2. Noví nepřátelé

19. května 2010 v 17:32 | Lomeril |  Lovci Prokletých
Avatar Nancy
  Krátká scéna, historicky nejstarší. Na scénu vstoupí několik nových postav a dozvíme se pár nových věcí. Zastihneme naše přátele v jídelně a, jak ví každé dítko školou povinné, v jídelně se dějí nejzajímavější věci.


April trvalo skoro celé další dopoledne, než mi odpustila, co jsem řekla Jess, ale nakonec jsme se usmířily. April byla moje nejlepší kamarádka, i když od té doby, co nás rozdělili, jsme se nevídaly tak často. Přesto jsem ji potřebovala. S Rafaelem to nebylo takové. Rafael nebyl můj kamarád, asi jako nekamarádíte se svojí nohou nebo se svými játry. Rafael a já jsme byli dvě neoddělitelné části jednoho celku, upír a kožoměnec, jak to mělo být. Nikdy jsme spolu nic neměli a  upřímně, ani jeden z nás nikdy nic mít nechtěl. Sice se stávalo, pokud byl kožoměnec přidělen k upírovi opačného pohlaví, že si spolu začali a někdy se i vzali, ale měla jsem pocit, že mně a Rafaelovi to nehrozí.
Jenomže Rafael byl chlap a při vší úctě k němu, občas jsem si potřebovala popovídat s osobou stejného pohlaví. April sice musela vždycky věnovat část pozornosti Jess, stejně jako já jsem se musela starat o Rafaela, ale vždycky jsme si na sebe chvilku našly.
Seděly jsme u oběda, dva dny po tom, co jsem se dozvěděla o Jessině rozchodu. Samozřejmě jsme tam byli my - já, Rafael, April a Jess. Kromě toho si k nám přisedl Aprilin kluk Pablo a jeho kožoměnec Ethan. Dobírali si mě, protože mi Jess na cvičení sebeobrany namlátila přesně tak, jak slibovala.
"To se ti to vyhrává, když jsi po přeměně dvakrát taková, co já," brblala jsem.
"Když jsi malá, musíš být rychlá," namítl Ethan. "Mohla jsi ji mít, kdybys byla rychlejší."
"Hele, dělala jsem, co jsem mohla!" protestovala jsem. "Víte, jaký to je, když zapomenete, že máte ocas, a pak ho za vás někdo popadne?"
April a Rafael vybuchli smíchy. Dokonce i melancholický Pablo se uchechtl.
"To sis na něj za ta léta nezvykla?" zvedla Jess obočí.
My, kožoměnci, jsme měli schopnost přeměnit se ve zvíře. Kožoměnectví se někdy dědilo, ale někdy se objevilo i u dětí lidí - jako u mě. Nejčastější druhou formou byl vlk, ale objevovaly se formy skoro všech větších šelem. Jess se taky měnila ve vlka, ale o dost většího než já, takže jsem proti ní neměla šanci.
"Trošičku jsem na něj pozapomněla," pokrčila jsem rameny.
Náhle se ozvala rána, jako kdyby padala škola. Několik stolů od nás vylétly dva tácy s obědem do vzduchu a v uličce stál naježený šedý vlk a zuřivě vrčel. Proti němu přešlapovala bílá vlčice.
Zády k nám stála drobná dívka s dlouhými kudrnatými vlasy. Podle uniformy chodila na střední školu, která s námi sdílela jídelnu. Za zády bílé vlčice jsem zahlédla známý obličej - Cherry Travenová, pochybná královna části naší univerzity. Vlčice tím pádem musela být Lois Drakeová, její kožoměnkyně. Cherry a Lois chodily o rok výš než my.
"Petro, nech toho," vyzvala šedého vlka, tedy vlastně vlčici, středoškolačka roztřeseným hlasem.
"Jo, to bych jí radila. Lois je schopná roztrhat ji na kousky," varovala ji Cherry.
Jenomže i já jsem viděla, že šedá je rozzuřená na nejvyšší míru. Nejspíš svou upírku ani nevnímala a rozhodně nebyla ve stavu, kdy by byla schopná se přeměnit zpátky.
Jídelna byla poloprázdná, ale ti, co seděli blízko místa, kde si dvě vlčice právě vzájemně odhadovaly síly, se rychle vytráceli, zatímco ti, co seděli dál, natahovali krky, aby lépe viděli.
Nancy, ne! napomenul mě ostře Rafael.
Ale Cherry měla pravdu - pokud dojde na boj, Lois tu druhou rozcupuje. Na univerzitě bylo jen pár kožoměnců, kteří by s Lois Drakeovou vyhráli, nějaká středoškolačka rozhodně neměla šanci. I když tahle vypadala, že je dost pitomá na to, aby to zkusila.
Zvedla jsem se a vydala jsem se k nim. Nevěděla jsem, co chci dělat, ale někdo se do toho musel vložit, jinak hrozil masakr.
"Nancy!" ozval se varovně Rafael.
"Jess..." hlesla April a mně bylo jasné, že Jess jde se mnou. To bylo dobré. Dva další kožoměnci na scéně by mohly zastrašit Lois a přivést k rozumu tu šedou kozu.
Byla jsem asi tři kroky od nich, přicházela jsem uličkou ze strany, když jsem si uvědomila, že se Lois trochu přikrčila. V tu chvíli zareagovaly moje instinkty. Odrazila jsem se a v polovině skoku mnou projel led a pak oheň. Znala jsem to, stejně jako jsem znala ten pocit, když jsem vycenila zuby a přitáhla uši k hlavě. Na mojí druhé formě bylo něco nádherného.
Srazila jsem šedou vlčici stranou, až jsme smetly i její upírku. Můj příchod narušil Loisino soustředění a zastavil ji uprostřed útoku. Teď měla další hrozbu, se kterou se musela vyrovnat.
Vyskočila jsem na stůl, kde už byly rozbité talíře a rozmazané jídlo, jak šedá vlčice při své nekontrolované přeměně rozmetala tácy s obědem. Vycenila jsem zuby a zavrčela.
"Co se to tady děje?"
Konečně se ukázal nějaký učitel. Musel to být někdo ze střední, ženská ve středních letech. Vypadala dost přísně. Šedá vlčice má problémy, pomyslela jsem si.
"Její kožoměnkyně se mě pokusila napadnout," ukázala Cherry na středoškolačku.
"Protože o ní řekla, že je... že krmí někoho jiného..." bránila dívka vlčici.
V duchu jsem hvízdla. Páni. Prodejná krev. To bylo považované za něco horšího než nevěra. Každý upír dostal před nástupem do prváku na střední svého kožoměnce a krmil se pouze z něj a jeho kožoměnec krmil jenom jeho. Dávat svou krev více upírům nebo krmit se z více kožoměnců by se dalo přirovnat k situaci, kdy by vdaná žena s rodinou dělala tajně prostitutku. Prodejná krev byl jediný uznávaný důvod, kdy se dalo odvolat přidělení kožoměnce k upírovi a viník už nikdy neměl šanci najít si nového partnera. Obvinit kožoměnce z toho, že je prodejná krev, byla nejhorší urážka.
"Máte pro to důkazy, slečno?" obrátila se učitelka k Cherry.
"Důkazy přímo ne..." začala Cherry, ale učitelka ji uťala.
"V tom případě si o tom promluvím s vedením univerzity. Vaše jméno?"
"Cherry Travenová."
"Výborně. Prosím, požádejte vaši kožoměnkyni, aby se přeměnila." Učitelka mluvila vyrovnaným, ale ostrým tónem, který nepřipouštěl námitek. Dokonce i vždycky sebevědomá Cherry vypadala, že by z toho nejraději vycouvala.
Bílá vlčice se nakonec očividně neochotně přeměnila. Z Lois jsme si dělali legraci, že jako malá spadla do peroxidu, protože ta holka byla tak světlá, že se blížila albíně. Stříbřitě blonďaté vlasy měla po přeměně trochu pocuchané a bledé modré oči se v bílém obličeji zuřivě blýskaly.
Rozhodla jsem se nečekat na vyzvání a seskočila jsem ze stolu. Poodešla jsem trochu stranou ze scény a přeměnila jsem se zpátky. Zachytila jsem Rafaelův vyčítavý pohled.
Já vím, poslala jsem mu myšlenku. Jenže co jsem mohla dělat?
Chvilku se nad tím zamyslel a pak mi odpověděl: Nic jiného. Máš pravdu.
"A vy tady děláte co?" obořila se učitelka na mě.
"Snažila jsem se zabránit rvačce," odpověděla jsem. "Nechtěla jsem, aby se někdo zranil."
Sice mi bylo upřímně jedno, jestli se něco stane Lois nebo Cherry, ale nesnesla jsem, když se někdo vytahoval na slabší.
"Což se vám i povedlo," přikývla učitelka. "V pořádku, můžete jít. Slečno Yarrowová, mohla byste se, prosím, přeměnit?"
Šedá vlčice neochotně poslechla. Dívka měla spíš štíhlejší stavbu, úzký obličej a dlouhou zlatavou hřívu. Vztek ji ještě úplně neopustil, ale zároveň jí začínalo docházet, jak moc velké problémy má.
"Výborně. Slečno Allenbergerová, odveďte svou kožoměnkyni na pokoj a troufám si říct, že by jí trocha krmení neuškodila. Jak vidím, máte už skoro čas. Zůstanete na koleji, dokud nebudete odvolány k disciplinárnímu řízení. Jasné?"
Obě děvčata se odploužila se svěšenými hlavami. Sice je Cherry nejspíš vyprovokovala, ale i tak, za napadení staršího studenta je metály rozhodně nečekaly.
"Ale jestli jim skutečně nadávala do prodejné krve..." začal někdo, ale učitelka už odešla.
Nancy... ozval se mi v hlavě Rafaelův hlas.
Zamračila jsem se, protože se nezdálo, že by se Rafael chystal na kázání. Zároveň jsem si uvědomila, že všichni zírají na mě.
Co je? zeptala jsem se zmateně.
Uvědomuješ si, že ses dva dny po krmení přeměnila v polovině skoku?
Ne, dokud mi to neřekl, ani mě to nenapadlo. Každé krmení poněkud oslabovalo schopnost přeměny, která se postupně obnovovala. Když kožoměnec dlouho nikoho nekrmil, mohl dokonce nad přeměnami ztratit kontrolu a stalo se z něj zvíře, které nad sebou mělo minimální vládu. Tak vznikly pověsti o vlkodlacích. Většinou trvala přeměna pravidelně krmících kožoměnců do pěti sekund, záleželo na době, která uplynula od poslední ztráty krve. Pár nadaných kožoměnců se dokázalo proměnit během okamžiku. Ovšem málokdy tak brzy po krmení. Proto všichni zírali. Viděli kousnutí na mém krku a muselo jim být jasné, že ze mě Rafael pil velice nedávno. Nechápali, jak jsem mohla předvést to, co jsem předvedla.
Oklepávám se rychle, pokrčila jsem v duchu rameny. A ve vypjatých situacích se vždycky měníme snadněji.
"Holka, z tebe tady bude celebrita," ušklíbla se Jess.
"Jo, pokud z ní Lois dřív nenadělá sekanou," poznamenala temně April. "Je ti jasné, že máš nové nepřátele?"
Měla pravdu. Přestože jsem Lois nejspíš ušetřila dost problémů, když jsem zabránila boji, Cherry Travenová nezapomínala na lidi, kteří se jí odvážili postavit.
Trochu jsem si povzdechla. Chudák Rafael si mě nezasloužil. Bude z toho mít problémy i on. Jenomže já si ho nevybrala a on mě taky ne. A osud spravedlivý není.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 22. června 2010 v 10:02 | Reagovat

Další zajímavá povídka, ten nápad s kožoměnci je povedený a líbí se mi také rozhovory postav,  a jak snadno přeskakuješ z jedné scény do druhé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama