3. Propast

18. srpna 2010 v 12:52 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Třetí kapitola Lovců v soumraku. Nancy a Rafael jsou u Rabnottových v Exeteru, ale Nancy z toho není tak nadšená, jak by měla být. A pan a paní Rabnottovi také ne. Vám by se líbilo, kdybyste věděli, že vaší dceři pravidelně pije krev úplně cizí kluk?
Článek je přednastavený, jsem na Maltě, takže odpovědi na komentáře až za čtrnáct dní


První týden našeho pobytu u mých rodičů se všichni chovali velice korektně. Rafael byl tak tichý a zdvořilý, jak to jen dokázal, zatímco naši se většinou tvářili, že tam žádný upír není. Všechno bylo v pořádku až do pondělí.
V pondělí večer jsme se účastnili vystoupení Franiny baletní školy. Byla to vlastně nuda, obzvlášť první hodina, kdy tam v podstatě chodilo pár prcků do hudby, ale přetrpěla jsem to jako gesto loajality k rodině. Vlastně jsem se na to moc nesoustředila. Slíbila jsem totiž Rafaelovi, že ho po návratu nakrmím.
Svůj slib jsem splnila, i když krmení není zrovna příjemný zážitek. Oba jsme na to ale byli za ta léta zvyklí a chápali jsme, jak je to nutné. Jenomže jsem zapomněla, že máma na to zvyklá není.
Ležela jsem na posteli a Rafael právě pil, když se otevřely dveře. Rafael se ode mě odtrhl a vzhlédl. Ve dveřích stála máma s vyděšeným výrazem. Uvědomila jsem si, co asi vidí - svou dceru s ránou na krku a upíra, který má kolem úst rozmazanou její krev.
Zabouchla dveře, než jsem stačila zareagovat.
A do háje, povzdechla jsem si v duchu.
Rafael mi otřel krk a zalepil ránu. Cítil se neskutečně provinile a já moc dobře věděla, že moje vlastní černé myšlenky, které byly zčásti přirozeným následkem každého krmení, zčásti přirozeným následkem mámina výrazu, mu ani trochu nepomáhají.
To bude v pohodě, přesvědčovala jsem jeho i sebe. V pátek stejně jedeme pryč.
Je mi to líto, ozval se. Jestli chceš, tak zavolám mámě a pojedu za ní už zítra, abych tady nedělal dusno.
A necháš mě tu napospas mojí mámě?
Nuceně se uchechtl. Můžeš jet se mnou.
Ne. Je na čase, aby si zvykli, že tohle je taky část mého života.
Kupodivu se k tomu máma druhý den nevracela. Už jsem si myslela, že se to rozhodla přejít, ale zjistila jsem, že jen čekala, až se táta vrátí z práce. Po večeři pod nějakou záminkou poslala Fran pryč a Ben se uklidil sám.
"Ehm... Nancy?" začala máma. "Mohli bychom si popovídat? O samotě?"
Rafael se začal zvedat a já jsem chtěla poukázat na skutečnost, že pokud nechtějí, aby Rafael něco slyšel, tak to dost dobře nejde.
To je dobrý, zarazil mě Rafael. Není třeba jim připomínat, že nemůžou mluvit se svou dcerou aniž by je odposlouchával cizí kluk.
Pak odešel a nechal mě s rodiči.
"No?" Založila jsem si ruce na prsou a preventivně jsem se naježila. Samozřejmě obrazně řečeno. Pokud to bylo možné, tak jsem se před rodiči nepřeměňovala.
"Víš," řekl táta, "říkali jsme si, jestli jsi si opravdu jistá?"
"A čím?"
"Jestli se ti chce strávit život po boku někoho, koho sis ani nevybrala," prohlásil táta přímo.
Neubránila jsem se odfrknutí. "Rafael je můj upír. Nemá cenu ani přemýšlet o tom, že bych s ním nebyla."
"Ale spousta kožoměnců žije bez upíra," vypravila ze sebe máma. Pořád jí dělalo problémy vyslovit ta slova.
"Zase tolik ne. Kromě toho, na ty se ostatní nedívají zrovna mile," dodala jsem. Ano, byli tací, kteří měli prostě smůlu a nikoho nedostali, ale ti měli mezi kožoměnci podobné postavení jako Ztracení mezi upíry.
"Víš, máme pocit, že to, co ti dělá, nestojí za..." začala máma, ale přerušila jsem ji.
"Co? Co mi dělá?" vyjela jsem. "Dělá to jen pro moje dobro!"
"Oslabuje tě. A prý to přináší deprese," argumentovala máma.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a byla jsem opravdu vděčná, že jsem Rafaela krmila včera, takže jsem měla nálady pod kontrolou. Relativně.
"Deprese netrvá víc než pět minut. Kousnutí nebolí víc než injekce. A co se týče oslabení, to je účel celého přidělování," vysvětlila jsem trpělivě.
"Je tak těžké pochopit, že se nám to nelíbí?" zeptal se táta.
"Jo. Poslyš, kdybych se vdala a měla rodinu, měli byste proti tomu námitky?" zkusila jsem jinou metodu.
Podívali se po sobě, zřejmě tušili past.
"Kdyby to byl někdo, koho bys chtěla, byli bychom šťastní," odpověděla máma opatrně.
"Fajn, ale přece bych musela protrpět těhotenství - ranní nevolnosti, velké břicho, porodní bolesti. Být přivázaná k dítěti. To by vám nevadilo?" pokračovala jsem.
"To ale nemůžeš srovnávat, holčičko," namítl táta. "To je něco přirozeného."
"No právě. Krmení je přirozené pro nás. Není to o nic horší, než jiné přirozené, ale nepříjemné věci. Není to mučení, není to nemoc, není to nic zvláštního," snažila jsem se je přesvědčit.
"Upíři zabíjejí lidi," prohlásila máma.
"Ti normální ne. Mají přirozené limity. Začali by dřív zvracet, než by někoho zabili. To můžou udělat jen Ztracení a to Rafael není."
"Zatím," zabručela máma.
"Vám pořád nedochází, že ta příšera tu není Rafael, ale ! Kdyby ze mě nepil," ignorovala jsem, jak sebou při těch slovech škubli, "měla bych za těch pár let na svědomí nejspíš desítky životů. Byl by ze mě vlkodlak, opravdový, divoký vlkodlak, který trhá lidem hlavy na potkání. To byste chtěli? Co vlastně chcete, abych dělala?" utrhla jsem se.
"Hlavně by sis měla rozmyslet, jestli to opravdu chceš takhle. Být pořád s ním. Jestli jsi zvážila i jiné alternativy," řekl táta opatrně. Máma se kousala do rtu a zdálo se, že má na krajíčku.
Znovu jsem se nadechla, abych nabrala ztracenou rovnováhu. Neměla jsem si dovolit takhle vyletět. Jen jsem je zbytečně vyděsila.
"Měla jsem možnost," odpověděla jsem.
"Co, prosím?" nechápal táta.
"Mohla jsem od něj odejít. Po tom útoku... no to je jedno, prostě podle našich zákonů on dostal možnost zažádat si o nového kožoměnce a dal na vybranou mně, jestli chci, aby to udělal. Odmítla jsem. Rozhodla jsem se s ním zůstat. Takže takhle. Nemusíte se bát, kdybych nechtěla, mohla jsem mít někoho jiného. Ale já jiného nechci."
"Mohla jsi odejít, protože tě zranil?" vydechla máma s očima navrch hlavy.
"Co?" nechápala jsem tentokrát já.
"Ta nehoda... tu způsobil on, ne?" ujišťoval se táta. "Proto jste měli možnost se rozejít?"
"Ne, tu nehodu nezpůsobil Rafael," procedila jsem mezi zuby a snažila jsem se ovládnout vlastní vztek nad takovou nehoráznou lží. "Unesli ho, částečně mojí vinou. Šli jsme ho zachránit, jo, já vím, byla to pitomost, ale chtěli ho zabít a my neměli čas. Bojovali jsme s těmi únosci a Rafael na ně zaútočil pomocí magie. Byla to jediná možnost, bylo jich víc, jenomže oni odpověděli také magií a tak spadl ten srub - rovnou na mě. Jestli to byla něčí vina, tak moje."
Zavládla chvíle ticha a já jsem rodiče v duchu prosila, aby se nevyptávali na podrobnosti. Rozhodně se mi nechtělo vysvětlovat celou svou aféru s Dominicem.
"Díky za starost, ale s Rafaelem je mi dobře," řekla jsem nakonec. Snažila jsem se o smířlivý tón, ale pořád ve mně bublala zuřivost, takže se to tak úplně nepovedlo. Doufala jsem, že aspoň ocení snahu. "Vážně, Orákulum vědělo, proč dát dohromady nás dva. Jiného upíra ani nechci."
Díky, ozvalo se mi v hlavě procítěně.
Odkdy posloucháš naše rodinný debaty? zajímala jsem se.
Od tý doby, co jsou tvoje emoce taková pálka, že je nemůžu neslyšet, i když se snažím, poznamenal kysele.
Takže procvičování pouta ještě není tak skvělý? Přidržet mi ruce zvládneš, ale ignorovat mě neumíš?
Promiň, říkala's něco?
Musela jsem potlačit úšklebek, poslední, co rodiče potřebovali vidět, bylo, jak se bez důvodu usmívám pod vousy.
"No, když víš, že opravdu jiného nechceš," zvolil táta cestu diplomacie, "tak můžeme být spokojení."
Usmála jsem se a převedla jsem řeč na nějaké naprosto banální téma, u kterého jsme zůstali pár minut, abychom alespoň symbolicky stvrdili obnovenou rodinnou pohodu. Věděla jsem, že mě nepochopili, a oni věděli, že já to vím. Byla mezi námi propast, ale aspoň jsme si dali tu práci, že jsme stáli každý na svém kraji a hulákali na sebe přes strž.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | E-mail | Web | 18. srpna 2010 v 21:11 | Reagovat

zavítej na www.photo-am.estranky.cz a klidně zaneh svůj názor na fotky

2 Awia Awia | Web | 21. srpna 2010 v 13:02 | Reagovat

Ten psoslední odstavec, ta poslední věta ... je to tak ironické a bolestivé a ... zkrátka je to tak procítěné emocemi, že to nádherně dokončuje tuto scénu. Víc ze sebe nevyplodím. Jsem unešená tou větou. No tak třeba příště. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama