2. Domov, sladký domov

13. srpna 2010 v 16:52 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Nová kapitola Lovců v soumraku. Setkáme se s Nancyinou rodinou a zjistíme, že ne všechno je tak idylické, jak by mělo být. Také uvidíme, jak se Nancy a Rafael zlepšili za ty tři měsíce, co jsme je neviděli.


Frank a Ryan vyřídili papíry ohledně přidělení, ale jinak nepromluvili ani slovo. Nasedli jsme do auta a zamířili na nádraží. Až na parkoviště panovalo hrobové ticho. Frank nakonec prohlásil, že zůstane u auta, ale Ryan nám pomohl s kufry až k vlaku.
"Hodně štěstí," popřála jsem mu, když jsem ho objala na rozloučenou.
"Dík. Budu ho potřebovat," odpověděl.
"Hej, máš něco proti Frankovi?" naježil se Rafael. Frank a Oliver nás minulý semestr učili základy bojových technik, ačkoliv jsme se nedostali nikam daleko. Po Oliverově smrti jsme měli pár lekcí s jinými lovci, ale to nebylo ono.
"Právě že ne," povzdechl si Ryan. "Hodně jsem slyšel o jeho prvním kožoměnci. Budu muset makat, abych byl z poloviny takovej chlap, jako byl on."
Rafael zahanbeně sklonil hlavu. Znovu jsem zmáčkla Ryana v náručí. Cítila jsem, že na takové projevy náklonnosti není zvyklý, ale co.
"Měj se. Určitě to bude dobrý," ujistila jsem ho.
"Díky. A čau," podal ruku Rafaelovi.
Pak se pomalu otočil a odcházel. Pozorovala jsem, jak se proplétá mezi lidmi na nástupišti a pomalu nám mizí z dohledu.
Bude se mít dobře, uklidňoval mě Rafael. Až teď jsem si uvědomila, jaké si o Ryana dělám starosti.
Já vím, že jo. Bude s Frankem.
Nastoupili jsme do vlaku a znovu mě zaplavily nepříjemné pocity. Mrzelo mě, že jsem se nedokázala těšit na svou rodinu. Mělo to být jedno z těch vzácných šťastných shledání, ale místo toho přinesu domů jen napětí. Máma bude na Rafaela nepříjemná a bude se mě snažit přesvědčit, že můžu žít i bez něho. Někdy jsem uvažovala, jestli by nebylo lepší s těmi návštěvami přestat.
To by nebylo. Ještě pořád tě chtějí vidět, ozval se Rafael. Z jeho slov čišela hořkost. Pořád se nepřenesl přes tu záležitost s otcem.
Tvoje máma tě chce vidět pořád, připomněla jsem mu.
Já vím, ušklíbl se v duchu. Když se jí to zrovna hodí.
Natáhla jsem ruku a sevřela jsem jeho zápěstí. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí.
Máš mě, připomněla jsem mu.
Usmál se na mě. Já vím. Moje statečná kožoměnkyně, která je ochotná obětovat pro mě život.
Jo, ale radši to moc neříkej před mámou. Nevzala by to jako pochvalu.
Rafael jen zavrtěl hlavou a vytáhl si knížku. Zbytek cesty do Exeteru proběhl v tichu. Věděla jsem, že Rafael se na mojí rodinu nijak netěší, ale je odhodlaný to překousnout, abych se s nimi mohla vidět. Kdyby to bylo naopak, přál by si, abych to pro něj vydržela já.
Vlak konečně vsupěl do stanice a my posbírali svoje věci a vystoupili jsme. Na nástupišti už stál můj bratr Ben. Když mě uviděl, obdařil mě širokým úsměvem. Nedávno mu bylo devatenáct a chystal se po prázdninách nastoupit na univerzitu. Samozřejmě ne na tu naší, ta byla jen pro upíry a kožoměnce. Bena čekala lidská univerzita, ale nepochybovala jsem, že se mu tam povede dobře.
S Rafaelem se také pozdravil, Ben s nim vždycky vycházel dobře. Vzal mi kufry a odvedl nás k autu. Usadila jsem se vzadu s Rafaelem.
"Tak co," zeptal se Ben na jedné z křižovatek, když jsme stáli na červenou, "co dělá ruka, Nancy?"
Nebyla jsem si jistá, co říct. Když jsem byla zraněná, přijela jen máma. Táta mi párkrát volal, ale většinou se jen krátce zeptal, jak se mám. O tom, co se stalo, jsme nemluvili. Kromě mámy jsem zatím nikoho z rodiny neviděla. Kdo ví, co jim řekla.
"Už je skoro zahojená, díky," odpověděla jsem opatrně.
"Máma to totiž popisovala, jako by ti ji měli uříznout," poznamenal Ben. Na semaforu naskočila zelená a my se pomalu rozjeli.
"Co přesně ti říkala?" Možná jsem zněla o trochu ostřeji, než jsem plánovala, ale tón hlasu nebylo to, na co jsem se soustředila.
"Že se Rafaelovi stala nějaká šílená nehoda. Však víš, s magií. Že zboural dům a pár lidí skončilo pod troskami, včetně tebe," pronesl Ben lhostejně.
Šokovaně jsem zalapala po dechu. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Cítila jsem, že to Rafaela ranilo, ale pořád to bral s větším nadhledem než já.
"To je všechno, co vám řekla?" zeptal se Rafael.
"V podstatě. Tátu to dost naštvalo," připustil Ben.
To mě nepřekvapovalo. Kdyby někdo házel domy na hlavu mojí dceři, tak bych taky nebyla nadšená. Ale pořád jsem nechápala, jak mohla máma takhle překroutit to, co jsem jí říkala. Ne že by vysloveně lhala, ale rozhodně to nebyla ani přibližně celá pravda. Tušila jsem, že to takhle nepodala ze zlé vůle, ale dostala tím konečně důkaz, že je Rafael nebezpečný.
"A jsme tady," usmál se Ben a zatočil k dobře známé garáži.
Náš maličký domek stál na kraji města. Vidět ho znovu ve mě jako obvykle vyvolalo směsici nostalgie a unavené rezignace. Vzpomínky na dětství byly krásné, ale to, co nás tam čekávalo od našich patnácti, rozhodně tak krásné nebylo. Všimla jsem si, že od loňska někdo zrušil záhon tulipánů na předzahrádce a natřel dveře. Dveře, které se otevřely, a v nich stála moje matka.
Přišla jsem k ní a lehce ji objala. Uvědomovala jsem si, jak opatrně se mě dotýká. Nejspíš se bála, že mě pořád bolí stará zranění. Pak chladně pokývla Rafaelovi na pozdrav. Donutila jsem se nemyslet na to, co jsme se dozvěděli od Bena, a usmála jsem se na ni. Pokynula směrem dovnitř. Vynesli jsme si věci do mého starého pokoje a pak jsme sešli do kuchyně, kde jsme se všichni usadili u stolu. Místa, na kterých všichni seděli, se nezměnila. Pak máma vylovila z ledničky dort na uvítanou a rozdělila nám ho.
Na okně seděla stočená kočka. Hodiny tikaly přesně tak, jak jsem si to pamatovala. Jako by se nic nezměnilo od doby, kdy mi bylo deset.
Ono se toho vážně moc nezměnilo, podotkl Rafael. I když by pro tebe bylo jednodušší, kdyby ano.
Jak to myslíš?
Kdyby dům prošel nějakou zásadní změnou, měla bys pocit, že tady pro tebe není místo. Pak by pro tebe bylo jednodušší jít.
Neměla jsem ráda, když mi někdo říkal pravdy, o kterých jsem nechtěla nic vědět, ale když už to udělal, nezbylo mi, než to uznat. Svým způsobem jsem pořád doufala, že bych se občas mohla vrátit do lidského života. Občas jsem Rafaelovi záviděla, že se nemá kam vracet.
A já závidím tobě. Ironie, co?
Usmála jsem se na něj. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem chápala, proč Orákulum svedlo dohromady zrovna nás dva.
"Táta je v práci, co?" zeptala jsem se mezi dvěma sousty.
"Jo. A Fran je venku s kamarádkou, ale slíbila, že brzy přijde," potvrdila matka.
Jistě. Pořád jsem měla tendence zapomínat na Fran. Moje malá sestřička, pozdní květ. Narodila se necelý rok poté, co se ze mě stala kožoměnkyně, a máma ji vždycky brala jako náhradu za mě. Jednu dceru ztratila, druhou získala. Já jsem Fran skoro neznala. Většinu jejího života jsem strávila po internátech.
A my o vlku...
Uslyšeli jsme, jak se otevřely a zavřely domovní dveře. Matka se zvedla a vyšla do předsíně.
"Už jsou tady?" uslyšela jsem dětský hlásek.
"Ano, zlatíčko. Pojď," odpověděla matka a vzápětí obě vstoupily do kuchyně.
"Ahoj, Fran," pozdravila jsem ji.
"Nazdar, Nancy. Ahoj, Rafaeli," odpověděla Fran a uvelebila se na židli mezi Benem a matčiným prázdným místem. Matka jí podala kus dortu a usadila se k nám.
"Tak, Nancy, jak jde studium?" zeptala se, aby řeč nestála.
"Ještě mě nevyhodili," pokrčila jsem rameny.
Vypadalo to, že matku můj lhostejný tón zarazil, ale zřejmě nechtěla dělat dusno hned první den. Znovu nastala chvíle ticha.
"A co ty, Fran, jak jde balet?" zeptala jsem se.
To zachránilo situaci. Fran, odmalička otevřená, upovídaná osůbka, se okamžitě rozjela a než jsem se nadála, měli jsme s Rafaelem zajištěné lístky na závěrečné vystoupení jejich baletní školy. Když došel dech i Fran, povedlo se mi převést řeč na Bena a jeho basketbalový tým. Dělala jsem všechno proto, abychom se nedostali na Rafaela a mě.
Po době, která mi připadala jako věky, povinné uvítací sezení konečně skončilo a mohli jsme se uklidit do mého pokoje. Ztěžka jsem se svalila na postel a zavřela jsem oči.
Tohle mě jednou zabije, postěžovala jsem si. Vždyť už je skoro ani neznám.
A to je přesně důvod, proč bys sem měla jezdit, odpověděl Rafael.
Moje vlastní sestra se ke mně chová jako k cizí.
Povídala si s tebou docela roztomile.
To jo, ale jako sestra bych tyhle věci měla vědět. Měla bych si s ní psát, dělat si legraci z jejích problémů, já nevím. Být pořádná ségra, rozhodila jsem bezradně ruce. Mrzelo mě, jak daleko jsme k sobě s Fran měli.
Nancy, nemyslím, že to jde.
Co? Být sestra? zamračila jsem se, přestože jsem cítila, že o tom nemluví.
Ne. Mít obojí - lidský svět i upíří svět. Jeden nerozumí druhému. Snažíš se stát mezi nimi a jen tě to bolí, prohlásil Rafael naprosto vážně.
Zase máš filozofickou náladu?
Cítila jsem, jak se násilím snaží zahnat smutek.
Jasně, odpověděl rádoby vesele, i když věděl, že mu na to neskočím. Co si myslíš o Platónově názoru na nesmrtelnost chrousta?
Sáhla jsem po polštáři a chtěla jsem ho po něm hodit, ale nějaká síla mi v tom zabránila. Jako by se nějaká část mojí mysli vzpříčila a odmítla nechat mé ruce, aby pohyb dokončily.
Rafaeli? zeptala jsem se podezřívavě.
Chtěl jsem si zkusit, jestli to zvládnu, zašklebil se na mě. Poslední tři měsíce jsme pouto intenzivně procvičovali a udělali jsme slušné pokroky. Ani tak jsem si ale na podobné výstřelky ještě nezvykla. Navíc se to Rafaelovi stejně většinou nepovedlo.
Pusť mě, zaprosila jsem.
OK, usmál se a cítila jsem jeho vítězoslávu. Vždycky chtěl být v práci s poutem dobrý a pokud opravdu vyrazíme na lov Prokletých, jak jsme si slíbili, bude to pro nás otázka života a smrti.
Rafaelův vliv zmizel a byl na chvilku tak zaujatý vlastní radostí z vítězství, že přestal dávat pozor. Využila jsem toho, abych konečně uskutečnila svůj záměr. Samozřejmě mě moje myšlenky prozradily, ale to už polštář letěl vzduchem. Rafael ho chtěl chytit, ale v tu chvíli jsem se do něj opřela celou silou své mysli. Ruce mu sklesly zpátky k bokům a dostal plný zásah.
Já to taky umím, víš? usmála jsem se na něj.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 13. srpna 2010 v 19:58 | Reagovat

Hm... tak by mě zajímalo. Ti tvoji upíři asi stárnou, že? A pak ... jak se někdo stane vlkodlakem? Jak to tak vypadá, Nancy je doma v rodině jediná, což jí její postavení asi nijak neulehčuje. Úplně jsem se ní soucítila. Každopádně ten konec s Rafaelem byl hezký. Takový ... nevím, jak to říct. Pobavilo mě to. A není to tím, že by tam byl Rafael. Prostě ta nálada, co z toho vycházela. :)

2 Lomeril Lomeril | 13. srpna 2010 v 20:46 | Reagovat

Ano, moji upíři stárnou a jsou smrtelní. Vlkodlaci se takoví už rodí, je to dost nevyzpytatelné, samozřejmě když jsou rodiče kožoměnci, mají větší pravděpodobnost, že jejich dítě bude jako oni, ale občas se tahle schopnost objeví i u dětí lidských rodičů (jako je Nancy). Něco jako kouzelníci u Harryho Pottera. Pokud jde o manželství upíra a kožoměnce, dcery patří k stejné rase jako matka, synové ke stejné rase jako otec (případ Petry Yarrowové). Upíři musí buď svou schopnost zdědit po alespoň jednom z rodičů nebo můžou být Obdarovaní (jako Rafael).

3 Awia Awia | Web | 13. srpna 2010 v 22:14 | Reagovat

Ohou, díky za vysvětlení. Jak vidím, máš to dost promyšlené a ne, že ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama