18. Prodejná krev

18. července 2010 v 15:13 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Omlouvám se za dlouhou pauzu, přicházím z posledními, vysvětlovacími kapitolami. Takže jak to dopadlo? Přežil Ryan? Chytili Travenovy? Co se vlastně stalo?


Ačkoliv světlo nebylo nijak ostré, skoro mě oslepilo. Musela jsem oči zase zavřít a pak pomalu, opatrně zvedat víčka, abych si zvykla.
Vypadalo to, že je brzy ráno, protože slunce podle všeho ještě nevyšlo. Ležela jsem na posteli v nemocničním pokoji. Stěny byly natřené vybledlou meruňkovou barvou, která měla místnosti nejspíš dodat útulnější vzhled, ale přístroje, které jsem měla kolem sebe, dojem poněkud kazily.
Ale co mě zajímalo v pokoji nejvíc byla druhá postel, která stála v rohu a působila dojmem, že tam nebývá nastálo. Možná proto, že všechno v mém pokoji bylo laděné do meruňkové, zatímco tahle postel byla zelená. A hlavně, byla obsazená a tu houštinu kaštanových vlasů na polštáři jsem znala.
Rafael.
Ležel na boku zády ke mně, ale dýchal. Přežili jsme to. Snažili se nás zabít, ale my jsme to dokázali přežít.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten pocit vítězoslávy. Dokázali jsme to. Být naživu nikdy nebylo tak sladké, tak úžasné, tak dokonalé jako teď. Až teď mi docházelo, v jak velkém průšvihu jsme byli a z jak velkého nebezpečí jsme vyvázli. Jeden upír skoro ke konci přestávky a dva kožoměnci proti jednomu Ztracenému, jedné upírce, jedné kožoměnkyni a dvěma Prokletým. Byl to zázrak, že jsme to přežili.
Ale přežili jsme to všichni? Kde je Ryan?
V tu chvíli někdo vstoupil. Otevřela jsem oči a uviděla jsem postarší sestru, která mířila k mé posteli. Když viděla, že jsem vzhůru, usmála se.
"Dobré ráno, slečno Rabnottová. Jak se cítíte?"
"Mohlo by být líp," přiznala jsem. "Kde je Ryan?"
"Pan Felton? Na pokoji čtyřicet sedm. Proč?"
Výborně. Pokud pokoj čtyřicet sedm neznamenalo márnice, bylo všechno v pořádku.
"Jak moc je zraněný?" vyptávala jsem se dál.
"Je na tom o něco hůř než vy, ale není v ohrožení života. Přesnou diagnózu vám neřeknu."
Než jsem mohla pokračovat, strčila mi do pusy teploměr. Potom studovala obrazovku vedle mojí postele, než teploměr zapípal. Vytáhla mi ho z pusy, podívala se na něj, ale neřekla ani slovo.
"Mohla bych vidět Ryana?" zkusila jsem to.
"Nepřipadá v úvahu, že byste jeden nebo druhý v nejbližší době vstávali z postele," oznámila mi sestra nekompromisně.
"A někoho jiného?"
"Jsou tu někteří vaši přátelé. Promluvím si s doktorem," slíbila mi. "A také budou brzy volat vašim rodičům," dodala, než odešla. "Zatím si trochu odpočiňte."
Rodiče. Rodiče tohle nikdy nepochopí. Byli to jen lidé a nikdy nerozuměli poutu. Nechápali, že bych pro Rafaela udělala cokoliv. Jen mi řeknou, že to, co jsem udělala, bylo hloupé. Což o to, bylo to hloupé, ale zároveň to jediné, co jsem udělat mohla. A dokázala jsem to. Ochránila jsem ho.
Dveře se otevřely a dovnitř vklouzly April a Jess. April vrhla krátký pohled po spícím Rafaelovi, než přišla ke mně a opatrně mě vzala za zdravou ruku. Z jejího výrazu bylo jasné, jak moc se jí ulevilo.
"Nancy!" vydechla. "Co se stalo? Nikdo nám nechce nic říct! Včera večer přiletěla Gail Allenbergerová a říkala, že Rafaela unesli a že máme zavolat Frankovi a Oliverovi..."
Vzpomínka, kterou jsem si opravdu nechtěla nechat, se najednou vynořila z hlubin mého pořád ještě omámeného mozku. Byla jsem prodejná krev. Měla jsem pouto s Dominicem. Kousl mě. Naštěstí se zdálo, že o tom zatím nikdo neví, a já jsem o tom nehodlala mluvit.
"Zvolni, April, chudák Nancy se právě probrala," napomenula ji Jess. Bylo to tak zvláštní, že jsem se musela usmát. Když přišlo na takt, napomínala vždycky April Jess, ne naopak.
"Byl to pan Traven," řekla jsem. "Cherryin táta. Chtěl se stát Prokletým a chtěl k tomu Dárce. A Dominic v tom jel celou dobu s nimi."
Holky se po sobě podívaly, zřejmě zmatené. Já jsem jim to ale nemohla vysvětlit, rozhodně ne dokud si s Rafaelem nevyjasníme, jak to vlastně je. A tehdy mi to došlo.
Rafael měl plné právo požádat o jiného kožoměnce. Dala jsem napít někomu jinému. Pokud se Rafael rozhodně, že mě nechce, tak mu dovolí nahradit mě někým jiným. A já... já budu zničená. Po zbytek života si budu udržovat kontrolu nad svými přeměnami tím, že budu dávat krev na konzervy pro upíry v přestávce. Ponesu cejch prodejné krve.
April vycítila můj neklid a jako obvykle neváhala. Natáhla ke mně ruku a během chviličku jsem cítila, jak mě zaplavuje teplo. Ale i když její dar zahnal nejhorší strach, pořád jsem se necítila úplně skvěle.
"Co všechno mi je?" zeptala jsem se, abych odvedla téma jinam.
"Dvojnásobná zlomenina levé ruky," oznámila mi Jess, "jedno zlomené žebro a spousta, spousta pohmožděnin."
"A Rafaelovi?" Zadržela jsem dech a připravovala jsem se na nejhorší.
"Vymknuté zápěstí."
"A dál?" zamračila jsem se.
"Když nepočítáš vyčerpání z toho, jakou spoustu magie ze sebe vydoloval, tak už nic," usmála se April. "Měl kliku, dostal se z toho nejlíp."
"A Ryan? Sestra mi nechtěla nic říct... Počkej, jak to vlastně víte vy dvě?" zarazila jsem se.
"Pablo," řekla April prostě.
Jasně. Jako obvykle, když jsme potřebovaly něco nepovoleného, poslaly Pabla, aby za pomoci svého daru... co? Ukradl nemocniční záznamy? Odposlouchával rozhovory doktorů? Nejspíš něco takového.
"A co Ryan?"
"Otřes mozku, nějaké zlomeniny a nějaké větší krvácení. Víc nevím, nějak jsme se o něj nezajímali," pokrčila Jess rameny. "Co ten tam vlastně dělal? A co s Dominicem?"
Znovu mnou projela bolest a tentokrát ne fyzického rázu. Ale něco jsem jim mohla říct, dokonce bych měla.
"Dominic mě vůbec nechtěl," vysoukala jsem ze sebe. "Využil mě, aby se dostali k Rafaelovi. Celou dobu to táhl s Cassidy Travenovou. Nebýt Ryana, už bychom byli všichni mrtví."
Holky pořád nechápaly a ani jsem se jim nedivila. Já jsem vlastně taky ještě úplně přesně nevěděla, co se stalo. Jenomže najednou mi něco došlo. Pokud Dominica chytili, jak jsem předpokládala, jak to, že o něm holky nevěděly?
"Oni Dominica nezatkli?" zamračila jsem se.
"Chytili jen jednoho kožoměnce a dva Prokleté, ale zatím neuveřejnili ani jména. Jak říkám, nevíme skoro nic."
Jednoho kožoměnce a dva Prokleté? Jenom? A to ti ostatní utekli? Všichni upíři - Dominic, Cherry, Cassidy, ti všichni prostě utekli?
Najednou jsme uslyšel zašustění látky. Všechny jsme jako na povel otočily hlavy k Rafaelově posteli, ačkoliv já jsem toho vzápětí trpce litovala, protože moje rozbolavělé svaly důrazně zaprotestovaly.
Rafael se posadil. Byl navlečený ve směšném nemocničním pyžamu a viděla jsem, že má taky pár škrábanců a modřin. Jedno zápěstí měl v ortéze, ale jinak vypadal nezraněný. Znovu jsem pocítila záchvěv vítězoslávy. Dostali jsme se z toho.
Jenomže všechny dobré pocity vzápětí přehlušila vina a strach. Rafael po mně vrhnul pohled, který říkal: "Musíme si pořádně popovídat." Měl pravdu.
"Ahoj, Rafe," usmála se na něj April, ale cítila jsem, že i ona ví, že tu je něco v nepořádku.
"Nazdar," odpověděl bez úsměvu.
"Holky, mohly byste na chvíli pryč? Musíme s Rafaelem něco vyřešit," vypravila jsem ze sebe. Připadalo mi to jako zázrak, měla jsem krk úplně stažený.
Jess a April se zvedly a vytratily se. Byla jsem jim za to vděčná a umínila jsem si, že jim to budu potom muset vysvětlit. Aspoň něco.
Tak fajn. Čas skočit do jámy lvové.
Podívala jsem se Rafaelovi do očí.
"Nancy... udělala jsi to dobrovolně?" zeptal se.
"Ne," odpověděla jsem a přes to, jak jsem se mu chtěla vrhnout do náručí a žadonit ho o odpuštění, se mi povedlo udržet hlas klidný a vyrovnaný. "Ani se mě nesnažil přesvědčit. Kousl mě, když jsem nedávala pozor." Tady jsem do detailů zacházet nehodlala.
"Přišla mi esemeska, že se chystáš stát Dominicovou kožoměnkyní. Že mě chceš opustit," řekl.
"Ne. To bych... ne..." zakoktala jsem se zděšeně.
"A to, jak jsi říkala, že si můžu vzít Ryana..."
Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla, jak Dominic napodoboval můj hlas.
"To jsem nebyla já, to Dominic..." vyhrkla jsem, ale Rafael mě přerušil.
"Já vím."
To mě zarazilo. "Cože?"
"Kdybys mě nechala domluvit, řekl bych ti to. Pouto bylo slabé, ale tvůj hlas ještě poznám. Dominic umí napodobovat dobře, ale ne zas tak dobře. Věděl jsem, že to nejsi ty." Odmlčel se a podíval se někam z okna. Celá jsem se třásla. Musela jsem totiž položit tu otázku, které jsem se bála ze všech nejvíc.
"Necháš si mě?"
Obrátil se zpátky ke mně a vypadal, že neví, o čem mluvím.
"Budeš žádat o jiného kožoměnce? Máš na to právo," připomněla jsem mu.
Viděla jsem v jeho tváři, jak konečně pochopil, co mám na mysli.
"Myslíš, že bych měl?"
To mi vyrazilo dech. Odkdy byla tahle debata o tom, co si já myslím? Tohle bylo Rafaelovo rozhodnutí. Až dojde na výslechy, vyjde to celé najevo a Rafael, pokud by se rozhodl nechat si mě, bude už napořád sdílet můj cejch. Budou si na nás ukazovat prstem a pohrdat námi. Mohla jsem žádat, aby kvůli mojí hlouposti podstoupil něco takového?
"Kdybys... kdybys chtěla někoho jiného... kdybys chtěla jít dál, tak tě nechám," dodal a z jeho slov jsem slyšela, jak se maska klidu, kterou do té doby pečlivě udržoval, začíná rozpadat. Skrz pouto jsem cítila pocity, které se podobaly těm mým. Strach, nejistotu, smutek, zoufalou naději, že bychom spolu přece jen mohli zůstat. Ale jak si vůbec mohl myslet, že bych chtěla někoho jiného?
"Jsem prodejná krev," řekla jsem a hlas se mi třásl. Nedokázala jsem se na něj podívat, raději jsem zírala na strop. "Lidi se to dozví. Budeš na tom hůř než paroháč. Budou se na nás dívat skrz prsty. Nejspíš kvůli mně nedostaneš slušnou práci."
"Na to jsem se tě neptal," přerušil mě Rafael. "Nancy, chceš, abych zažádal o jiného kožoměnce?"
Otočila jsem se k němu a snažila jsem se ignorovat bolest, která doprovázela i ten nejmenší pohyb. Naše pohledy se setkaly a oba říkaly to samé.
"Nikdy," řekla jsem.
"Pak je to vyřešeno," usmál se Rafael. "A jakmile mi to doktoři povolí, poprosil bych tě o krev. Po všem tom kouzlení mám docela hlad."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama