19. Bývalí nepřátelé

18. července 2010 v 15:15 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Poslední kapitola Lovců Prokletých.
Předchozí se soustředila převážně na Nancy a Rafaela. Tentokrát se naše pozornost obrátí spíše směrem k ostatním. Protože je tu mnoho lidí, jejichž osudy a motivy zůstaly nevyjasněné.


Oliver byl mrtvý. Tuhle hroznou zprávu nám přinesly April a Jess před obědem. To vyvolalo celou řadu otázek a tak nám holky vyprávěly všechno, co o událostech sobotního večera věděly.
Byly u sebe v pokoji, když tam přiběhla Gail Allenbergerová a tvrdila, že Rafaela a mě unesli a že mají zavolat Franka a Olivera. Nevěřili jí, jediné štěstí bylo, že zrovna v tu chvíli Frank a Oliver přišli, aby jim oznámili, že náhodou přijeli dřív než čekali. Oba dva Gail vyslechli a vydali se ověřit si její tvrzení do staré vrátnice.
Zřejmě jsme měli nepředstavitelné štěstí, protože s Frankem a Oliverem přijela ještě jedna dvojice lovců, kteří holkám později vyprávěli, co se sběhlo.
Přiběhli do vrátnice ve chvíli, kdy se Dominic snažil rozbít zámek Johnovy klece. Když je uviděl, vykašlal se na Johna a použil magii na to, aby rozbil okno. S Cassidy potom vyskočili a utekli. K bráně zrovna přijelo nějaké auto, pravděpodobně Stephanie. Naskočili a ujeli.
To už lovci pochopili, že jde do tuhého, a doběhli si pro auto. Po cestě ještě vzali dvojici hlídačů z areálu univerzity. Od Gail věděli, kam mají jet. Dorazili tam ve chvíli, kdy Rafael zboural srub. Na nic nečekali a zaútočili.
Jeden Prokletý už byl omráčený padajícími troskami, toho nechali na pokoji. Druhý se právě snažil zabít Ryana, o toho se postaral druhý pár lovců. Frank, Oliver a univerzitní hlídači se vydali za panem Travenem, Cherry, Lois, kteří, když je viděli, nasedli na motorky a dali se na útěk. A tehdy Cherry poslala za sebe proud magie, asi aby je zdržela. Bohužel zasáhla Olivera a způsobila mu rozsáhlá vnitřní zranění. Tím vyřadila ze hry i Franka, který se musel postarat hlavně o Olivera, a univerzitní hlídači za nimi sami nešli.
Rafael na svém útěku doběhl až k silnici, kde se zhroutil a kde ho našli. Pak nás všechny odvezli do nemocnice, kde nás dali dohromady. Všechny kromě Olivera, který ráno svým zraněním podlehl.
"Chudák Frank," povzdechla si April. "Byla jsem za ním, ale nemyslím si, že mu vůbec někdo dokáže pomoct. Je div, že se nestal Ztraceným."
"Frank je tvrdej," řekla Jess. "Oklepe se z toho. Dostane novýho kožoměnce a pojede dál. Ale Prokletý by se měli dávat dost bacha, protože teď Frank nenechá utéct ani jednoho."
"Co se stalo s těmi, co chytili u srubu?" zajímala jsem se.
"Je po nich," oznámila Jess stručně. "Jeden se vzpíral, toho zabili na místě. Ten druhý byl omráčený, takže toho přivezli sem a udělali s ním krátký proces."
Tak to u nás chodilo. Za zabití Prokletého nebyl žádný trest. Buď je lovci zabili rovnou nebo je převezli do vězení, kde se konalo něco jako soudní proces. Rozsudek byl vždycky stejný: smrt. Prokletí se sice nedali zabít jen tak snadno, muselo se jednat o zásadní poškození těla jako uříznutí hlavy nebo něco podobného, ale nebylo to nemožné.
"Mě by zajímala jedna věc," ozval se Ethan. Po dlouhém přemlouvání, kdy jsme s April spojily všechny síly, ke mně pustili i jeho a Pabla. Protože v pokoji byly jen dvě židle, seděla April Pablovi na klíně a Ethan vedle nich, zatímco Jess se uvelebila v nohách mé postele. Rafael seděl u mojí hlavy a občas mě pohladil po vlasech. Teď, když mi slíbil, že mě neopustí, jsem špatně snášela, když jsem ho neměla těsně vedle sebe.
"Povídej," pobídla jsem Ethana. Sice už jsem začínala být unavená, ale zatím jsem chtěl vědět všechno, co jsem mohla.
"Nancy, jak se ti, pro všechno na světě, povedlo zbourat srub?"
Podívala jsem se po Rafaelovi a společně jsme se zasmáli.
"To jsem nebyla já. To byl Rafael," informovala jsem ho a pak jsme se s Rafaelem dali do vyprávění. Rafael chtěl kvůli mně vynechat tu část, kde ze mě Dominic pil, ale já jsem se jim svěřila. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděli odjinud. Naštěstí mě za to nijak neodsuzovali. Společně jsme se shodli na tom, že tohle byla pro Dominica nejjistější cesta, jak Rafaela nalákat do vrátnice samotného. Kdyby mi nějak ublížil, Rafael by nejspíš přivolal pomoc. Ale takhle se mohl spolehnout na to, že přijde sám, aby si to se mnou vyříkal.
Naše návštěva měla "čtvrt hodiny a ani o minutu déle," což znamenalo, že po třičtvrtě hodině se přiřítila rozzuřená sestra, aby je vyhodila.
"To je mi zodpovědnost! Tihle dva slezli hrobníkovi z lopaty a vy je tu otravujete! Ven! A pronto!" hartusila.
Nakonec jsem to uvítala, protože mě vážně bolelo úplně všechno a spánek byl sladký. Druhý den nás čekaly únavné výslechy. Chtěli, abych se pokusila najít Dominica pomocí pouta, ale naštěstí mě nějak blokoval, takže jsem necítila vůbec nic. Potěšilo mě to, protože představa, že mi leze do hlavy, se mi z duše příčila. Šerif se oproti tomu tvářil poněkud zklamaně a poznamenal něco ve smyslu, že ten Feltonovic kluk tvrdil něco podobného.
Kolem poledne přijela máma. K mému velkému překvapení moje zranění moc nekomentovala, i když jsem cítila, jak s tím nesouhlasí. Nenamáhala jsem se s vysvětlováním. Byla jsem ráda, že tam je, ale obě jsme věděly, že jsou části mého života, které teď už tvořily většinu, do kterých ona nemůže.
Navečer povolili Rafaelovi, aby se ze mě trochu napil. Naštěstí dostal nařízeno, že se nesmí dotknout mého krku, za což jsem byla nesmírně vděčná, protože ten byl ještě dost zubožený. Namísto toho si vybral loketní jamku.
Ve chvíli, kdy se do mě zakousl a já jsem znovu pocítila jeho myšlenky a pouto se obnovilo v plné síle, jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Dala bych mu život, kdyby o něj požádal. Ale všechno už bylo dobré, byli jsme spolu a nic nás nemělo rozdělit.
Čerstvá krev Rafaelovi opravdu pomohla, přestože si stěžoval, že léky proti bolesti úplně kazí chuť, takže ho hned další ráno pustili, zatímco já jsem tam měla zůstat ještě další tři dny. To by mi tak nevadilo, už jsem se mohla posadit a opatrně i vstát, ale já jsem chtěla mluvit s pár lidmi. U některých to bylo jednodušší než u jiných.
Například odpoledne poté, co ho pustili, mi Rafael přivedl Petru a Gail. Netvářily se úplně přátelsky, ale rozhodně ne nepřátelsky.
"Chtěla jsem se omluvit," oznámila jsem jim. "Říkaly jste mi to od začátku."
"Nic se neděje," ujistila mě Petra, "já bych tomu na tvém místě taky nevěřila. Víš, můj táta byl taky Dárce, jenomže svůj dar nedávno předal. Proto se Dominic posunul dál. Docházelo mi to pomalu, kdybych byla chytřejší, nemuselo se vám to vůbec stát."
"Počkej, Dárce?" skočil nám Rafael do řeči. "Proč ho teda neznám?"
"Jsme registrovaní v Irsku. Přestěhovali jsme se, když mi byla přidělená Gail, abych to k ní neměla tak daleko," vysvětlila Petra stručně.
"Jednou jsi mi řekla, že se tvůj táta zná s panem Travenem," připomněla jsem jí.
"Táta je psychiatr a párkrát byl v tom sanatoriu. Tam si ho Traven taky vytipoval. Probírali spolu možnost, že kdyby Dárce předal dar Ztracenému, mohl by ho zachránit."
"A mohl?" vyhrkl Rafael. Cítila jsem, jak ho to zaujalo, jak rád by pomohl.
"Kdo ví?" pokrčila Petra rameny. "Zatím se nic takového nestalo a vzhledem k tomu, že Dárci si nevybírají..."
Nastala chvilka rozpačitého ticha.
"Takže se na mě nezlobíš?" zeptala jsem se opatrně.
"Nech toho," odbyla mě Petra. "Není za co. Jediný, na koho se doopravdy zlobím, je Dominic. Nejradši bych ho roztrhala na kousky, naházela je do záchodu a spláchla, ale asi si musím nechat zajít chuť."
"No, pokud by tě chuť nepřešla a někdy bys na něj narazila, dej mi vědět. Ráda ti s tím trháním pomůžu," usmála jsem se.
"Dojednáno. Můžeme založit klub Nenávidíme Dominica Bellse," kývla Petra s úsměvem. Pak se podívala na hodinky. "No nic, musíme už běžet. Zatím," pozdravila a společně s Gail odešly.

Když jsem si chtěla promluvit s Ryanem, bylo to těžší. Pustili nás k němu až čtvrtý den po bitce, ve středu.¨
Jestli já jsem si myslela, že jsem zmlácená, proti Ryanovi jsem byla zdravá jako rybička. Měl obvázanou hlavu a na krku a obličeji neměl snad kousek kůže, který by nepokrývaly modřiny. Jednu nohu a jednu ruku měl v sádře. Od Pabla jsme věděli, že má zlomené tři prsty na pravé ruce a lýtkovou kost na pravé noze, ale nejhorší zranění byla hluboká rána na pravém stehně, která těsně minula tepnu a ze které málem vykrvácel.
I přesto se na nás dokázal usmát.
"Nazdar, taky sem někdo přijde," pozdravil nás.
"Za tebou nikdo nechodí?" podivila jsem se a nechala jsem Rafaela, aby mi přitáhl židli.
"Byly tu Petra s Gail a stavilo se tu pár kluků ze školy, ale stejně je tu hrozná nuda," postěžoval si. "A jestli mi hodláte děkovat," pokračoval, než jsme se stačili nadechnout, "tak si to strčte laskavě někam."
Nebyla to zrovna milá slova, ale nějak jsem je nedokázala chápat jako urážku. Domyslela jsem si, že to bude asi jeho způsob komunikace.
"A to jako proč?" zeptala jsem se.
"Protože jsem jen dělal, co jsem musel. Vy byste udělali to samý," odpověděl.
Zvážila jsem to. Určitě bych někoho v takové situaci nenechala bez pomoci, to ne, ale...
"No, nejspíš bych nešel do takových krajností jako bránění neznámých lidí vlastním tělem a podobně," řekl za mě Rafael.
Ryan to prostě nechal bez komentáře, ale zdálo se mi, že v jeho očích vidím nějakou zvláštní melancholii. Jemu to v životě evidentně moc nevyšlo, ale teď měl šanci začít znovu, s někým jiným. Držela jsem mu všechny palce.
"Kde ses naučil takhle bojovat?" zajímal se Rafael, možná jen aby přerušil ticho. "Viděl jsem tě, byl jsi fantastický. Dva Prokletý a ty jsi to přežil."
"Skoro," poznamenal Ryan s pohledem na svoje zafačované tělo. "Trénovali jsme s Dominicem, ještě na střední. Jeho máma je lovkyně, tak nás učila. Chtěli jsme být taky lovci, říkali jsme si, že si uděláme bakaláře a pak se k nim přidáme, jenže pak Dominic potkal Cassidy a poněkud... změnil názory," vysvětlil potom.
To vysvětlovalo, proč mě Dominic tak úspěšně blokoval, když jsem se snažila zjistit, kde je. Taky to vysvětlovalo, proč Ryan o celém plánu na náš únos nevěděl dřív. Museli cvičit pouto, stejně jako jsme ho cvičili my s Frankem a Oliverem.
"A co budeš dělat teď?" nadhodila jsem.
"No, jakmile se dám do kupy, což asi hned tak nebude, tak pojedu k Orákulu. Od toho se bude odvíjet všechno ostatní." Měla jsem pocit, že chtěl pokrčit rameny, ale vzhledem k tomu, jak moc byl zmlácený, si to radši rozmyslel.
"Pořád se chceš stát lovcem?"
"Pokud s tím bude souhlasit můj upír, tak jo. Tohle," přejel pohledem mojí sádru, "by se dít nemělo."
Podívala jsem se na Rafaela. My jsme o nějaké vzdálenější budoucnosti nijak moc nepřemýšleli, ale oba nás v tu chvíli napadlo, že bychom asi měli. Protože, ať se nám to líbilo nebo ne, ta noc změnila hodně věcí a my jsme to nemohli jen tak ignorovat. Přišel čas si pořádně popovídat.
"Vážně nechceš poděkovat?" poškádlila jsem Ryana.
"To si zkus a názorně ti předvedu, jak dobře se umím prát," zavrčel.
"A jak? Umlátíš mě sádrou? Já mám taky jednu, hele," ukázala jsem na svojí pečlivě zakuklenou ruku.
"Pane Feltone?" nakoukla do dveří sestřička. "Čas na převaz."
To pro nás byl povel k odchodu. Zvedli jsme se, rozloučili a zamířili jsme do mého pokoje. Museli jsme probrat pár věcí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama