6. Šok

2. června 2010 v 12:08 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

A jsme tu s další kapitolou Lovců. Samozřejmě navazuje přímo na to, co Nancy našla v Austenově pokoji. Jak na to zareaguje? A co to dál znamená?
Také je to první z takových trochu citových kapitol, doufám, že trochu objasním vztah mezi Nancy a Rafaelem.


Nancy, co se děje? ozval se Rafael, který zřejmě vycítil moje zděšení.
Já... chvilku mi trvalo, než jsem zformulovala své myšlenky. Pak jsem mu raději poslala obrázek pokoje. Ať sem nikdo nechodí. A pro všechno na světě, sežeňte někoho z učitelů nebo tak.
Rafaelův šok jen odrážel můj vlastní. Opatrně jsem postoupila o krok blíž k mrtvému tělu. Do citlivého vlčího nosu mě udeřil pach, který rozhodně nepatřil člověku, upírovi ani kožoměnci. Vlastně se trochu podobal pachu upírů, ale zároveň jsem z něj cítila... rozklad. Ne, to nebylo ono, bylo to ostřejší než rozklad, zároveň těžké a sladké. Musel to být pach Prokletého. Instinktivně jsem stáhla ocas a přikrčila se.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že Joeyho kožoměnec Zac tam nikde není, přestože běžel před námi. Opatrně jsem zavětřila, ale neodvážila jsem se jít dál. Ethan chtěl, ale varovně jsem zakňučela. Neměli bychom ničit stopy.
Ethan zřejmě váhal, ale pak si uvědomil, že bude lepší vycouvat. Na chodbě už se tísnili skoro všichni účastníci večírku nahoře. Rafael je držel dál ode dveří.
Přeměnila jsem se a nevolnost, kterou jsem ve vlčím těle necítila, mě zasáhla naplno. Zavrávorala jsem a neupadla jsem jen díky tomu, že mě Rafael chytil. Pomohl mi posadit se ke stěně. Zdálo se, že když viděli můj obličej, přešla je chuť podívat se do pokoje. Zahlédla jsem, jak se Ethan opírá o protější stěnu. Zřejmě to snášel líp než já, ale taky byl pěkně zelený.
Šel někdo pro pomoc? zeptala jsem se Rafaela v duchu. Na hlasitou řeč jsem neměla sílu.
April a Pablo. Přijdou každou chvíli, ujistil mě.
Než to dořekl, objevila se na konci chodby Jess a s ní samotná královna Serene a její tři bodyguardi, jeden upír a dva kožoměnci.
"Co se tu děje?" rozkřikla se Serene.
Rafael se dal do vysvětlování. Zac, nezapomeň se zmínit o Zacovi, připomněla jsem mu. Rafael nevynechal nic z toho, co jsem mu sdělila. Ještě mluvil, když se jeden z královniných kožoměnců proměnil a vydal se prozkoumat Austenův pokoj. Mezitím přiběhlo několik dalších lidí, převážně kolejní dozor. Tak jako tak to ale byla královna, kdo zjednal pořádek a rozdával příkazy.
"Vy," ukázala na Rafaela, "odveďte svou kožoměnkyni pryč. Jakmile přijede místní šerif se svými lidmi, bude s vámi chtít mluvit, ale teď tady nemusí být. Franku," oslovila upíra, který přišel s ní, "sepiš seznam všech, kdo byli na tom večírku, a pak je pošli do jejich pokojů..."
Víc už jsem neslyšela, protože jsem začala omdlívat. Rafael mě vzal do náručí, ale po-znala jsem ho jen díky blízkosti jeho myšlenek. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost, než mě položil do postele.
"Uf, ale docela se pronese," poznamenal a z toho jsem pochopila, že tam není sám. Vzápětí jsem ucítila známý pocit uklidnění.
"April," zamumlala jsem a otevřela jsem oči. Seděla vedle mě a tvářila se ustaraně.
"Lepší?" zeptala se.
Přikývla jsem. Její dar utěšovat lidi pomocí kouzel byl jeden z nejlepších, které jsem znala.
"Ethan," řekla jsem. "Bude to potřebovat. Taky to viděl."
"Půjdu za ním později, ale nejspíš nebude chtít, abych mu pomohla. Rozhodně nebude chtít přiznat, jak moc ho to vzalo. A..." zarazila se na vteřinku, "jdou sem s Jess. Za chviličku jsou tu."
Rafael šel otevřít a já jsem zamířila do kuchyně pro sklenici vody. V ústech jsem měla nepříjemnou pachuť, jako bych zvracela.
"Našli Zaca," uslyšela jsem Jess. Její hlas zněl podivně dutě.
"Ale ne," vydechla April.
"Co se stalo?" zeptal se Rafael. V tu chvíli jsem vstoupila do pokoje a podle Aprilina výrazu to muselo být něco strašného.
"Je mrtvý," řekl Pablo bez jakýchkoliv emocí. April se k němu tiskla a on ji mechanicky hladil po ruce.
"Musel vyběhnout za Austenem a dohonit ho. Došlo na boj... a Austen vyhrál," rozvedl to Ethan.
Rychle jsem se napila vody.
"Ale jak to?" pípla April. "Austen nemůže chodit..."
"Nemohl," opravila ji Jess. "Jako Prokletý začal úplně nový život. Vysál z Joeyho životní sílu a ta ho nejspíš uzdravila. A taková spousta čerstvé krve mu dala hodně síly. Se Zacem to pro něj musela být hračka."
Mluvila o našich mrtvých známých tím samým dutým tónem, ale hlas se jí ani nezachvěl. Dívala se před sebe, ale spíš zamyšleně než šokovaně nebo vyděšeně.
"A proč Austenův kožoměnec tvrdil, že ho neslyší?" zeptala jsem se. "Byl to Jo-Joey, kdo umíral." Já jsem jeho jméno bez zakoktání nevyslovila.
"Spojení je založeno na rozhovoru dvou duší," vysvětlil Ethan. "A ve chvíli, kdy se Austen rozhodl... tak svou duši ztratil."
Rozhostilo se nepříjemné ticho. April plakala Pablovi na rameni, Jess stále usilovně přemýšlela. Rafael stál u okna a hrál si se žaluziemi. Pablo a Ethan se o něčem zřejmě soukromě přeli.
"Rád bych Austena našel," řekl nakonec Ethan nahlas. "Rád bych mu za tohle urval hlavu."
"Jo," přikývl Rafael, aniž by se otočil. "To jsme dva."
To, co Rafael cítil, nebyla vysloveně touha po pomstě. Zas tak dobře jsme Joeyho neznali, jeho smrt sice byla obrovská tragédie, ale daleko víc nás zasáhlo to, že se Austen rozhodl zabít ho. Ne, Rafael prostě chtěl, a v tom jsem s ním plně souhlasila, zabránit dalším vraždám, jakkoliv zajistit, aby se něco tak hrozného už nestalo.
Náhle Jess vyskočila na nohy. April zřejmě něco tak překvapilo, že zvedla hlavu a zapomněla plakat.
"Jdu za Serene," oznámila Jess. "April?"
April se na ni podívala a proběhla mezi nimi krátký rozhovor, který nikdo z nás nemohl slyšet. Nakonec si April otřela slzy a vstala.
"Jo, do tohohle chci jít s tebou," přikývla.
Aniž by řekly cokoliv dalšího, odešly. Já a kluci jsme si vyměnili zmatený pohled.
"Holky ví, co dělat," řekl Pablo a zřejmě to tím považoval za uzavřené.
Já bych nejraději vyběhla za nimi, ale vzpomněla jsem si, že jsem Rafaelovi slíbila krmení. Povzdechla jsem si. Krátké deprese, které byly přirozeným účinkem látek, které do rány vylučoval upír, jsem sice v tu chvíli ani trochu nepotřebovala, ale co se dalo dělat.
"Kluci, nechci vás vyhazovat, ale slíbila jsem Rafaelovi krev," řekla jsem nahlas.
Teď se konečně otočil.
Počkej, to nemyslíš vážně, vyjekl v duchu.
Smrtelně. Kvůli Joeymu a Zacovi nezůstaneš hlady.
Ale ty depky...
Nedělej si starosti. Já se přece oklepávám rychle.
Nancy, to nemůžu...
Rafaeli, máš hlad? Máš. Tak sklapni a buď rád, že jsem ochotná.

Nakonec s povzdechem souhlasil. Ethan a Pablo odešli a já si lehla na postel.
Přesto, když se mi zakousl do krku, neubránila jsem se zachvění. V tu chvíli jsem si totiž naprosto živě představila, jak Austen chytá Joeyho a zakusuje se podobným způsobem. Rafaelova nervozita a nejistota ohledně správnosti toho, co dělá, mi nijak nepomohla.
Kupodivu jsem brzy po krmení usnula a probudila se až ráno, když na naše dveře zabušili šerifovi lidé, aby nás odvedli k výslechu.
Nemohla jsem jim říct nic, co by už nevěděli. Znovu jsem vyprávěla, jak Joey šel doprovodit Austena, jak Zac hrozně vykřikl a vyběhl ven, jak jsem běželi za ním a jak jsme našli Joeyho tělo. Rafael jen potvrdil mojí výpověď.
Na cestě ven jsme zahlédli Austenova kožoměnce. Seděl na židli u zdi a se zničeným výrazem pozoroval svoje ruce. Zaplavila mě lítost. Chudák, teď se na něj budou všichni dívat skrz prsty jen proto, že jeho upír udělal špatné rozhodnutí.
"Co s ním teď bude?" zeptala jsem se.
"Ještě mu nebylo ani sedmnáct. Přidělí ho k někomu dalšímu," pokrčil Rafael rameny.
Samozřejmě. Za normálních okolností, jakmile upír nebo kožoměnec dosáhl patnácti let, oznámil své jméno Orákulu - upírovi nebo upírce, který byl držený pod trvalým vlivem nějakých drog. Jakmile Orákulum uslyší obě jména dvojice, která si byla předurčena, vysloví je. Jeho pomocníci potom vyhledají jak upíra, tak kožoměnce, a oznámí jim výrok Orákula. Proti tomu se nedá odvolat.
Ještě jsem si pamatovala, jak jsem k Orákulu šla já. Věděla jsem, že nebudu s April, protože ta už v té době měla Jess. Pamatovala jsem si, jak se Orákulum chroptivě nadechlo a potom řeklo ta dvě jména. Nancy Rabnottová a Rafael Costa.
Předpokládala jsem, že Austenův kožoměnec bude muset znovu putovat k Orákulu, ale neuměla jsem si představit, jaké to je. Vždycky, i na konci měsíční přestávky, jsem neustále někde v zadní části mozku slyšela Rafaelovy myšlenky a cítila jeho pocity. Jaké by to bylo bez něj? Kdyby tam bylo jen ticho, jako když jsem byla malá? A jaký by to byl pocit pustit si do své hlavy někoho dalšího?
Cítila bych se jako prodejná krev. I kdyby byl Rafael mrtvý, pořád bych se cítila provinile. Ale kdyby ještě žil, byť jako Prokletý? Ne, jak bych mohla krmit někoho jiného než jeho?
Kousnutí vytvářelo pouto. Kolovaly legendy o prodejných krvích, které se nechaly pokousat od několika upírů a zbláznily se z toho, protože se jim do hlavy tlačily myšlenky tolika lidí. Ano, schopnost komunikovat s tím druhým telepaticky vznikala a posilovala se kousnutím. Jenomže po nějaké době, možná po delší, než spolu byli Austen a jeho kožoměnec, se k poutu přidávala další vlákna. Vidět někomu neustále do duše zanechávalo následky. Pomalu jste tomu člověku začali rozumět, vážit si jeho dobrých vlastností a omlouvat ty špatné. A naučili jste se jednat jako jeden. Ten druhý se stal vaším nejbližším přítelem, vaší vrbou a svědkem vašeho života a po letech jste zjistili, že on je částí toho, co vás dělá vámi. Druhá polovina vaší duše.
A ztratit ho? Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že bych udělala cokoliv, abych Rafaela ochránila. Intenzita toho pocitu mě samotnou překvapila. Byl to jeden z těch citů, který nutí lidi vrhat se do dráhy kulek nebo vzdávat se posledního místa v záchranném člunu. Nebyla v tom žádná romantika nebo přitažlivost, spíš se to podobalo mateřské lásce. A pak jsem si s rozpaky uvědomila, že něco tak silného před Rafaelem asi těžko utajím. Jedna z odvrácených stran pouta.
Měla jsem pravdu. Ucítila jsem, jak se zarazil, když ho ta vlna zasáhla, a zamračil se. Chviličku přemýšlel a já se zuřivě snažila zatlačit tu bouři pocitů do pozadí. Skoro by se mi to povedlo, kdyby ke mně v tu chvíli nedospěly téměř identické pocity od Rafaela. Odhodlání chránit mě za každou cenu. Něha. Starost. Pocit, že mě nezbytně potřebuje.
Natáhla jsem ruku a on ji krátce stiskl.
Já vím, řekl mi. Já vím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama