1. Orákulum

10. srpna 2010 v 23:00 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Tramtadadá! Přichází premiérová kapitola Lovců v soumraku, nazvaná Orákulum. Jak jste možná pochopili, uvidíte, jak v praxi funguje přidělování upírů a kožoměnců. Ryan shání nového upíra a Nancy s Rafaelem ho jedou podpořit. Kapitola není tak ucelená, jak by se mi líbilo, ale budiž. To je problém celé téhle povídky, že není tak ucelená, jak by se mi líbilo.
Článek je přednastavený.


Zabouchla jsem dveře od auta a nadechla jsem se letního vzduchu. Slunce už se pomalu klonilo k obzoru, ale ještě bylo teplo. Přes kapotu auta jsem se usmála na Rafaela, než jsme se otočili čelem k domu.
Bylo to jedno z těch velkých venkovských sídel, ve kterých si člověk představuje hrdinky historických románů. Chladné, kamenné, impozantní, skoro jsem čekala lokaje v nažehlených livrejích a zapřaženou bryčku. Za těch sedm let, které uplynuly od doby, kdy jsem tu byla naposled, se na domě vůbec nic nezměnilo - i když bylo bláhové předpokládat opak. Na tomhle domě se nejspíš nic nezměnilo za posledních sto padesát let. Byla to důstojná budova pro sídlo Orákula, jedné z nejvyšších autorit našeho světa. Orákulum bylo upír nebo upírka pod neustálým vlivem nějakých omamných látek. Většinu času nevědělo, kde je a co se kolem něj děje. Upíři a kožoměnci, kteří žádali o nového partnera, mu prostě řekli své jméno a čekali, až je Orákulum vysloví společně se jménem někoho, s kým měli být, až na výjimky, svázáni po zbytek života.
Frank šel jako první. Byl o hodně starší než my ostatní a vypadal ještě daleko na víc, než mu ve skutečnosti bylo. Smrt jeho kožoměnce před třemi měsíci ho hluboce zasáhla. I předtím býval vážný, ale teď skoro nemluvil a připadalo mi, že zestárl o deset let. Zoufale toužil po novém kožoměnci, ale zatím mu žádného nepřidělili, přestože u Orákula byl těsně po smrti Olivera, svého předchozího kožoměnce.
To Ryana pustili až teď, proto jsme vlastně přijeli. Chtěli jsme Ryana podpořit. Konečně se vzpamatoval z následků té děsivé noci, kdy přišel Oliver o život a Ryanův upír zmizel, a mohl si jít zažádat o nového upíra.
"Jak se cítíš?" zeptala jsem se mírně pobledlého Ryana.
"Rozhodně si užívám, že jdu po svých," zavrčel. To jsem chápala, protože vzhledem k tomu, že měl zlomenou zároveň nohu a tři prsty, dlouho se mohl pohybovat jen na vozíku. Zkoušky prolezl s odřenýma ušima v přestávkách mezi rehabilitacemi.
Vstoupili jsme do obrovské haly. Byla tam o dost větší zima než venku, takže mi naskočila husí kůže. Možná to nebylo jenom kvůli teplotě. Přece jenom, tady se rozhodovalo o životech.
Přistoupili jsme k profesionálně vyhlížejícímu pultu, za kterým seděla vcelku mladá dvojice - upír a jeho kožoměnec.
"Je nám líto, pane Aubrey, ale stále nic," řekl upír, když uviděl Franka.
"Nejsem tu kvůli sobě," zavrčel Frank.
"Dnes mám jít k Orákulu já," doplnil ho Ryan a postoupil o krok blíž. "Ryan Felton."
Upír naťukal cosi do počítače a pak přikývl.
"Ano, máme vás tady. Přijdete na řadu asi tak za deset minut, můžete jít nahoru," oznámil nám s úsměvem.
Vydali jsme se nahoru po prostorném mramorovém schodišti. Žaludek se mi svíral úplně stejně, jako když jsem tudy šla poprvé. Tehdy jsem byla vystrašená malá holka, která se v deseti letech jednou naštvala a než si uvědomila, co se děje, přeměnila se ve vlka a vyděsila tak celou svou třídu. Pak to šlo ráz na ráz - musela jsem na jinou školu, kde měli výuku přizpůsobenou upírům a kožoměncům, svoji rodinu jsem najednou viděla jen o víkendech a o prázdninách a musela jsem se smířit s tím, že můj život se bude ubírat cestami, kde mě moje rodina nemůže podpořit.
Usadili jsme se v čekárně, kde kromě nás seděl jeden mladičký upír se svou matkou. Měli jsme tam k dispozici televizi a nějaké knížky a časopisy, ale já, Ryan a Rafael jsme byli moc nervózní na to, abychom něco z toho vzali na vědomí. I když se to mě a Rafaela netýkalo, my jsme měli jeden druhého, atmosféra tohohle místa by nechala chladným tak nanejvýš obsah ledničky.
Rafael si nakonec šel odskočit a zatímco byl pryč, vyšla z místnosti Orákula nějaká rodinka. Nebyla bych jim věnovala ani pohled, kdyby to nebyli lidé. Tedy, rodiče a modrooká blondýnka asi kolem sedmnácti byli lidé. Druhé děvče, zřejmě patnáctileté, bylo kožoměnkyně.
Zachytila jsem její pohled a najednou jako bych viděla sebe. Pamatovala jsem si, jak jsem se podívala na April a Jess, které mě přijely podpořit, a zeptala jsem se jich: "Kdo je to Rafael Costa?"
"Tak pojď, Eve, musíme jim říct, aby kontaktovali tvého... upíra," pobídla kožoměnkyni její matka.
Tón, jakým vyslovila slovo upír, se až podivuhodně shodoval s tónem, jakým moje matka vyslovovala Rafaelovo jméno. Eve ode mě odtrhla pohled a vydala se za svou rodinou, která se zřejmě nemohla dočkat, až odtud vypadne. Dovnitř vešel ten mladý upír se svojí matkou.
Nervózně jsem si poposedla. Setkání s tou lidskou rodinou mi nepříjemně připomnělo, že až tady skončíme, hodí nás Frank na nádraží a odtud pojedeme do Exeteru - strávit povinných prázdninových čtrnáct dní s mými rodiči.
Neboj se toho, ozval se v mé hlavě Rafaelův hlas. Už byl skoro za dveřmi.
Nemám ráda, jak se na tebe máma dívá. A vím, že po té noci s Travenovými je na tebe ještě víc naštvaná než obvykle, podotkla jsem. Máma nebyla nadšená, když Rafaela před třemi měsíci unesli a já jsem se mu vydala na pomoc. Pro mě to skončilo zlomenou rukou a zlomeným žebrem, zatímco Rafael vyvázl jen se škrábanci. Nějak mu to pořád nemohla zapomenout.
Nějak to přežiju. Buď ráda, žes nikdy nepotkala mýho tátu, ušklíbl se Rafael, když vcházel do čekárny. V tomhle měl pravdu - když se ve třinácti stal upírem, jeho otec prohlásil, že už mu nesmí na oči. Rafaelovi rodiče byli rozvedení, takže jsem znala tak trochu jeho mámu, ke které jsme jezdili na návštěvy, ale ta měla dost starostí se svou novou rodinou, takže jsem tam většinou dlouho nepobyli.
Do čekárny vstoupila další rodinka upírů a posadila se. O chvilku později se otevřely dveře a ten mladičký upír s matkou odešli. Kožoměnkyně, která se starala o návštěvníky nám pokynula. Ryan šel jako první, Frank jako poslední.
Člověk by u Orákula čekal přinejmenším dým a okultistické symboly, ale ve skutečnosti místnost vypadala jako docela obyčejný obývací pokoj. Ve vzduchu se vznášela nasládlá vůně. V rohu byl počítač, kde se vedly záznamy o všech přiděleních, na oknech stály květináče, stěny měly příjemnou krémovou barvu a uprostřed místnosti trůnila gigantická kožená pohovka. Na ní leželo Orákulum.
Když jsem o svého upíra žádala já, byl to starý, seschlý chlapík, ale ten od té doby odešel na odpočinek. Teď byla Orákulum žena, moc stará na dvacet, moc mladá na šedesát, ale mezitím cokoliv. Černé vlasy měla sčesané do hladkého uzlu a nejvýraznějším rysem jejího obličeje byl skobovitý nos. Jak ležela na zádech na pohovce, čněl z jejího obličeje jako útes. Měla zavřené oči a vypadala, jako by spala. Nebo jako by byla mrtvá.
"Tak pojďte, pane Feltone," vybídla ho upírka, která seděla v křesle vedle Orákula, tlumeným hlasem. "Jen se nebojte."
Ryan nervózně polkl. Dokázala jsem se vžít do jeho pocitů. Jeho první upír ho zradil a právě teď byl na útěku. Musel se bát daleko víc, než když sem šel poprvé. Představa, že by dostal dalšího Dominica, musela být děsivá.
Pomalu, jen co noha nohu mine, přešel až k pohovce.
"Jen klidně, pane Feltone," řekla upírka. "Orákulum nekouše. Dnes už je unavená, takže ani neví, že tu jste."
"Doufám, že mě aspoň uslyší," zamumlal si Ryan pod vousy.
"Slyší vždycky," poznamenala kožoměnkyně u dveří.
Zastavil se nad ní. Na chviličku zaváhal, ale pak si sedl na bobek přímo vedle její hlavy. Naklonil se až k jejímu uchu a znovu zaváhal.
"Ryan Felton," zašeptal nakonec.
Všichni jsme zadrželi dech a čekali jsme, co bude.
Nebylo nic.
Orákulum ze sebe vydalo cosi jako povzdech, ale neřeklo ani slovo. Viděla jsem, jak Ryan svěsil ramena. Teď bude muset čekat kdovíjak dlouho, než přijde ten správný upír. Pomalu se zvedl a když se otočil k nám, už měl dokonale lhostejný výraz. Ne, strnulý ho vystihovalo lépe. Snažil se zakrýt své zklamání, jak to jenom šlo.
"To je v pořádku," uklidňovala ho upírka. "Je možné, že váš upír už tu byl. Je unavená, nejspíš jí bude chvíli trvat, než ho najde."
"Mně to nemusíte vysvětlovat," odvětil Ryan příkře. "Není mi patnáct."
Už sahal po klice, když se Orákulum chroptivě nadechlo. Všichni se otočili, jenom já jsem se v tu chvíli dívala na Ryana a viděla jsem jeho výraz. Vždycky se snažil skrývat svoje pocity, ale tehdy se mu na zlomek vteřiny promítly do obličeje, jako by je tam napsal. Strach, naděje, očekávání...
"Ryan Felton..." řeklo Orákulum. Na ženu měla hodně hluboký hlas. "... a Frank Aubrey."
Na jeden úder srdce se svět zastavil. Frank a Ryan se dívali jeden druhému do očí, ale jejich výrazy neprozrazovaly vůbec nic. Jako by jeden druhého odhadovali, přemýšleli, co jim může nabídnout a co můžou nabídnout oni na oplátku. Frank chtěl pokračovat v pronásledování Prokletých. Ryan s ním chtěl začít. Svým způsobem bylo tohle perfektní řešení, oba budou moct dělat to, co chtějí.
Jenomže to oni věděli už dávno. Měla jsem pocit, že teď uvažují nad tím, jak dobří by mohli být jako tým.
Jsou to lovci, uvědomila jsem si. Oba jsou rození lovci. Prokletí by se měli začít opravdu bát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 11. srpna 2010 v 0:02 | Reagovat

Tahle povídka není ucelená? Vážně? Nevšimla jsem si...
A Frank a Ryan ... to by mě teda nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Vážně. Jenže teď, když jsi mi to nabídla, se mi ta představa až nějak moc líbí. Myslím, že jim to spolu půjde. Orákulum jsem si představovala nevím jak, ale rozhodně úplně jinak. A těším se na pokračování, jak jinak. :)

2 Eillen Eillen | 11. srpna 2010 v 18:35 | Reagovat

Tak než jsem se stihla zeptat, bylo vysvětleno vše kolem Orákula. Zdrogovaný upír... Tak trochu mi to připomnělo Minority Report s "Věštci" zločinů. Ale to asi jen tím "zdrogováním".

Přiznám se, že když jsem začala číst a dozvěděla jsem se, že Frank stále nikoho nemá, napadlo mi, že by bylo fajn, kdyby byl s Ryanem, ale nevěřila jsem tomu. Snad spolu budou hoši spokojení :)

3 Lomeril Lomeril | 13. srpna 2010 v 15:48 | Reagovat

Frank a Ryan, to byla jasná volba od chvíle, kdy bylo rozhodnuto, že Oliver umře. Bude to samozřejmě jiný vztah, než mají Nancy a Rafael, ale myslím, že to bude fungovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama