Kapitola čtvrtá - První setkání s Miltonií

7. března 2010 v 20:04 | Lomeril |  Paradise Regained

Tak jsem viděla Avatar a zděsila jsem se. Ani ne tak z filmu samotného (jako pastva pro oči je to úžasné a to, že člověk skoro může citovat, co řekne postava dalšího, ačkoliv film ještě nikdy neviděl, mi protentokrát nevadilo, přestože jindy mě to vytáčí k nepříčetnost, např. Pearl Harbour), ale z podobnosti z Paradise Regained. Takže vydávám Prohlášení: Koncept planety Miltonie byl vytvořen předtím, než autorka viděla film Avatar a jakákoliv podobnost je čistě náhodná!
V minulé kapitole Sylvia a Bengt prošli zbytkem školení, v této (dost skokové) se konečně dostanou na Miltonii.



V bytě přespali ještě jednu noc a devátého května ráno nasedli do letadla, které je odvezlo na základnu, odkud odlétaly vesmírné lodě. Tam podstoupili všechna potřebná vyšetření a dostali několik očkování. Desátý květen byl zasvěcený školení pro let.
"Uvedeme vás do hibernace," oznámil jim starý, seschlý doktor s hlasem, který zněl jako šustění listí. "Je to nejpohodlnější cesta, protože průlet červí dírou může u nezkušených lidí vyvolat takzvanou kosmickou nemoc a to není příjemná záležitost. Celá cesta červí dírou trvá přibližně měsíc. Proberou vás až na Miltonii."
Sylvii se ta myšlenka sice příliš nelíbila, ale nemohla nic dělat. Byla odhodlaná se na Miltonii dostat a tohle byla prostě cena, která se za to platila. Nechat si ujít něco tak jedinečného jako výzkum chování nového druhu... byla by hloupá, kdyby to odmítla. Na svoje psy hyenovité si vzpomněla jenom občas. Draci je zatlačili do pozadí.
Jedenáctého dopoledne měli nastoupit do hibernace. Jak jim doktor vysvětlil, tělu trvá skoro čtyřiadvacet hodin od ztráty vědomí, než nastoupí žádoucí stav hibernace, proto musí začít s předstihem. Sylvia byla přinucena obléct si šaty, které silně připomínaly nemocniční úbor, a ulehnout do něčeho, co zase silně připomínalo skleněnou rakev.
Tentokrát to byla mladá, energická doktorka, kdo ji měl na starost. Zapojila jí nejrůznější senzory jako EKG, měření krevního tlaku a spoustu dalších, o kterých Sylvia neměla tušení, k čemu slouží.
"Tak ještě tuhle kanylu, ta vám bude dodávat výživu - i když jí na ten měsíc moc potřebovat nebudete," poznamenala doktorka a přelétla Sylvii zkoumavým pohledem. "To bude asi všechno. Myslím, že můžeme dát injekci."
Sylvia se zhluboka nadechla. Představa, že příští měsíc stráví v hlubokém bezvědomí, se nepřijímala zrovna jednoduše, ale nic jiného jí nezbylo. Zavřela oči a soustředila se na představu zvířat, která ji čekala. Potom ucítila bodnutí a o pár minut později už se propadala do temných hlubin hibernace.

"Doktorko Ruthfordová? Doktorko?"
Někdo ji proplesknul.
Malátně otevřela oči a snažila se rozvzpomenout si, kde vlastně je.
Vesmírná loď. Miltonie. Draci. Samozřejmě.
"Podívejte se na mě, doktorko."
Poslechla. Muži v bílé kombinéze bylo kolem třiceti a tvářil se velice soustředěně.
"Tak, výborně. Teď odpočívejte. Probrala jste se z hibernace, bude dobře, když na chvíli usnete."
Sylvia neprotestovala. Poddala se svojí ospalosti a znovu ztratila vědomí.

Příště se probudila sama a pokusila se posadit. Nebyl to dobrý nápad, zatočila se jí hlava a upadla zpátky na polštář. Přispěchala k ní nějaká žena, zřejmě sestřička.
"Jen pomalu, paní doktorko. Napijte se, tak," přistrčila jí k ústům plastový kelímek s vodou. "Vznášíme se v atmosféře Miltonie. Za tři dny budete vysazeni na povrch, samozřejmě pokud bude váš zdravotní stav v pořádku."
"Je vidět dolů?" zajímala se Sylvia. Voda jí udělala dobře a se sestřiččinou pomocí se dokázala posadit.
"No jéje!" zasmála se sestřička. "Máme tu jednu prosklenou místnost a všichni, co nemají co dělat, jsou tam. Je hezké počasí, vidět je krásně."
"Chtěla bych se podívat," řekla Sylvia.
"Můžu vzít vozík a odvézt vás tam," nabídla se sestřička.
Sylvia tuto možnost zvážila. "Ne, raději si počkám, až budu moct chodit sama. Kdy to bude?"
"Za pár hodin," ujistila ji sestřička. "Následky hibernace odeznívají velice rychle. Doktor Lindberg už zkoušel vstát, i když se mu to nepovedlo."
Sylvia se při té představě usmála a opatrně se protáhla. Hlava se jí ještě pořád točila a žaludek měla jako na vodě, ale jak sestřička slibovala, příznaky rychle odeznívaly. Hodinu a půl po probuzení už se byla schopná najíst a o další hodinu později se sestřiččinou pomocí vstala a převlékla. To ji unavilo, takže musela skoro hodinu a půl odpočívat, dokonce si i znovu zdřímla, než požádala sestřičku, aby ji odvedla na vyhlídku.
Místnost s prosklenými stěnami byla navzdory tomu, co sestra říkala, skoro prázdná. Dva mladíci, kteří vypadali jako údržbáři, seděli na jedné z laviček. Na další seděl Bengt.
"Ahoj, Bengte," řekla Sylvia.
Škubnul sebou a otočil se. V očích měl prapodivný výraz. "Ahoj, Sylvie. Už jsi to viděla?" ukázal k oknu.
Sylvia se posadila vedle něj a pořádně se zadívala ven.
"To je neuvěřitelné," vydechla.
Připomínalo jí to chvíli, kdy přelétala prales na Borneu. Jenomže tady, i z obrovské výšky, viděla jenom prales, občas narušený malou skupinou domů. Zelená plocha byla protkána stříbrnou sítí řek, místy se prales zvedal do horských útvarů a na obzoru Sylvia tušila nějakou pláň. Hluboko pod nimi se vznášely dva horkovzdušné balóny.
"Tohle na zemi neuvidíte," ozvala se sestřička.
"Začínám chápat, proč Miltonie," vydechla Sylvia.
"A proč?" otočila se k ní sestřička.
"John Milton byl anglický barokní básník. Napsal dva významné duchovní eposy: Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý. Začínám si myslet, že tahle planeta by mohla být ten Ráj znovu nabytý," zašeptala ohromená Sylvia.
"Taky se nemůžeš dočkat, až budeme tam dole?" řekl Bengt.
Sylvia pouze přikývla. Najednou měla pocit, že právě tady je její místo, že všechny ty práce předtím, grizzlyové na Aljašce, psi hyenovití a hyeny v Africe, kočka bengálská na Borneu a pumy v Patagonii, to všechno byla jen předehra k jejímu skutečnému úkolu. Draci na Miltonii. Sem patří. Tady bude pracovat.

"Tak připravená, doktorko?" zazubil se na ní mladík v červené kombinéze. Sylvia nervózně přikývla. Věděla, že lépe už připravená nebude.
Z těla lodi se začal vysouvat teleskopický chobot z toho nejodolnějšího materiálu, jaký jen na Zemi našli. Už jim vysvětlili, že tenhle tunel má skoro čtyři sta metrů, protože musí dosáhnout až pod oblast nejsilnějších vzdušných proudů. Na jeho konci se nacházela bytelná plošina.
"Vysunuto, můžeme," ohlásil mladík. "Polezte, doktoři, a pokuste se nespadnout mi na hlavu."
Sám se vydal dolů po příčkách ve stěně tunelu. Sylvia ho poněkud roztřeseně následovala a za ní se vydal Bengt. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec sestoupila na plošinu. Nebyla úplně připravená a vítr ji málem strhl, ale mladík ji zachytil a pomohl jí zajistit se karabinou. Pevná zem byla ještě pořád nepříjemně hluboko.
Sylvii uvázali do tandemu s jedním mladíkem v červené kombinéze.
"Hlavně se nemelte, madam!" zakřičel jí do ucha.
Všechny instrukce dostali už na palubě, takže teď Sylvii jen naposledy zkontroloval postroj, než skočili. Ta chvilka volného pádu později patřila k jednomu z nejhorších pocitů, jaké Sylvia zažila. Potom už ucítila škubnutí napnutých lan, jak se otevřel padák, a pád se výrazně zpomalil.
I tak byla šťastná, když se dotkla nohama pevné země. Jak se dozvěděla, to, co považovala za vesmírnou loď, byl jen modul, určený pro létání v atmosféře Miltonie. Ten je odnesl nad ty pláně, které viděla první den, kde seskočili s padákem. Jejich věci se snesly k zemi jako první.
Po přistání si musela ona i Bengt na chvíli sednout. V uších jí hučelo ze změny tlaku a pořád se třásla jako ratlík. Mladíci v červených kombinézách mezitím našli jejich věci a to už se k nim přiblížilo podivné vozidlo. Trochu připomínalo koňský povoz, jaké Sylvia vídala na obrázcích v knížkách o historii. Jenom místo koní ho táhla stvoření, která ze všeho nejvíc připomínala okapi, až na to, že měla krémovou barvu s tmavě hnědými nepravidelnými skvrnami.
"Nazdárek," zazubila se dívka, která celou věc řídila. "Předpokládám, že vy jste doktorka Ruthfordová a doktor Lindberg. Já jsem Sarah Grenvillová. Mám vás odvézt na základnu."
Mladík v červené kombinéze pomohl Sylvii vstát a vylézt na vůz. Ona a Bengt se usadili vepředu, co nejblíž Sarah Grenvillové.
"Ty víš, proč jsme tady?" zeptal se Bengt. Rozpustilé Sarah se skoro nedalo vykat.
"Jasně. V rámci základny moc tajností není. Ven samozřejmě nesmí žádné informace, ale i poslední stájník ví, co se tam děje."
To Sylvii poněkud překvapilo. Čekala něco jako špionážní film, přísné utajení a rozhovory v náznacích. Otevřená přátelskost Sarah Grenvillové ji příjemně překvapila.
"Jen počkejte, až je uvidíte. Jsou vážně úžasní. Hlavně Jossův Charlemagne, ten je nepřekonatelný," smála se Sarah.
"Jak daleko to je?" vyzvídal Bengt. Sylvia si sice vzpomněla, že nějaké budovy viděla, ale neměla vůbec odhad vzdálenosti.
"Kousek," odvětila Sarah. "Tak deset minut, nanejvýš čtvrt hodiny. Podle toho, jak se těmhle potvorám bude chtít. Hyjé, lemry!" zahulákala a škubla opratěmi.
"Co je to za zvířata?" zajímala se Sylvia.
"Místní stepní býložravci. Něco mezi místním koněm a krávou. Říká se jim ziboni. Jako bizon, jenom zpřeházeně," vysvětlila Sarah.
Sylvia nestačila žasnout. A tušila, že ziboni jsou jen první z řady podivností, které ji na Miltonii čekají.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | Web | 7. března 2010 v 22:33 | Reagovat

Já věděla, že když si počkám se čtením, tak budu mít hned i další kapitolu :D
Ziboni mě rozesmáli :D
A vidím, co jsi myslela tou přípravou k maturitě :D
A ještě jeden smajlík :D
:D

2 Slavek Slavek | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 5:27 | Reagovat

Fajn blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama