistihla jsem ho, že si přeje, abychom se Ramirezovým někdy podobali. A přistihla jsem sebe, že si tím nejsem tak jistá.
Proč? zajímal se Rafael.
Nechci, aby ze mě byl zabiják, odvětila jsem.
Ani zabiják vrahů?
Vzpomněla jsem si na Dominica. Nevím. A ty si taky nejsi jistý.
Jak jsi na to přišla? zavrčel podrážděně.
Z toho srubu. Měl jsi v sobě spoustu magie, mohl jsi to naprat přímo do nich, ale neudělal's to. Místo toho jsi zbořil střechu, která je měla jen zastavit, ale ne zabít.
OK, tam jsem zaváhal, ale příště...
Příště nás to zaváhání může stát život. Jsme na tohle připravení? oponovala jsem.
"Tak hodláte něco dělat, nebo tu budeme jen tak stát?" houkl na nás Diego.
Ne, ale proto jsme tady, odpověděl Rafael.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 20. října 2010 v 8:41 | Reagovat

Konečně mám čas přidat komentář :-)

Jo, teambuildingy jsou skvělá věc, ale rána jsou pak krušná :-) Pamatuji na náš první (a můj od té doby poslední :-D )

Docela mi pobavila reakce Nan, když zjistila s kým je v posteli. Ale podle tvého popisu to vypadá, že se nic nestalo - přeci jen by se nedokázala potichu vykrást z pokoje, kdyby se předtím musela oblékat a hledat,kde je co pohozené :-) Ale přiznám se, že k Nan se mi Ryan libí :-)

2 Eillen Eillen | 20. října 2010 v 8:41 | Reagovat

Jo a nejlepší byla scéna s šéfama. Jejich reakce se mi líbila. Nechovají se nadřazeně jako by byli ti nejlepší. Líbí se mi jejich přístup :-)

3 Lomeril Lomeril | 20. října 2010 v 16:19 | Reagovat

Děkuju. Jenom Nancy nebyla s Ryanem v jedné posteli, jenom v jednom pokoji. Ačkoliv jí to stačilo.

4 Eillen Eillen | 20. října 2010 v 18:33 | Reagovat

Moje chyba. Omlouvám se. To jsem přehlédla. Ale tak i když byl v jiné posteli, tak to vyznívá krásně dvojsmyslně

5 Awia Awia | Web | 22. října 2010 v 16:09 | Reagovat

Možná se tu toho nestalo až tak moc (tím myslím, že děj se dopředu neposunul), ale i tak si myslím, že nám tato kapitola hodně přinesla. Nevím proč, ale Rusové jsou mi hned o něco sympatičtější (ne proto, že donesli alkohol a jeho následky snášeli nejlépe). Byla jsem ráda, že Eliot vzal jejich večervní dovádění s takovým klidem (v mém budoucím povolání bych takového šéfa brala) a Ignes jsem si zamilovala zase o něco více. Každopádně mě konec nutí zamyslet se nad tím, jak to s našimi postavami bude pokračovat. Chudák Nancy. Chápu ji. A doufám, že se z ní nakonec nestane vraždící stroj, který bude mrtvoly s klidem přecházet. To už by potom nebyla ona.

6 Anička Anička | Web | 10. listopadu 2010 v 15:20 | Reagovat

je to prilis odporne a blbe,hnusne a trapne!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama