16. Záchranná mise

11. července 2010 v 13:52 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Šestnáctá kapitola, pokus o záchranu Rafaela. Podaří se? Nepodaří? Uvidíte.


Ryan zastavil na silnici uprostřed lesa a vystoupili jsme.
"Travenovi mají tady kousek srub, kam ho nejspíš vzali. Půjdeme kus pěšky," vysvětlil tiše.
"Jak to víš?"
"Byli jsme tu o prázdninách. Dominic to s Cassidy táhne už docela dlouho."
I přese všechny důvody nenávidět Dominica, které jsem měla, tohle bolelo. Projela mnou žárlivost a zklamání, ale zatlačila jsem je do pozadí. Neměla jsem na takové pocity čas.
Oba jsme se přeměnili, protože už se stmívalo a ve vlčí podobě bylo jednodušší proplést se lesem. Pokousaný krk, uši a obličej sice bolely jako čert, ale ani na to nebyl čas. Rafaelův život závisel jen na nás.
Najednou mi hlavou projela ostrá bolest. Maličko jsem zakňučela. Ryan se otočil a dotkl se mě čumákem. Pochopila jsem, co se děje. Dominic se probouzel a hrozně ho bolela hlava. Dovolila jsem si krátce zkontrolovat, co se děje. Cassidy zřejmě doopravdy nedokázala otevřít zámky a právě s Johnem debatovali, co dělat. Alespoň někdo je ze hry, pomyslela jsem si a plížila jsem se dál lesem.
Trvalo to celou věčnost, než jsme se propracovali ke srubu. Mezitím začalo pršet. Rozsvícená okna jsme viděli už z dálky. Budova nebyla velká, odhadovala jsem to na 2, maximálně 3 + 1, opravdu jen maličký odpočinek na víkend. A upřímně jsem si nedokázala představit Ciaru Travenovou, jak tráví svůj volný čas tady.
Před srubem parkovalo jedno Volvo a dvě motorky. Dveře byly otevřené a ve světle, které dopadalo na příjezdovou cestu zevnitř, jsme viděli Stephanii a Cherry.
"Hlavě přivez Johna, Cassie a Dominic se o sebe přinejhorším postarají. Použijte na rozbití těch klecí magii, cokoliv. A rychle!" popoháněla Cherry Stephanii na cestě k autu.
Stephanie neřekla ani slovo, jen skočila za volant Volva a rozjela se pryč. Zatraceně, blesklo mi hlavou. Cassidy a nejspíš i John varovali osazenstvo srubu, že ptáčkové uletěli. Budou to chtít skončit co nejdřív, aby mohli vypadnout.
Já a Ryan jsme se připlížili až ke zdi srubu, kde jsme se přeměnili. Roztřásla mě zima, ale zaťala jsem zuby, aby mi nedrkotaly. Opatrně jsme nakoukli dovnitř. Přímo pod oknem, kterým jsme se dívali, byla velká postel. Vedle ní seděl na zemi Rafael, ale neviděla jsem z něj víc než hlavu. V opačném rohu byla taky postel, na které se válelo několik sbalených cestovních tašek, a třetí roh zabíral velký krb. Uprostřed místnosti stál stůl, u kterého seděl šedovlasý muž s hustým plnovousem - pan Traven. Jako jediný vypadal úplně v klidu. Četl nějaký časopis a vůbec se netvářil, že se chystá k vraždě. Cherry seděla proti němu, ale neměla nic z jeho lhostejnosti. Neustále se vrtěla a bubnovala prsty o desku stolu. Lois ani nedokázala sedět, přecházela sem a tam a vrhala podezíravé pohledy do všech koutů.
Dovolili jsme si s Ryanem jen krátký pohled, než jsme se znovu skrčili.
"Musíme být pryč, než se Stephanie vrátí. Pokud tam není nějaká posila, kterou nevidíme, jsme tři na tři," zašeptal. "Ale měli bychom si být jistí. Dokážeš se zeptat Rafaela?"
"Zkusím to."
Když jsem se snažila, vycítila jsem ho jen kousek od sebe, snad na druhé straně zdi. Zaplavila mě úleva, protože mu zatím nic nebylo. Vložila jsem všechnu sílu do našeho pouta a dotkla jsem se jeho mysli. Když mě ucítil, trochu ucukl. Zamrzelo mě to, ale na to taky nebyl čas.
Nech toho. Jsem tady. Jsi svázaný?
Připnutý želízkem k posteli, odpověděl. Jeho hlas zněl vzdáleně a slabě. Ale jsou tu Prokletí! Dva!
Co tam dělají? zaúpěla jsem.
Tváří se jako Travenovi kamarádi. Myslím, že mu potom chtějí pomoct s útěkem.
Vypadají silní?
Jeden je dost velký. Druhý menší. Ale odkdy záleží na velikosti? poznamenal sarkasticky. Naštvalo mě to, ale na druhou stranu pokud měl náladu na vtipy, nebyl na tom tak zle. I když tenhle humor byl spíš šibeniční.
"Jsou tam dva Prokletí," zašeptala jsem směrem k Ryanovi.
"Hm. Trochu se nám to komplikuje. Takže plán je prostý - dostaň Rafaela odtud, co nejrychleji, a ať se stane cokoliv, neopouštěj ho. O mě se nestarej, já se vás pokusím krýt," řekl.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se.
"Cože?"
"Proč pro nás riskuješ život?"
"Na tohle teď není čas," okřikl mě. "Připravená?"
"Dej mi vteřinku," požádala jsem ho. Cherryina slova, když posílala Stephanii pryč, mi totiž vnukla nápad.
Rafaeli? Jdeme dovnitř. Můžeš rozepnout svoje pouta?
Co myslíš? zavrčel vztekle.
Ty idiote, vyjela jsem na něj, od čeho máš magii?
Cítila jsem, jak mu pomalu svítá. Bylo to riskantní, protože když si nedá pozor, může mu magie klidně urvat ruku, ale jinak se mi to zdálo jako nejlepší řešení.
Počkej, až ti řeknu.
"Tak jdeme," zašeptala jsem.
Oba jsme se přeměnili a vydali jsme se ke dveřím, dva šedé stíny v temnotě. Ryan vyskočil na zadní a otevřel nám. Skočili jsme dovnitř.
Teď, zaječela jsem na Rafaela v duchu.
Dveře do obýváku byly pootevřené přímo proti nám, takže jsme zamířili tam, ale z jedné postranní místnosti náhle vystoupila nějaká postava a zablokovala nám cestu. Ryan se odrazil a skočil po ní.
Měla jsem na paměti jeho instrukce a prosmýkla jsem se kolem nich. Dvěma skoky jsem byla u Rafaela, který se právě zvedal ze země, a otočila jsem se čelem do místnosti.
Vzápětí jsem měla co dělat s Lois a Cherry, které se po mně obě vrhly. Vyhnula jsem se Cherry a kousla jsem Lois, ale stáhla jsem se. Kdybych ji popadla, jak mi velely instinkty, byla bych snadný cíl pro Cherry.
Až ve chvíli, kdy mě o vlásek minul proud syrové magie, jsem si uvědomila, že kousání a mlácení není jediný způsob, jak se dá bojovat. Viděla jsem, jak ke mně letí další paprsek světla, než ho nějaký jiný odklonil. Rafael se zapojil do bitvy.
"Zatraceně, tati, pojď sem!" slyšela jsem Cherry zaječet. "Pojď sem a skonči to!"
Chtěla jsem na ni zaútočit, ale Lois mě strhla zpátky. Ne, tohle nepůjde. K Cherry se nedostanu, když nejdřív nevyřídím Lois. Připomínalo to počítačovou hru. Nešlo přeskočit level.
Tak dobře, pomyslela jsem si. Hrajeme dál.
Nebyla jsem moc dobře vycvičená pro boj. S Johnem, nebýt Ryana, bych si nikdy neporadila. Základní lekce povinné sebeobrany byly v podstatě k ničemu. A s Lois se mohlo rovnat jen pár lidí, které jsem znala. Oliver a Frank by ji zvládli. Možná, kdyby měli štěstí, Jess nebo Ethan, kteří v tom byli oba lepší než já. Já jsem na své straně měla jen svojí zoufalou zuřivost. Narozdíl od Lois, mně šlo o všechno.
Otázka byla, jestli to bude stačit.
Krk a uši už jsem měla stejně v jednom ohni. Bolest se stala mojí součástí, takže tu jsem vnímat přestala, ačkoliv mě Lois kousala a dokonce i kopala a škrábala, co jí síly stačily. Moc dobře věděla, kam mířit, proti její efektivnosti a přesnosti jsem si připadala jako slon v porcelánu. Ale i přes svou neobratnost a bolest jsem si nikdy nepřipadala víc naživu. Každá kapka mojí krve zpívala, hořela. V tomhle zápase bylo v sázce všechno, ale já jsem se cítila, jako kdyby to byla jen hra. Adrenalin zřejmě způsobil mému mozku nějaké vážnější poškození.
Někde daleko ode mě Dominic použil magii, aby rozbil zámek klece. Cítila jsem, jak jím proudí síla a tryská ven. Zároveň jsem si uvědomila, jak se vzteká, že ho to nenapadlo dřív. Zámek povolil, ale venku slyšel hlasy, někdo se blížil...
Násilím jsem se vrátila zpátky do svojí hlavy. Právě včas, abych se vyhnula Loisinu útoku. Byla těsně vedle mě a když jsem uskočila, chtěla se otočit, aby po mně zkusila skočit znovu. Jenomže při tomhle manévru zapomněla na jednu věc.
"Víte, jaký to je, když zapomenete, že máte ocas, a pak ho za vás někdo popadne?"
Popadla jsem její oháňku, sevřela ji tak pevně, jak jsem to jen dokázala, a zatřepala jsem hlavou. Ten pohyb jsem měla v krvi, vlci tak lámali vaz menší kořisti. Výsledek se dostavil v podobě ošklivého křupnutí. Lois zavyla bolestí.
V tu chvíli mnou projela hrůza, která ale nebyla moje. Díky tomu, že Dominic právě někde prchal spolu s Cassidy, nebylo jednoduché určit, odkud pochází, ale netrvalo mi to dlouho. Pan Traven se dostal k Rafaelovi.
Cherry na něm klečela a rukama mu tiskla zápěstí k zemi. Pan Traven se skláněl k jeho krku. Měla jsem setiny vteřiny.
Pořád jsem držela Loisin ocas a tak jsem ještě jednou škubla. Lois znovu zavyla. Bolest zřejmě způsobila, že Cherry trochu povolila svoje sevření, protože se Rafaelovi povedlo nakopnout ji. Skočila jsem mezi ně a kousala jsem nalevo, napravo, jen ne do Rafaela. Lois se znovu vložila do bitvy, to jsem pochopila z toho, že kromě magie, která mě zatím zázračně míjela, a úderů jsem pocítila i kousance.
Do nosu mě udeřil povědomý pach. Připomínal upíra, ale bylo v něm něco víc - vzdáleně se podobal rozkladu, ostrý a zároveň těžký a sladký.
Pach Prokletého.
Někdo mě popadl za kůži na krku a na zadku a zvedl mě do vzduchu. Stačila jsem jen zakňučet, než mě hodil přes celou místnost. Smetla jsem stůl a židle a zamotala jsem se do nich, jak jsem padala. Slyšela jsem prasknutí a prudká bolest na hrudníku napovídala, že to bylo jedno nebo víc žeber. Dýchání bylo najednou o hodně těžší a bolestivější. Pád mě navíc napůl omráčil.
I přes to všechno jsem si uvědomila, že příchod Prokletého odvedl na okamžik pozornost Travenových, což bylo všechno, co Rafael potřeboval. Vyklouzl jim a zacouval až ke mně.
Jenže neutekl ani nezaútočil. I když skrz naše pouto se teď propracovaly jen nejsilnější vjemy, věděla jsem, co chce udělat, ale byla jsem příliš omámená na to, abych se ho pokusila zastavit. Hlava se mi točila a svět se se mnou houpal.
Rafael neměl čerstvou krev celé tři týdny. Dnes večer už použil hodně magie. Přesto jsem teď skoro cítila, jak sbírá každý zlomeček své síly v jednom konečném, zoufalém pokusu. Syrová ofenzivní magie z něj vytryskla jako fontána a mířila přímo do stropu nad hlavami Travenových.
Vzápětí se srub začal hroutit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama