15. Beznaděj

10. července 2010 v 17:22 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

A speciálně na přání Awie je tu další kapitola. Zdá se, že Nancy a Rafael jsou v bezvýchodné situaci. Je vůbec možnost, jak se z ní dostat? Upozorňuji, že je v povídce uplatněn v mírné míře princip Deus ex machina.


Přeměnila jsem se do lidské podoby. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale bylo mi tak líp. Protože moje klec sousedila jednou stranou s Ryanovou, schoulila jsem se do nejvzdálenějšího rohu. Zírala jsem před sebe a nedokázala jsem myslet na nic jiného než na představu prázdna, které zůstane v mojí hlavě, až Rafael umře.
A byla to celé moje vina, protože to já jsem naletěla Dominicovi, i když mě všichni varovali. Budu to já, kdo zabije Rafaela. Ať už to vymyslel a naplánoval kdokoliv, i když smrtící ránu zasadí někdo jiný, já jsem ten, bez koho by se k Rafaelovi nikdy nedostali. Zabila jsem toho, koho jsem měla chránit.
Najednou jsem uslyšela tichounké syknutí. Rozhlédla jsem se a moje oči se střetly s Ryanovými.
Chtěl mi něco říct. Ukázal očima k zámku od své klece. Až teď jsem si všimla, že je na číselný kód. Přední a boční strany klece krylo husté pletivo, takže on neměl šanci se k němu dostat. Jenomže protože jeho v kleci už přivezli, dali ho obráceně, takže jeho vchodová strana sousedila s mou zadní. Kde byly jen mříže. Navíc byla Ryanova vchodová strana odvrácená od místa, kde seděli naši věznitelé.
Nedokázala jsem uvěřit, že, přestože klece vezli dovnitř dost ve spěchu, si toho doopravdy nevšimli, i když bez kódu nám to bylo na nic. Pak se Ryan podíval směrem k Dominicovi a kožoměnci. Seděli u dveří, které nechali otevřené, a tiše si povídali. Ani jsem nezjišťovala téma.
"Hej, můžete mi dát aspoň napít?" houkl najednou Ryan, až jsem leknutím nadskočila.
Naši věznitelé se po sobě podívali. Ten starší se nakonec zvedl, vybral z piknikového koše, který Dominic připravil na oslavu našeho výročí, láhev minerálky a podal ji Ryanovi.
Všimla jsem si, že když pil, vylil trochu vody na zem. Potom pití vrátil a znovu se podíval na mě. Namočil prst do rozlité vody a napsal na zem vzkaz.
14114
Potom znovu ukázal očima k zámku a zvedl ruku, jako by mi chtěl naznačit, abych počkala. Přesunula jsem se k zadní stěně své klece a nepřestávalo mi vrtat hlavou, jak se Ryan dozvěděl kód své klece.
Pozoroval Dominica a toho druhého muže, jak mluví. Pocity stranou, vpila jsem se do Dominicových myšlenek. Ten druhý se jmenoval John a byl kožoměncem pana Travena. Mluvili o chystané přeměně a o budoucnosti, byli si dokonale jistí, že nemůžeme utéct, takže si nás nevšímali.
Ryan na mě kývl.
Protáhla jsem ruku mříží. Jeho kód byl nastavený na pět jedniček, takž jsem druhé a poslední číslo posunula o tři místa. Zámek tiše cvaknul. Strnula jsem a vrhla jsem obezřetný pohled k Dominicovi, ale ničeho si nevšimli. Ryan mi naznačil, abych ustoupila.
Opatrně, celkem nenápadně se přesunul k čelní straně mojí klece a chvíli si hrál se zámkem. Ztuhla jsem a když se ozvalo kýžené cvaknutí, dlouze jsem vydechla, ale Ryan si s mým zámkem nepřestal hrát. Děsila jsem se, že se ti dva ohlédnou a uvidí nás, ale měli jsme štěstí. Cítili se v bezpečí.
Ryan si položil prst na ústa a znovu mi naznačil, abych počkala. Sám vyklouzl ze své klece, tak tiše, jak to jen šlo.
Bohužel ne dost tiše.
První vzhlédl Dominic, uviděl Ryana vedle klece a vykřikl. Vyrazila jsem.
Většině kožoměnců trvá do pěti sekund, než se přemění. Já jsem to dokázala uprostřed skoku a díky tomu jsem toho druhého kožoměnce, Johna, srazila k zemi, ještě než na sebe stihl vzít druhou podobu, a přišpendlila jsem ho k zemi. Držela jsem ho za ucho, jako držela Stephanie předtím mě, a doufala jsem, že to bolí dost na to, aby se nebránil tak, jak by mohl.
Problém byl, že jsem nevěděla, co s ním. Uslyšela jsem tupý úder, ale nevěnovala bych mu pozornost, kdyby Dominicovy myšlenky, které neustále obtěžovaly nějakou zadní část mého mozku, najednou neztichly. Nevěděla jsem, co mu Ryan udělal, ale v tu chvíli už mě John převalil, vykroutil se z mého sevření a přeměnil se.
Nechala jsem své vlčí instinkty, aby převzaly vládu. Vzhledem k tomu, jak dlouho ze mě Rafael nepil, to nebylo nic těžkého. Kousala jsem do všeho chlupatého, na co jsem dosáhla, a ani jsem nevnímala kousance, které jsem dostávala na oplátku.
Najednou jsem nad sebou uslyšela Ryanův hlas.
"Drž ho ještě chvilku!"
Zakousla jsem se tedy a držela, i když jsem měla pocit, že mi zlomí čelist, jak se snažil vyškubnout. Do nosu mě udeřil pach kůže.
"Tak a teď mi ho pomoz odtáhnout," řekl Ryan.
Vyhrabala jsem se na nohy a zjistila jsem, že se mu povedlo přehodit Johnovi kolem krku řemen a zakroutit do provizorního obojku. Musel to být ten, na kterém odvlekli mě. Sice kladl odpor, ale postupovali jsme. Ryan ho táhl za řemen, na kterém ho trochu škrtil, já jsem ho rvala za kůži. Byl ho pořádný kus a každý metr nás stál heroické úsilí. Nakonec se nám podařilo dosmýkat ho ke kleci
Bojoval urputně a dostat ho do trochu vyvýšené klece se zdálo nemožné. Jenže my se nehodlali vzdát jen tak snadno.
Ryan ho prostě zvedl za řemen do vzduchu, až se John začal škrtit. Jediným pohybem vyhodil Ryan celou přední polovinu Johnova těla do klece a pak rychle popadl a vyhodil nahoru Johnův zadek a přibouchl za ním dvířka. Jakmile jsme ho měli uvnitř, stačilo jen zamknout, což byla otázka okamžiku.
"Přeměň se, Nancy, musíš mi pomoct," řekl Ryan. Vypadalo to, že má natržené ucho a na spánku měl krvácející šrám.
Přeměnila jsem se a ověřila jsem si, že zranění se opravdu přenášejí z jedné podoby na druhou. Měla jsem pocit, že mi jedno ucho někdo surově urval a druhé rozcupoval na kousíčky. O kůži na krku jsem raději ani nepřemýšlela, ale věděla jsem, že rána od Dominicova kousnutí už zdaleka není jediná. Cítila jsem se tak trochu, jako bych na sobě měla rolák z hřebíků. Nebo z kopřiv, to už bylo jedno.
Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že se Ryanovi nějak povedlo Dominica omráčit a zavřít do mojí klece, kde teď bezvládně ležel na podlaze.
"Cos mu udělal?" vyhrkla jsem, když jsme zpozorovala rudou kaluž na podlaze.
"Skoro jsem mu rozbil o hlavu tu flašku vína. Pojď sem, odvezeme ho o kousek dál, aby je nenapadlo to, co nás," pobídl mě Ryan.
Klece měly dole malá kolečka, aby se daly převážet, ale teď byly zabržděné. S mou pomocí Ryan odbrzdil Dominica a odtlačili jsme ho na druhou stranu místnosti. Pak Ryan vytáhl z kapsy Dominicův mobil.
"Rafael!" vykřikla jsem. "Musíme..."
"Musíme zavolat pomoc," utnul mě Ryan. "Souhlasíš, když dám vědět Petře?"
Jistě, Petra Yarrowová věděla od začátku, že něco není v pořádku. Petra bude vědět, komu zavolat.
Ale já taky věděla, komu zavolat, jen jsem si nepamatovala číslo.
"Dobře, tak jí řekni, ať najde April Massinghamovou a Jessicu Dawsonovou. Ať jim řekne, co se stalo, a vyřídí jim, že mají zavolat Frankovi a Oliverovi, holky už budou vědět."
Přikývl a přiložil si telefon k uchu. Během několika vět shrnul Petře události v boudě. Zjistila jsem, že jeho samotného omámili a unesli z koleje ještě v noci. Pak předal Petře stručné pokyny, kam a koho zavolat, včetně mého přání. Popsal jí cestu do nějakého srubu, kde prý měli držet Rafaela.
Když zavěsil, podíval se na mě.
"Chceš zachránit Rafaela?" zeptal se.
"Co je to za otázku?" ohradila jsem se.
"I kdyby to znamenalo, že budeš muset někomu ublížit? Možná někoho vážně zranit nebo zabít?"
Zvážila jsem to. Ne, nikdo nebyl důležitější než Rafael. Pokud jsem měla na výběr mezi někým cizím a Rafaelem, měla jsem jasno.
"I kdyby to znamenalo, že ty sama budeš zraněná?"
Tak v tomhle jsem měla jasno vždycky. Byla to moje vina, že jsme se dostali do tohohle průseru, takže když dostanu na prdel, zatímco nás z toho budu vysekávat, můžu nadávat jen sama sobě.
"Tak fajn, uděláme si malý výlet," řekl.
"Ty vážně víš, kde je?" vyhrkla jsem. Naděje ve mně vzplála jako maják, i když jsem tomu tak úplně nevěřila.
Ryan se trochu samolibě usmál. "Dominic umí skrývat věci i přede mnou, ale když doopravdy chci něco vědět, nedokáže mi to zatajit. Jediné, co potřebujeme..."
Venku zabrzdilo auto a ozvalo se bouchnutí dveří. Vzpomněla jsem si, že se měla vrátit Cassidy.
"... je auto," dokončil Ryan s úsměvem. Naznačil mi, abych se skrčila za dveřmi.
"Až vejde," řekl mi šeptem, "utíkej k autu."
Za chvilku se dveře otevřely. Cassidy nečekala žádnou zradu, vešla naprosto důvěřivě. Ryan po ní skočil, zatímco já jsem běžela k velké dodávce. Byla odemčená, Cassidy zřejmě předpokládala, že se hned začne nakládat.
Ryan utíkal hned za mnou. Naskočili jsme, Ryan nastartoval a než Cassidy vyběhla z bývalé vrátnice, už jsme jeli pryč. Na palubní desce ležel mobil. Ryan stočil okénko, vzal ho a vyhodil ho ven.
"Bude varovat svojí kožoměnkyni," uvědomila jsem si.
"Tak ať," zavrčel Ryan. "Jediné, co potřebujeme, je trochu to zdržet, než přijdou ostatní. A slyšela's Cherry - Traven nezačne bez svého kožoměnce."
"A pustí Dominica a Johna," dodala jsem.
"Nepustí," ušklíbl se Ryan. "Stihl jsem změnit číselnou kombinaci. Ještě štěstí, že naši mají stejné zámky na klecích doma."
"A jak jsi vlastně zjistil ten kód?" zajímala jsem se.
"Podíval jsem se když mě zavírali," usmál se Ryan.
"Jenom?"
"Jenom."
"Fajn, máme nějaký plán?"
"Ty máš jediný plán - najít Rafaela a dostat ho pryč. Hlavně se od něj nehni na krok, jasné? Ostatní nech na mně."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 11. července 2010 v 1:17 | Reagovat

Á do toho Nancy! Zachraň ho! xD A teda díky, že jsi tu kapitolu přidala. Už aby byla další! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama