12. Špatné zprávy

1. července 2010 v 15:43 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Už se pomalu blížíme k závěru. Kapitol je celkem 19 + epilog. Tento díl je věnován jedné zprávě, která je pro budoucí děj velice důležitá. A také Dárcům, což s tím souvisí. Teď už myslím máte všechny klíče, podle kterých byste mohli uhádnout, co se bude dít :-)


Do čtvrtka o panu Travenovi mluvila celá škola a Cherry a Cassidy neměly chvíli klidu. Cherryina kožoměnkyně Lois a Cassidyina kožoměnkyně Stephanie už chodily skoro výhradně ve vlčí podobě a vrčely a chňapaly po každém, kdo před nimi vyslovil slovo otec. Chápala jsem je, kdyby se něco takového stalo Rafaelovi, nejednala bych jinak, ale zároveň jsem byla zvědavá. Proč jejich otec utekl?
Jenomže jsem měla i jiné věci, kterých jsem si musela všímat. Frank a Oliver nás na poslední hodině začali učit opravdové soubojové techniky - prozatím ty, které upíři a kožoměnci používali stejně jako lidé. Slíbili nám, že až budeme umět nakopat protivníkovi zadek, naučí nás, kožoměnce, bojovat přeměněné a upíry bojovat magií.
Měla jsem být ve dvojici s April, jenomže April se tak bála, že mě zraní, že se s ní skoro nedalo bojovat, takže si ji pak vzal do práce Oliver, zatímco já jsem se měla postavit Frankovi.
Frank byl o kus vyšší než já a rozhodně měl značnou váhovou převahu. Mohla jsem doufat v jedinou výhodu - že budu rychlejší. Snažila jsem se toho využít, ale brzy jsem zjistila, že tahle výhoda je jenom pomyslná, protože Frank byl stejně rychlý jako já. Považovala jsem za malý zázrak, že mě dostal na záda na žíněnku až po třech minutách.
"Uhýbáš moc brzo, uhýbáš ve chvíli, kdy jsem ještě schopný rychle změnit směr pohybu. Musíš vyklouznout vždycky na poslední chvíli," poučoval mě.
"A jak to mám odhadnout?" rozčilovala jsem se a třela jsem si naraženou kostrč.
"Instinkt. Jinak to asi nepůjde," pokrčil Frank rameny.
Už jsem se nadechovala k námitkám, když Oliverovi zazvonil mobil.
"Woodville," štěkl Oliver do telefonu.
Člověk na druhém konci drátu začal mluvit. Ve chvíli se Oliverův výraz změnil z podrážděného na soustředěný. Kousal se do rtu, zíral na podlahu, kterou nejspíš ani neviděl a občas přikývl. Najednou zvedl hlavu a podíval se přímo na Franka.
"Ne, počkej," řekl. "Nemůžeme odjet. Máme tu práci."
Zřejmě se mu nelíbilo, co ten druhý říká, protože se zamračil.
"Tohle je pověření královen," odsekl. "Prober to s nimi a až pak nás můžeš odvolat."
Další odpověď z druhého konce.
"Jasně, že to chápu! Jenže copak teď ho zachráníme? Najít je snad umíte sami, ne?" Oliver zřejmě začínal být opravdu rozzlobený.
Najednou se zarazil, jako by dostal pěstí. Vztek vystřídalo překvapení tak silné, že ho nedokázal skrýt.
"Cože?"
Pozorně poslouchal. Zahlédla jsem, jak se Frank soustředěně mračí, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
"A jak..." vyhrkl Oliver. Náhle se podíval na Franka a přikývl. "Jaký to bude mít účinek? Je to přenosné?" zeptal se daleko vyrovnanějším tónem.
V tichu, jaké vládlo v tělocvičně, jsme slyšeli vzteklý tón odpovědi.
"Já chápu, že si nikdo není jistý, ale už jste museli obvolat nějaké experty. Ne? Jak, ne? Tak to zatraceně udělejte a až pak otravujte lidi, kteří teď stejně nemůžou nic dělat!" zahulákal Oliver do telefonu a vzápětí to položil.
Až v tu chvíli si s Frankem uvědomili, že my pořád stojíme na místě a že jsme slyšeli každé slovo. Rozpačitě se po sobě podívali.
"Co se děje?" zeptal se Rafael za nás za všechny.
Oliver a Frank se ani nepohnuli, ale my jsme poznali, že společně uvažují, jestli nám to mají říct. Nakonec se Oliver nadechl a otočil se k nám.
"Stala se další vražda," řekl. "Další Prokletý."
Nikdo se ani nepohnul. Bylo to příliš... neuvěřitelné? Jenomže jak to mohlo zůstat neuvěřitelné, když se něco podobného stalo přímo u nás na koleji? Znovu mi před očima vytanul Austenův pokoj, převržený vozík v koutě a Joeyho bledá tvář.
"A co je tentokrát tak výjimečného?" ozval se Ethan.
"Byl to Dárce," pronesl temně Frank.
Všechny pohledy se naráz stočily k Rafaelovi. Těch, kdo měli schopnost stvořit nového upíra, bylo v celé Anglii pouhých čtrnáct. Tedy teď už vlastně jen třináct. Dárcovství byla podivuhodná a málo prozkoumaná schopnost, Dárcové byli příliš vzácní. A já měla jednoho chránit.
"Kdo to byl?" pípl Rafael. Věděla jsem, že s pěti Dárci udržuje pravidelný kontakt, a oba jsme se modlili, aby to nebyl jeden z nich.
"Jmenoval se William Crowe," odpověděl Oliver.
Rafael se první dvě vteřiny ani nepohnul. Až pak pomalu zvedl ruku a promnul si oči a čelo. Pana Crowea jsme znali, sice ne nijak dobře, ale znali jsme ho. Už mu bylo přes šedesát a občas vtipkoval, že si vezme Dárcovství s sebou do hrobu. Nikdy bych nečekala, že se to splní.
"A... a ten Prokletý?" zašeptal Rafael.
"Nevíme, nejspíš ho neznal," pokrčil Oliver rameny.
"Mohl by získat i Dárcovství?" vyštěkl Ethan.
Zavládlo tíživé ticho. Prokletý Dárce, to bylo něco, co si nikdo z nás nedokázal ani představit. Kdyby předal Dar, vytvořil by Obdarovaného nebo Prokletého?
Najednou se Rafael narovnal, jako by získal novou sílu. Cítila jsem, jak jeho odhodlání bojovat s Prokletými znovu vzrostlo. Už jim padli za oběť tři lidé, které znal, a on nehodlal dovolit, aby to pokračovalo. Mrtvý Prokletý, dobrý Prokletý. Už nechtěl vidět žádného dalšího Joeyho, Zaca nebo pana Crowea. Skoro mě šokovalo, kolik síly v sobě našel. V tu chvíli to vypadalo, že se sebere a vydá se pozabíjet všechny Prokleté světa. A ani bych se nedivila, kdyby se mu to povedlo.
"Musím dát vědět ostatním Dárcům," řekl.
"Hodíme vás na kolej," kývl Oliver.
V autě nikdo ani nepromluvil. Rafael plánoval, že jakmile dorazíme na pokoj, napíše všem Dárcům, ale už netušil, jak zareagují. Svolají nějakou tajnou poradu? Nebo to prostě nechají být s tím, že to byla nejspíš náhoda?
Počítač u nás v pokoji byl naštěstí zapnutý, takže si k němu Rafael rovnou sedl, otevřel poštovní program a kliknul na adresář Dárci. Naskočilo mu třináct jmen.

Benes, Martin
Crowe, William
Flannagan, Leonard
Harrison, Clement
Hilaryová, Devon
Kendallová, Juliette
MacDonald, Kenneth
Malcolmová, Ashley
O'Leary, Brendan
Paightonová, Marian
Rumbridge, Steven
Thompson, Graham
Zachary, Richard

Rafael sesmolil krátkou zprávu o smrti pana Crowea a odeslal ji. Pak se opřel na židli a zhluboka si povzdechl. Ten krátký nápor síly, který ho dohnal k rozšíření téhle zprávy, pominul a Rafael byl najednou hrozně unavený. Poslala jsem mu několik soucitných, uklidňující a povzbuzujících myšlenek. Smutně se usmál.
"Musíme to zastavit, Nancy," řekl tiše. "Prostě musíme."
"Zastavíme to," slíbila jsem mu.
Sdílela jsem jeho přání. Nemohla jsem jen tak dovolit, aby docházelo k dalším vraždám. Být Ztracený nemohlo být tak hrozné, pan Traven s tím dokázal žít dvacet let... než utekl.
Pan Traven utekl a na jednoho z Dárců zaútočil nějaký Ztracený a využil ho k tomu, aby se stal Prokletým.
Někde mi něco unikalo, ale nevěděla jsem co. Nějaká souvislost, zapomenutá drobnost, něco, co by dalo celému obrazu nějaký smysl.
Už jsi jako Petra! okřikla jsem se. Hledáš spiknutí i tam, kde není. Jak jsi přišla na to, že zmizení pana Travena má nějakou souvislost se smrtí pana Crowea? Prostě se staly dvě podivné události těsně po sobě.
Jsem velice rád, že jsi na to přišla sama, poznamenal Rafael. Už jsem na to chtěl poukázat. Docela se na nás sypou skandály, co?
Naštěstí se nic z toho netýká přímo nás, odpověděla jsem. My jsme zatím v bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 4. července 2010 v 14:26 | Reagovat

Nezklamala si, opět skvělá kapitola. Zajímalo by mě, co jí to uniká. Hádám, že to na konci nebude jenom nějaký ten výmysl, na který se rychle zapomene.

2 Awia Awia | Web | 4. července 2010 v 23:29 | Reagovat

Tak teda ... jenom doufám, že v tom bezpečí zůstanou? Nebo že by bylo na konci trochu akce? Jsem zvědavá, jak to spolu všecko souvisí. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama