8. Lekce číslo jedna

16. června 2010 v 12:36 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Tak Lomeril má po přijímačkách a teď budu jen čekat, kam mě vezmou. Zatím se tedy zabavuji psaním, protože když mě nevezmou nikam, začnu se živit jako spisovatelka. Když mohla prorazit Meyerová, tak já taky ;-)

Ke kapitole. Vlastně se celá zabývá první lekcí s Frankem a Oliverem. Nečekjte žádné karate, spíš spoustu informací. Ale doufám, že zajímavých.


Na cestu na naše supertajné školení jsme se rozdělili na dvě poloviny. Mně, Rafaela, který byl od mého rozhovoru s Dominicem ještě pořád rozladěný, a April vezl Frank, zatímco Pablo, Ethan a Jess jeli s Oliverem. Protentokrát s námi odjely i královny, samozřejmě oblečené co nejméně nápadně. S námi v autě se vezla Iolanta, kterou jsme znali méně, takže vládlo většinou ticho.
Tělocvična opravdu nebyla velká. Dnes jsme se ani nemuseli převlékat, protože Frank a Oliver nám slíbili čistě informativní hodinu. Posedali jsme si na zem a musím říct, že vidět Iolantu a Serene, jak se uvelebily na podlaze vedle Olivera, vypadalo přinejmenším nezvykle.
"Takže bych začal jednoduše," řekl Frank. "Každý z vás mi řekne, z jakých pochází poměrů, jak získal své schopnosti a jaké to jsou. Včetně vašeho proudu magie," dodal směrem k upírům.
Samozřejmě, kromě svého daru měli upíři moc nad jedním proudem magie - defenzivním neboli uzdravovacím nebo ofenzivním neboli ničivým. V zásadě defenzivní magie blokovala cizí kouzla a léčila, zatímco ofenzivní ničila, ale dokázala i odstraňovat špatné věci jako nádory. Nefungovalo to ale tak, že by zamumlali nějaké zaklínadlo a vyčarovali by něco, spíš ze sebe vypustili proud syrové energie, kterému mohli v určitém rozsahu vnutit svojí vůli. Při kouzlení hodně záleželo na tom, jak se dotyčný upír zrovna cítil a čeho chtěl dosáhnout. Stačilo sebemenší vyrušení, postranní myšlenka, které si upír ani nemusel být vědom, a síla, která měla otevřít dveře, vyhodí dům do povětří. Nikdy nebylo jisté, co magie udělá, proto většina upírů zůstávala u svého daru a magii v podstatě nepoužívala.
"Já pocházím ze smíšeného manželství," začala Jess a pečlivě se vyhnula Sereninu pohledu. "Otec je kožoměnec, matka člověk. Moje druhá forma je vlk."
"Já mám mezi předky upíry, kam se člověk podívá. Pocházím z rodiny troydonských Massinghamů," pronesla April hrdě. Musela jsem potlačit zahihňání, protože to znělo, jako by patřila k nejvyšší šlechtě. Ve skutečnosti byl Troydon maličká vesnička v Suffolku, kde se podle mého názoru veškerý pokrok zastavil ve chvíli, kdy jim tam natáhli železnici. Massinghamovi byli ve východní Anglii celkem významná rodina, ale jejich troydonská větev, která se sestávala z Apriliných rodičů, April a jejího bratra, měla politické ambice kartáče na boty. Trávila jsem u nich každý rok pár týdnů o prázdninách a zjistila jsem, že troydonští Massinghamové jsou nesmírně laskavá a vstřícná rodina, ale jsou spokojení se svým stádečkem ovcí a jabloňovým sadem.
"Mým darem je uklidňování emocí a jinak patřím k defenzivnímu proudu," dopověděla April a předala slovo Ethanovi.
"Já jsem z čistokrevné kožoměnecké rodiny," oznámil Ethan lhostejně. "Moje druhá forma je rys."
"V mojí rodině taky všichni upíři," pokračoval Pablo. Jeho táta musel odjet ze Španělska kvůli nějaké formě vendety, která se tam rozhořela. V Anglii se seznámil s jednou rodilou Brazilkou, která tu učila portugalštinu, vzal si ji a tak přišel na svět Pablo. I když u jeho původu by člověk čekal ohnivý temperament, Pablo byl tichý a nenápadný. "Umím se udělat neviditelným a jsem v defenzivním proudu."
Byla řada na mně. Nadechla jsem se.
"Já jsem z lidské rodiny. Nikde žádné schopnosti, o kterých bych věděla. Moje druhá forma je vlk," oznámila jsem.
Rafael byl poslední. "Já jsem taky z lidské rodiny," přiznal. "Můj dar spočívá v jazycích, ale kupodivu patřím k ofenzivnímu proudu. A jsem Dárce," řekl a natáhl před sebe pravou ruku. Na dlani se mu leskla modrá jizva ve tvaru trojúhelníku.
Ne každý upír dokáže přeměnit člověka v upíra. Tahle schopnost je naopak velice vzácná. Ti, co jí oplývají, se nazývají Dárci. Jednou v životě takový Dárce potká nějakého člověka, přestane se ovládat a předá mu dar. Stačí na to pouhý dotek. Takový člověk se stane upírem, a co víc, stane se i Dárcem, zatímco původní Dárce svou schopnost vytvořit nového upíra ztratí. Vlastně ji předá dál.
Rafael jednoho Dárce potkal před mnoha lety, když mu bylo třináct. Byl z něj upír, než si stačil uvědomit, co se děje, a sám teď chodil po světě jako druh časované bomby, která jednoho dne vybuchne a výsledkem bude nový upír.
"Dobře," přikývl Frank, ale zdálo se mi, že si Rafaela prohlíží víc, než je nutné. "Předpokládám, že ohledně pouta jste dostali jen základní poučení. Naučili vás, jak neposlouchat myšlenky toho druhého, když je nesměřuje k vám. Naučili vás, jak lokalizovat vašeho partnera podle hlasu jeho mysli. To je většinou vše."
Souhlasně jsme přikyvovali. Když se pouto vytvořilo, museli jsme projít několika přednáškami o práci s ním.
"Takže na našich sezeních se budeme samozřejmě věnovat bojovým technikám, zvláštnostem Prokletých, zásadám bezpečnosti a první pomoci, ale jednou z nejdůležitějších částí vaší výuky bude práce s poutem. Až dokončíte výcvik, musíte umět nejenom úplně se uzavřít před myšlenkami toho druhého, takže vám nebude schopen poslat zprávu, i kdyby se snažil, ale zároveň se naučíte i pohybovat tělem toho druhého jako svým vlastním. Tohle můžete trénovat sami, celkem kdekoliv. Dneska vám ukážu, jak to budeme cvičit."
Rozhlédl se po nás a když viděl šest obličejů, které se nemohly dočkat skutečné činnosti, usmál se a pokračoval:
"Začněte tím, že si domluvíte dva nebo tři pohyby, na kterých se budete učit. Stačí jen pohyby rukou, ano, tohle taky může posloužit, slečno Dawsonová," přikývl, když Jess ukázala neslušné gesto, "ale myslím, že můžete začít s obyčejným zatnutím ruky v pěst. Nejdřív si pohyb nacvičte každý sám, ale slaďte je s vaším partnerem. Stejná rychlost, stejný rytmus. Použijte k tomu vaše pouto."
"A když máme od příštího pondělí přestávku?" ozvala jsem se.
Frank se zamyslel a zřejmě se poradil s Oliverem.
"Můžete chodit normálně. Budete to mít trochu těžší, ale těžko na cvičišti, lehko na bojišti. No, tak na co čekáte? Začínáme!" pobídl nás.
Připadalo mi to hloupé, jen otvírat a zavírat pěst, ale poslechla jsem. Natáhla jsem svou mysl k Rafaelovi ve stejnou chvíli, kdy ji on natáhl ke mně. Soustředili jsme se jen na naše prsty a brzy jsme dosáhli slušného souladu.
"Výborně, sladit jste se dokázali. Druhá věc, kterou je třeba dokázat, je ovládání. Dohodnete se a jeden z vás převezme vedení. Začnete opakovat ten samý pohyb, ale vedoucí tentokrát může měnit rychlost nebo sílu, kterou do pohybu vložíte. Úkolem toho druhého bude přizpůsobit se, aniž by byl porušen soulad. A pozor, žádná vědomá varování. Musíte reagovat stejně jako ruka toho druhého, bez toho, aby vám to oznámil. Střídejte se ve vedoucí úloze a zkuste to do příště vypilovat. Teď máte chvilku na to si to zkusit."
S Rafaelem jsme si vyměnili pomyslný úšklebek a začali jsme. Já jsem byla vedoucí, ale upřímně, skřípalo to. Sice nám synchronizace pracovala, ale protože jsem se vždycky rozhodla udělat nějakou změnu a to mě prozradilo. Přišla k nám Iolanta a chvilku nás pozorovala.
"Vůbec nad tím nepřemýšlejte, slečno Rabnottová, nezabývejte se svým partnerem. Vy vedete, tak se prostě pohybujte. To, jak se přizpůsobí, je jeho problém," poradila mi.
Zkusila jsem to. Ze začátku mi to moc nešlo, ale pak jsem zahlédla Jess, jak se usilovně mračí na svou ruku, která zřejmě odmítala poslouchat příkazy Aprilina mozku. Soustředila jsem se na ni a na svojí vlastní ruku jsem zapomněla. Ani jsem si neuvědomila, že pořád otvírám a zavírám pěst, dokud jsem neuslyšela Iolantin hlas:
"Není to špatné, ale pořád reaguješ pozdě," řekla Rafaelovi. Rozhlédla se a uviděla v rohu zapomenutý tenisák. Zvedla ho a stoupla si přímo za Franka, který radil Pablovi a Ethanovi. Pak po Frankovi ten tenisák prudce hodila a ve chvíli, kdy opouštěl její dlaň, šťouchla do Olivera, který stál hned vedle ní. Ani jsem nestačila vyjeknout. Už to vypadalo, že Frank dostane pořádnou ránu do hlavy, když najedou jeho ruka vystřelila dozadu a zachytila míček, než ho zasáhl.
Chvíli trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Frank míček chytil, ale přece ho nemohl vidět, stál k Iolantě zády a soustředil se na kluky... Ale Oliver ne. Oliver musel vzít Frankovu ruku, jako by se jednalo o jeho vlastní, a chytit ten tenisák.
Nastala chvilka ticha. Všichni těkali pohledem mezi Frankem, Oliverem a Iolantou.
"Až budete umět tohle, budete připravení," pronesla královna napůl směrem k Rafaelovi, napůl k nám všem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš?

Ano 100% (11)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Veronica Star / Ryuu Veronica Star / Ryuu | Web | 4. července 2011 v 20:46 | Reagovat

Boží! Dokonalý! Naprosto jsem se do toho zažrala!

2 Lomeril Lomeril | Web | 4. července 2011 v 21:02 | Reagovat

[1]: To mě těší, však je dost a dost pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama