4. Serenin projev

28. května 2010 v 9:49 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy

Přináším další kapitolu Lovců. Začínáme se konečně dostávat k problematice Prokletých. Kdo jsou a jak se k nim společnost upírů a kožoměnců staví? A také konečně přijedou královny. Poslední z tech hodně vysvětlovacích kapitol.
Komentáře potěší :-)


"Kde jsou?" zavrtěla se April.
Tísnili jsme se na fotbalovém hřišti, univerzitní studenti i středoškoláci na jedné hromadě, a čekali jsme, až se královny konečně objeví. Všichni jsem si na tuhle příležitost vzali své nejlepší oblečení. April vypadala v něžných zelenkavých šatech prostě nádherně, zatímco Jess, která postávala za ní, se v modré blůze a střízlivých černých kalhotách viditelně necítila. Jess se ale necítila dobře v ničem, co zrovna nebyly tenisky, vytahaná mikina a kapsáče. Rafael vedle mě natahoval krk, jak se snažil zahlédnout vchod na hřiště.
"Už jdou!" vypískl někdo.
Okamžitě zavládlo absolutní ticho. Neviděli jsme je, dokud nevystoupily na připravené pódium.
Královna Iolanta na sobě měla ametystové šaty - barvu upířích králů. Byla neskutečně hubená a vysoká, s dlouhým krkem a nohama, pro jaké by lidské modelky vraždily. Na to, aby byla skutečně krásná, mi připadala moc kostnatá, a upíří bledost jí taky moc nepomohla, ale vyzařovalo z ní určité charisma.
Královna Serene mě ale zajímala daleko víc. I ona si oblékla šaty v královské barvě - pro kožoměnce to znamenalo půlnoční modř. Zdálo se, že Orákulum vybralo Iolantě její pravý opak, alespoň fyzicky. I s podpatky byla Serene o hlavu menší, s širokými rameny a svalnatá jako sportovec. Trochu mi připomněla Jess - tím, jak neobratně se pohybovala ve společenském oblečení.
Upíří králové existovali snad odjakživa, vybíral je úzký kruh nejmocnějších vždy ze všech dětí, sourozenců, synovců a neteří posledního krále. Iolanta, dcera krále, který zemřel před pár lety, ale musela ve volbě porazit staršího bratra, dva strýce, dvě sestřenice a jednoho bratrance. Naštěstí Kruh vybral dobře a Iolanta se ukázala být schopnou, cílevědomou královnou.
Kožoměnci nikdy žádné krále neměli. V naší přirozenosti bylo následovat toho, kdo si vybojoval právo vést nás. Později, když jsme uzavřeli smlouvu s upíry, kteří nám brali krev a tím nám pomáhali zvládat naše přeměny, nastala potřeba nějaké nejvyšší autority i pro nás. Nakonec se zavedla tradice, která udělala krále z kožoměnce, který byl přidělen ke králi upírů. Kdysi jsem snila o tom, že mě přidělí k nějaké princezně a později se stanu královnou.
Král kožoměnců se samozřejmě významně podílel na vládě nad naším světem a proto přidělený kožoměnec často rozhodoval i při volbě krále upírů. V Serene tím vláda získala pravý poklad. Říkalo se o ní, že se v ní snoubí charisma, energie, rozvaha a bojovnost v tom nejlepším poměru. V době, kdy s Iolantou nastupovaly na trůn, jsem ji naprosto nekriticky obdivovala a i když jsem z toho trochu vyrostla, pořád jsem vzrušeně natahovala krk, abych ji aspoň zahlédla.
Rektor královny uvítal květnatým proslovem, který mnohokrát zdůrazňoval, jaká je to čest, že navštívily naši školu. Když skončil, všechny pohledy se stočily k těm dvěma. Byla řada na nich, aby odpověděly na uvítání.
Všichni čekali, že je bude jako vždycky zastupovat Iolanta, a proto dav sborově vydechl, když se zvedla Serene a postavila se za řečnický pult.
"Děkujeme za milé uvítání. Návštěva školy pro nás mnoho znamená," řekla. "Vy všichni tady představujete budoucnost dvou národů. To jste jistě slyšeli už mnohokrát, už bylo řečeno tisíce proslovů o tom, že na vás záleží, kam se budou ubírat naše cesty. Proti této pravdě nemohu říct vůbec nic. Ale zamyslel se někdy někdo nad tím, že vy představujete i minulost dvou národů?
Před stovkami let uzavřeli upíři a kožoměnci smlouvu o krvi. Tím vytvořili nejsilnější spojenectví, jaké tento svět kdy spatřil. Ukončili období skrývání před lidmi, otevřeně vystou-pili a naučili se žít v souladu s nimi. Od té doby jsou upíři a kožoměnci neoddělitelní. Vy sami jste toho důkazem. Máte někoho, kdo vás provází, kamkoliv jdete, někoho, za koho nesete zodpovědnost. Já vám rozumím, protože já tuto zodpovědnost nesu také."
Bezděčně se dotkla svého krku. Dvě tmavé ranky svědčily o tom, že Iolantu krmila velice nedávno, pravděpodobně včera.
"A proč tohle všechno říkám? A proč to říkám zrovna já? Protože tato rovnováha, která je po mnoho a mnoho let pečlivě udržovaná, je v ohrožení a není to má složka, kdo je v ohrožení."
Davem to zašumělo.
Ona vážně mluví o Prokletých? zeptala jsem se Rafaela.
Pokrčil rameny. Možná jenom o Ztracených. Tolik jich přibylo.
"Teď mluvím k vám, upírům. Stále více z vás ztrácí své schopnosti. Na tom není nic špatného. Není to vaše vina a navíc - tolik lidí žije bez kouzel. Můj vlastní národ tak žije a nikdy nám to nepřekáželo. Na tom, být Ztracený, není nic špatného, to si musíte uvědomit.
Ale to, že se ze Ztraceného stane Prokletý, už špatné je."
Samozřejmě to bylo špatné. Ztracený musel najít upíra, který své schopnosti ještě pořád měl, a musel pít jeho krev, dokud ten druhý nezemřel. Tím Ztracený získal schopnosti dotyčného upíra, ale hrůzností svého činu přišel o svou duši. Také se říkalo, že ten pocit, když pili poslední zbytky životní síly jiné bytosti, je tak silný, že při dalších krmeních často neodolají a své oběti zabijí. S každým dalším mrtvým se o trochu prodloužil jejich život a zesílila jejich magie. Proto se Prokletí rychle uzdravovali a nebylo vůbec jednoduché je zabít.
"Prokletí jsou slabí, jsou to lidé, kteří byli schopni kvůli něčemu postradatelnému obětovat nevinný život. Ano, ztratili tak to, co je dělalo lidmi, - nebo spíše upíry - ale žádný jiný trest za to nikdy neponesou. Lovců, kteří se je snaží dopadnout, je příliš málo, nedokáží najít všechny Prokleté, kteří budou po celý zbytek života zabíjet další nevinné. A Prokletých přibývá.
Proto mám teď otázku k vám, k budoucnosti našich národů. Proč to dovolíme?
Není jednoduché zbavit Prokletého života, ale není to nemožné. Učíte se základní sebeobraně, ale první, co se na těchto hodinách říká, je: 'Nespoléhejte se na tohle. Nemáme dost času naučit vás všechno, co potřebujete.' Neumíme se bránit. Máme své vojáky, máme lovce, ale není jich dost. Prokletých bude čím dál víc. Nakonec jich bude víc než nás a my vymřeme. Budou jenom oni.
Jenomže my nehodláme dopustit, aby nás přemohli. Vy jste dnes svědky prvního kroku. Chceme mluvit s vámi. Chceme slyšet, co si myslíte vy. Co bychom já a Iolanta měly udělat? Co bychom měli dělat my všichni? Budeme si s Iolantou zvát malé kroužky vás, studentů, se kterými bychom na toto téma rády debatovaly. Nikdo vás nebude nutit přijít, ale prosím vezměte na vědomí, jak důležité je tohle pro budoucnost. Děkují vám," zakončila Serene svůj projev.
Nastalo několik vteřin, než shromáždění vybuchlo.
Ty brďo, vzaly to od podlahy, což? ozval se mi hlavě Rafael. Prakticky tu vyhlásila válku Prokletým. Tohle bude skandál.
Už je, ukázala jsem kolem sebe. Upíři a kožoměnci se hlasitě překřikovali, jedni vyděšení, jiní nadšení. Nebylo slyšet vlastního slova. Trvalo skoro půl hodiny, než se situace trochu uklidnila. Měly zaznít další projevy, ale nějak se odvolaly. Po Serenině vystoupení to nebylo možné. Všichni chtěli, aby se shromáždění co nejrychleji rozešlo. Já, Rafael, April, Jess, Pablo a Ethan jsme se vytratili k April a Jess do pokoje.
"No fíha," prohlásila Jess, když sebou hodila na postel. "Noviny mají materiál tak na půl roku."
"Ale měla pravdu, ne?" ozval se Ethan.
"Moje teta je Ztracená," řekl Pablo. Vykulila jsem oči. To nám nikdy neřekl.
"A co, chystá se stát Prokletou? Po dnešku by si to měla rozmyslet," poznamenala Jess.
"Je na tom dost špatně. Říká, že ztráta daru je to nejhorší, co ji v životě potkalo. Jako by přišla o ruku. Pořád ho chce používat, ale nemůže. Ničí ji to. Od té doby, co se jí to stalo, hrozně pije."
Pablo býval většinou tak tichý, že mě překvapil tak květnatý popis jeho tety. Ale chápala jsem to. Díky spojení s Rafaelem jsem o upířích kouzlech něco věděla. Kromě základních magických dovedností měl každý z nich ještě dar - jednu svou zvláštní schopnost. Rafael sám měl úžasné nadání na jazyky. Už mluvil plynně osmi řečmi a právě pracoval na deváté. Pablův dar byl jeden z nejzajímavějších - uměl se udělat neviditelným. Tedy ne úplně, spíš to fungovalo tak, že přesvědčil lidi okolo, že ho nevidí. Chudák, často jsme ho kvůli tomu využívali jako předsunutou hlídku, když jsme prováděli něco ne úplně schváleného. Aprilina magie zase spočívala v utěšování. Svou pouhou přítomností působila jako antidepresivum - uklidňovala, tlumila rozbouřené city, nutila lidi myslet hlavou.
Ovšem jak jsem dobře věděla od Rafaela, používat magii byla přirozenost. Těšilo je to, bavilo je to. Právě v tu chvíli jsem ho přistihla, jak si představuje život bez magie.
Nech toho, otřásla jsem se duševně. Tohle je hrozný pocit a to je to jenom představa. A ještě navíc ty jsi jako malý bez magie žil, než ses stal upírem.
"To jo, ale Prokletí?" zamračila jsem se. Potřebovala jsem něco říct, abych se nemusela soustředit na Rafaelovy temné myšlenky. "Já vím, být Ztracený je hrozné, ale zabít kvůli tomu nevinného? Stát se Prokletým? Není to trochu moc?"
"Zblázní se z toho," řekl Ethan. "Přestanou uvažovat racionálně, nejsem si jistý, že ví, co dělají."
"A někteří se jen bojí," přidala se April. "Jejich schopnosti se můžou obrátit proti nim, ublížit jim. Bojí se smrti."
Potřásla jsem hlavou. Bylo to citlivé téma, ale to, že ho Serene nadnesla takhle veřejně, mohlo prolomit staré předsudky. Protože tabu nebo ne, byl to hlavně problém, který bylo třeba řešit. I když jsem neměla zdání, jak.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hel Hel | Web | 28. května 2010 v 9:51 | Reagovat

páni, zajímavý díl ! :-)

2 Z0MBie Z0MBie | E-mail | 28. května 2010 v 11:00 | Reagovat

Hmm, čím dál zajímavější :).
Plánuješ na konci opět nějakou zajímavou bitvu, jako byla ve Krvi na sněhu?

3 Lomeril Lomeril | 28. května 2010 v 11:46 | Reagovat

[2]: To si myslíš, že ti to řeknu? :-)

4 Z0MBie Z0MBie | 28. května 2010 v 23:15 | Reagovat

Pche.. Člověk jednou omylem vypne pesimismus a hned dostane takovou studenou sprchu reality =P.

5 Eillen Eillen | 30. května 2010 v 11:07 | Reagovat

Z0MBie: To víš, autora se ptát, jestli něco vyzradí dopředu... Náhodou odpověď byla v pohodě. Mohlo to být horší :D

Lom: Tvá odpověď o kapitolu zpět mi překvapila, ale zároveň potěšila. Alespoň budu mít co číst. A jsem zvědavá jak se bude dál vyvíjet příběh.

6 Lomeril Lomeril | 30. května 2010 v 17:07 | Reagovat

[4]: To nebyla studená sprcha. Počkej si a uvidíš. Samozřejmě na konci nějaká akce bude, ale jestli to bude bitva, nebo jestli "akce" znamená, že Nancy někomu jednu vrazí, to říct nemůžu.

[5]: Nancy mě baví a nechci zůstat u jedné povídky. Už i tenhle díl je psaný tak, že některé věci se vyjasní až později.

7 Polgara Polgara | Web | 22. června 2010 v 18:54 | Reagovat

Povídka se mi líbí čím dal tim víc. Ten proslov královny. Jedním slovem: Krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama