17. Čas žít, čas utíkat

11. července 2010 v 13:54 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Poslední kapitola velkého finále. Ještě zbývají dvě vysvětlovací a epilog.


Možná by Rafaelovi jeho úmysl podařil. Možná by jim opravdu dokázal shodit na hlavu dům. Kdyby tam nebyl Prokletý.
Moc dobře jsem neviděla, co se tam dělo, ale vypadalo to tak, že Prokletý vstal a použil svou vlastní magii. Proudy energie se střetly a najednou všude létaly trosky. Pro jistotu jsem se přeměnila. Lidská kůže byla sice zranitelnější, ale mít k dispozici ruce nebylo v takových situacích k zahození. Pokoušela jsem se odplazit pryč, když něco velkého a těžkého letělo přímo na mě. Pokusila jsem se odkutálet, ale nebyla jsem dost rychlá. Dopadlo to přímo na mojí levou ruku.
Musela jsem ztratit vědomí, protože další věc, kterou si pamatuji, je Rafaelův obličej, který se nade mnou skláněl. Byl bílý jako stěna a ruce se mu třásly. I skrz pouto jsem cítila, jak je vyčerpaný, ale jinak vypadal v pořádku. I přes stav, ve kterém jsem zrovna byla, mě zaplavil pocit vítězoslávy. Dokázala jsem to. Udržela jsem ho naživu.
Do vlasů mi padal drobný déšť. Ležela jsem na břiše, levou ruku jsem měla zaklíněnou pod nějakými troskami a nedokázala jsem s ní pohnout ani o milimetr. Bolest, která z ní vystřelovala, se téměř nedala snést. Někde dál vpravo hořel oheň, předpokládala jsem, že z rozbitého krbu. Plameny byly jediným zdrojem světla. Rafael zvedl hlavu a já jsem předpokládala, že Cherry, Lois, pan Traven a Prokletý se to chystají skončit. Svým způsobem jsem to vítala, protože jsem byla tak unavená a ruka tak bolela...
Rafael, připomněl mi nějaký vnitřní hlásek. Musíš chránit svého upíra.
"Uteč," zasípala jsem.
"Cože?"
Zničehonic se před námi objevil vlk. Přikulhal ze tmy, pomalu a ztuhle, jako by ho bolel každý pohyb, obešel mě a postavil se mezi nás a naše nepřátele. Slyšela jsem, jak na ně výhružně zavrčel.
Ryan. Říkal, že se postará o všechno ostatní.
Obrátila jsem svou pozornost k Rafaelovi.
"Uteč. Pamatuješ, co nám říkal Frank? Teď je ta chvíle, kdy mě tu musíš nechat a utíkat. Běž. Běž!" pobízela jsem ho.
Zatím jsem neslyšela žádný zápas. Nejspíš váhali, nebyli si jistí, jestli je Ryan opravdu tak šílený, že se jim chce postavit sám, nebo jestli se jedná o nějakou léčku.
Rafael se stále nehýbal.
"Utíkej," prosila jsem ho. "Prosím, uteč!"
Náhle tmu prořízly reflektory auta. A po něm druhého. Jenže byly daleko, příliš daleko. Na to, aby Rafaela zabil, potřeboval pan Traven chviličku.
Naštěstí mu to zřejmě došlo také, protože vstal a poněkud nemotorně se dal do běhu. Jak se proplétal mezi troskami pryč, poslal mi poslední myšlenku.
Vydrž ještě chvilku. Nenechám tě tam umřít.
Neodpověděla jsem. Měla jsem pocit, že tohle už nezávisí na něm.
Slyšela jsem, jak Cherry vykřikla: "Utíká!" a pak někdo vydal divoké, zvířecí zavrčení. Nebyl to hlas žádného kožoměnce, musel to být Prokletý.
Najednou se někdo zastavil přímo přede mnou. Zvedla jsem hlavu, ale jediné, co jsem viděla, byly těžké kožené boty, zacákané od bahna.
"Nebojovala jsi špatně," řekla mi Lois Drakeová tiše, "ale ani ne dost dobře. Najdu si tě, Rabnottová, o to se neboj."
"Pojď, Lois!" zakřičela Cherry.
Boty odešly. Víc jsem neviděla, protože jsem neměla sílu dál držet hlavu nahoře. Nechala jsem ji klesnout zpátky na zem.
Zaslechla jsem zakňučení, ale vzápětí za mnou zaznělo kratičké štěknutí. Kolem mě prolétlo vlčí tělo a ozývaly se další zvuky, které napovídaly, že na scénu dorazili další kožoměnci. Následoval se řev startujících motorek, vrčení, kňučení plné bolesti, uši rvoucí výkřik ale především hukot moře. Hukot příboje, který narážel na útesy u babičky v Ilfracombu. Jenomže tohle moře bylo černé jako smrt a stoupalo. Snažila jsem se plavat, ale bylo čím dál tím silnější. Věděla jsem, že se nesmím vzdát, kvůli Rafaelovi, i když už jsem zapomněla, proč přesně. Jenže mělo sílu, takovou hroznou sílu.
Nakonec mě přemohlo a strhlo s sebou do temnot.

"Položte ji sem. Ta ruka vypadá ošklivě."
"Co se tady vlastně stalo?"
"Kdo ví? Ta Yarrowovic holka mluví dost neurčitě, tahle se hned tak nevzbudí a ti dva kluci taky omdleli. Budeme si muset chvíli počkat."
"Nancy!"
"Uklidněte se, slečno Massinghamová, a nehulákejte tady, tohle je nemocnice. Běžte ven a počkejte tam."
"Operační sál je připravený, pane doktore."
"Děkuji, začneme s tou holkou. Dejte mi ji do narkózy."
"Ta stejně neví o světě... No jo, už se na tom pracuje!"

Černá voda tentokrát nebyla hučící a rozbouřená jako moře, spíš se podobala klidnému, hlubokému jezeru. V jezeře nebyla žádná bolest. Vznášela jsem se tam a mohla jsem zapomenout na všechno. Na své ubohé, dobité tělo, na Dominica, na Rafaela, na Ryana, na Travenovy...

"Neměla by se už probudit?"
Rafael... a tak ustaraný.
"Buďte trpělivý, pane Costo. Kdyby vás zmlátili tak, jako ji, taky byste si pospal. Ještě bude napůl v narkóze. Počkejte si chvilku," napomenul ho někdo.
Jo, Rafaeli, počkej chvilku, souhlasila jsem s neznámým hlasem.
Mé jezero čekalo, aby mě znovu objalo.

Musel mě přejet vlak. Jinak jsem si tu bolest na nejrůznějších částech těla nedokázala vysvětlit. Neodvažovala jsem se pohnout. Místo toho jsem se zaposlouchala.
Všude bylo ticho. Tiché pípání mi naznačovalo, že budu nejspíš na EKG. Nic, na co bych nebyla zvyklá z posledního krmení před přestávkou a prvního po přestávce. Na chodbě se ozvalo drncání a rachot, jako by tam někdo jel s nějakým vozíkem s kovovým šrotem.
A někde blízko mě někdo docela tiše oddechoval.
Stále s očima pevně zavřenýma jsem udělala velice statečnou věc - začala jsem zjišťovat stav vlastního těla.
Levá ruka od ramene dolů nepohyblivá a bolavá jako čert. Nejspíš v sádře. Pomalu se mi začaly vracet události poslední noci. Ty trosky, které na mě spadly. Asi bych měla být ráda, že ruku ještě mám.
Pokračovala jsem v průzkumu. Nohy se zdály víceméně v pořádku. Výborně.
Hrudník zafačovaný a pálil mě... no dost. Vybavilo se mi to prasknutí, když mnou Prokletý hodil. Jak jsem už tehdy předpokládala nějaká zlomená žebra. Teď mi nepřišlo, že bych se mýlila.
Krk mi nejspíš někdo vzal šmirglem a to pořádně. Nebo na něm někdo trénoval vyšívání. Nebo na něm někdo tancoval dupáka v mačkách. Nebo něco podobného.
Na obličeji jsem si uvědomovala pár zraněných míst, ale nevypadalo to na nic vážného. Uši na tom byly hůř. Upřímně jsem si přála, abych žádné neměla. Proč moje druhá forma nemohla být třeba tuleň? Nebo nějaký pták? Cokoliv, co nemá ušní boltce?
Jenomže jak jsem procházela všechno, co na mně bylo zničené, pomalu jsem se rozvzpomínala na všechno, co se stalo. Hlavně na poslední chvíle, než jsem ztratila vědomí.
Rafael utíkal. Ryan zůstal sám, aby kryl jeho ústup. To děsivé zavrčení od Prokletého.
A do prdele!
Prudce jsem otevřela oči.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 11. července 2010 v 17:16 | Reagovat

Včera jsem nestihla okomentovat a najednou koukám, jsou tu další dvě části. Mám takový špatný pocit, že Ryan asi už nežije a pokud mám pravdu, je mi ho opravdu líto. Zrovna on je takový typ člověka, kterému bych věřila a svěřila mu svůj život bez jediného zaváhání. Budu doufat, že to přežil, ale moc nadějí mu nedávám...

2 Nencík Nencík | Web | 11. července 2010 v 18:33 | Reagovat

Ano, ano ano! On je v pořádku! A Nancy taky ... xD Ale hlavně - skvělé! Zhltla jsem to jedním dechem. Těším se na pokračování a doufám, že pak bude ten slibovaný druhý díl. ;)

3 Eillen Eillen | 11. července 2010 v 19:23 | Reagovat

Asi tě neukecám na vydání zbytku najednou a to hned, co? :))

4 Lomeril Lomeril | 18. července 2010 v 14:54 | Reagovat

Omlouvám se, byla jsem týden bez netu.

Ryan chudák hodně zkusil, ale ještě se uvidí, jak to s ním bude dál.

Z druhého dílu už je napsáno deset kapitol, je docela slušná naděje, že ho dopíšu. A hlavně už se mi v hlavě sumíruje třetí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama