11. Krmení a otec

27. června 2010 v 20:27 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

A jsme tu s další kapitolou Lovců, na pokračování se už usilovně pracuje. Poslední krmení před přestávkou je tu znázorněné jen letmo, zatímco se budeme věnovat zprávám o jednom otci. Čí otec to bude? Uvidíte dál.


Tu neděli měl Rafael poslední krmení. Pak ho čekal měsíc jen o krevních konzervách.
Upíři dokázali přežívat i na normálním, lidském jídle, ale ne moc dlouho. Se zvířecí krví to už bylo lepší, ale aby si zachovali svou magii, potřebovali lidskou krev a to co nejčerstvější. Pitím krevních konzerv se udržovali při síle, ale v době přestávky nedosahovali v magii ani z poloviny tak dobrých výsledků jako jindy.
Byla jsem sice nevyspalá po celé noci, kterou jsem propovídala s Dominicem na lavičce u rybníčku a později v hale na koleji, ale musela jsem dát Rafaelovi naposledy napít.
Zašli jsem na ošetřovnu, protože podle předpisů byl u posledního krmení třeba dohled zdravotníka. Jedna vcelku sympatická upírka mi změřila tlak, odebrala zkumavku krve a nasadila EKG. Potom ke mně pustila Rafaela.
"Ale ne moc, pane Costo. Má dost nízký tlak, nechceme jí ublížit," varovala ho.
Opět jsem pocítila, jak v Rafaelovi hlodá vina.
Nech to být, uklidňovala jsem ho. Mně to prospívá. Měním se dobře, rychle a kontrolovaně. Tak se přestaň trápit a dej si do nosu.
Vrhl po mně napůl znechucený, napůl pobavený pohled a sklonil se k mému krku.
Promiň, řekl mi ještě, než se zakousl.
Dnes se musel napít víc než obvykle, aby vydržel co nejdéle. Krevních konzerv nebylo tolik a příděly byly omezené. Jak pil, opouštěly mě všechny pocity. Zmocnila se mě slabost, která přicházela s přílišnou ztrátou krve. Hučelo mi v uších, jako bych stála na břehu moře v Devonu, ale to moře bylo černé jako smrt a stoupalo. Snažila jsem se plavat, ale bylo čím dál tím silnější.
Nakonec jsem se vzdala a nechala jsem se odnést do temnot.

Slyšela jsem hlasy, které mě budily, a to se mi nelíbilo. Chtěla jsem spát.
"Nic si z toho nedělejte, pane Costo," říkala nějaká žena. "Při posledním krmení je tohle naprosto běžné, stává se to ve většině případů."
"Ale nám se to za poslední tři roky nestalo," protestoval Rafael.
"Jsem dvakrát starší než vy a stává se mi to každou druhou přestávku," odpověděla žena podrážděně. "Slečna Rabnottová bude naprosto v pořádku."
Budu v pořádku, ale musím ještě chvíli spát, umínila jsem si a znovu jsem se zatoulala do hlubin.

Znovu jsem se probudila a tentokrát jsem i otevřela oči. Z jedné strany mé postele seděl Rafael, z druhé Dominic. Moji kluci.
Jak je ti? ptal se opatrně Rafael.
Jsem jen unavená, to je všechno. A neomlouvej se, zarazila jsem ho, než stačil zformulovat větu.
Prý si tě tu nechají do zítřka, oznámil mi místo toho. Standardní postup.
To zvládnu, ujistila jsem ho.
Vycítil, že mi myšlenky pořád utíkají k Dominicovi, a tak se omluvil a vytratil se. Otočila jsem se ke svému příteli - znělo to ještě pořád nezvykle - a byla jsem obdařena jeho nejkrásnějším úsměvem.
"Máte s Rafaelem štěstí," řekl mi. "Krásně vám to klape."
Vzpomněla jsem si na jeho neshody s Ryanem. "Je mi líto, že vám ne," zašeptala jsem a samotnou mě překvapilo, jak vyčerpaně a nemocně to znělo.
Sklonil se a velice opatrně mě políbil.
"V mém životě jsou i jiní lidé než Ryan. Krom toho nám před týdnem začala přestávka, takže od sebe máme trochu klid."
Zůstal se mnou, dokud ho zdravotníci nevyhodili. Pustila jsem ho jenom pod podmínkou, že se další den vrátí.
Když jsem se druhý den probudila, bylo mi už skoro dobře, takže jediné, co mi hrozilo, byla smrt nudou. April a Jess se zastavily jenom krátce, Dominic se ulil z celé jedné přednášky a Rafael mě kontroloval alespoň skrz pouto celý den, takže jsem přežila do pěti odpoledne, kdy mě pustili. Pořád se mi trochu motala hlava, ale jinak jsem byla v pořádku.
V úterý, když jsem se trochu oklepala, jsme se po večeři sesedli s Rafaelem, April, Jess a Pablem ve studentském klubu. Dominic naše pozvání odmítl a když jsem se s ním loučila, přiznal se, že se necítí na to trávit večer s mými přáteli. I přes naše protesty si Jess zapálila a v namodralém oblaku cigaretového kouře jsem polohlasem probírali poslední hodinu s Frankem a Oliverem a diskutovali o tom, jak jsme daleko s procvičováním pouta. My s Rafaelem jsme už dokázali synchronizovat i relativně velké pohyby jako byl krok, zatímco April a Jess s tím měly problémy.
Najednou se u nás objevil Ethan a hodil sebou na židli vedle Pabla. Všimla jsem si, že Pablo má ve tváři překvapený a lehce vystrašený výraz.
"Tohle musíte vidět," řekl a postrčil přede mě a April nějaký bulvární plátek. Naklonily jsme se k sobě a ucítila jsem, jak mi Rafael vklouzl do hlavy, aby mohl číst mýma očima.

SKANDÁL: MANŽEL CIARY TRAVENOVÉ ODHALEN A NA ÚTĚKU!
Ciara Travenová (47), podnikatelka a politička, je veřejnosti známá jako osamělý vlk naší veřejné scény. V době, kdy se dostala do popředí zájmu, když se její síť butiků Leona dostala mezi nejúspěšnější obchody, už Travenová žila sama se svými dvěma dcerami, Cherry (22) a Cassidy (20). Ani později, když se stala poradkyní Silase Kostowskiho, královnina tajemníka pro životní prostředí, a jednou z nejsledovanějších upírek vůbec, nikdy nevyšlo na světlo, kdo je otcem jejích dětí a kde tento muž je.
Samozřejmě se vyrojilo mnoho spekulací, ale až dnes náš deník přináší jako první s jistotou jméno muže, který tak dlouho podněcoval fantazii naší veřejnosti. Timothy Traven (50) totiž strávil posledních dvacet let v soukromém sanatoriu pro Ztracené v Enderville v jihozápadní Anglii, kam se tito nešťastní upíři uchylují, aby se zde zotavovali z následků ztráty své magie. Traven, který ke Ztraceným ze zatím neznámých důvodů patří, tam nejprve byl jako pacient, později pomáhal terapeutům. Jistý pracovník sanatoria, který si nepřeje být jmenován, nám potvrdil, že pan Traven byl příjemný, vstřícný člověk, který se se ztrátou magie vypořádal výjimečně dobře a byl velkou pomocí pro nové pacienty sanatoria.
O to větší překvapení způsobil, když v neděli odpoledne zmizel. Byl viděn u oběda, ale k večeři už nepřišel. Nikdo nemá ani tušení proč a kam odešel. Vzal si s sebou jen základní věci a podle svědectví pokladní si koupil jízdenku na vlak do Londýna. Na útěku ho doprovází jeho kožoměnec John MacArdle.
Více na straně 3.

Jess tiše hvízdla.
"Ztracený?" vydechl Pablo. "Tak to je síla."
Moje kolečka v hlavě zatím šrotovala jako o závod. Vzpomněla jsem si totiž, co mi kdysi dávno řekla Petra. Naši tátové se nějak nepohodli. Byl snad Petřin otec taky Ztracený? Pracoval v sanatoriu? Jinými slovy - jak se znal s Cherryiným otcem?
"Takže Cherryin táta utek z blázince, jo?" zavrtěla Jess nevěřícně hlavou.
"To nebyl blázinec," pokárala ji April. "Byla to zotavovna."
"A tam se zotavovat dvacet let?" přisadila jsem si.
"Prý tam pomáhal terapeutům," upozornil mě Rafael.
"Terapeuti to většinou zvládnou sami," přidal se Ethan na naši stranu. "Neříkám, že ho drželi přímo ve svěrací kazajce, ale zřejmě s ním bylo něco v nepořádku, proto o něm Travenovi nemluví."
"Jo, a utekl," poklepal Rafael na noviny. "I se svým kožoměncem."
"Je to divný," zavrtěla April hlavou. "Tady píšou, že už byl v pohodě. Dokážu pochopit, když ztratí hlavu někdo, kdo je Ztracený čerstvě, ale po dvaceti letech? Proč tak najednou?"
"Myslíte, že se chce stát Prokletým?" nadhodila Jess.
"To by s ním v životě nešel jeho kožoměnec," namítla jsem okamžitě. "Teda," opravila jsem se, "já bych nikdy nešla s Rafaelem, kdyby chtěl udělat něco takového."
"Ani kdyby ho to mělo zachránit před utrpením?" zeptal se tiše Pablo.
Věděla jsem, že myslí na svojí tetu a vzpomněla jsem si, co nám o ní vyprávěl. Ale to do příběhu Timothyho Travena nesedělo.
"Jaké utrpení? Snášel to dvacet let!" argumentoval Ethan.
"Tak proč utíkal?" Rafael byl stejně zmatený jako já. "Proč člověk, kterého popisovali... jak to tam bylo?" přitáhl si noviny a prolétl je očima. "Jo, tady. Příjemný, vstřícný člověk, který se se ztrátou magie vypořádal výjimečně dobře a byl velkou pomocí pro nové pacienty sanatoria. Proč se někdo takový najednou sebere a uteče?"
"Nikdo ho tam nedržel," řekla April zamyšleně. "Mohl odejít, kdykoliv chtěl. Nemusel utíkat."
Znala jsem odpověď, ještě než April dořekla větu.
"Kdyby odešel normálně, vyptávali by se ho, proč a kam jde. Třeba jen nechtěl odpovídat na zvědavé dotazy," pokrčila jsem rameny.
"Kdyby nechtěl odpovídat, tak prostě zvědavce pošle do prdele a neřeší to," vyfoukla Jess další oblak kouře. "Spíš nechce, aby někdo věděl, proč a kam jede. Otázka je, proč zacházel do takových extrémů."
"Možná to byl impuls - prostě toho měl dost, tak se sbalil a vypadnul," navrhl Ethan.
Jenomže mně na tom pořád něco nesedělo. Neznali jsme Timothyho Travena, ale pořád mi v hlavě vyskakovala Petřina slova. Naši tátové se nějak nepohodli.
Nějak se mi nezdálo, že by Cherryin otec byl takový světec, jak ho popisovali.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 30. června 2010 v 16:57 | Reagovat

Konečně se mi podařilo přečíst celou povídku na jeden zátah a koukám, další dílko, ke kterému se budu ráda vracet. Hezké, vskutku moc hezké :-)

2 Lomeril Lomeril | 30. června 2010 v 17:28 | Reagovat

Díky, Nancy a Rafael jsou taková moje zlatíčka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama