XXXVIII. Boj o život

30. ledna 2010 v 20:00 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá osmá kapitola. O tom, co se stalo po boji.

My hlásíme se k žití právem žití,
jež od pravěků nepozbylo ceny
a právem svatým jest a bez proměny
při všem, nač velké boží slunce svítí.
(J.V.Sládek)

Smrt není zlá, co zlé je, to umírání je. (J. Wolker)



Záchvat pláče ale netrval dlouho. Musela jsem se vzchopit a i když mě oslepovaly slzy, pokoušela jsem se něco udělat s Corannem, kterému hrozilo, že na místě vykrvácí. Svlékla jsem si plášť a nacpala ho pod něj, jak to jen šlo, aby tolik neprochladl. Potom jsem si stáhla jednu rukavici, složila jsem ji, přitiskla na ránu a s mírnými obtížemi se mi povedlo přitáhnout ji svou zkrvavenou šálou.
Protišokovka, napadlo mě. Proto jsem Corannovi zvedla nohy a otočila hlavu na bok, pro případ, že by začal zvracet. Pak už mi nezbylo než doufat. Ještě jsem se prokřehlými prsty probojovala přes oblečení k jeho krku a nahmátla jsem tep. Neměla jsem stopky, ale zdálo se mi, že jeho srdce bije rychleji, než by mělo.
"Taro!" ozvalo se a já viděla, jak je mně kulhá Fian. Měl poraněnou nohu, ale chodil, takže snad nic vážného. "Taro..." A pak uviděl Coranna.
"Ne... není... že ne?" pohlédl na mě prosebně.
"Je naživu. Pomoz mi, prosím," zašeptala jsem.
Fian se podíval na moje ošetření a pak si povzdechl. "O moc víc se udělat nedá," řekl. "Už jsem poslal dva jezdce do Rícasealu, aby poslali saně pro raněné, ale brzy bude tma a musíme ho dostat aspoň tam, kde jsme nechávali koně."
Zoufale jsem se rozhlédla, když mě to trklo. "Jeskyně!" vykřikla jsem. "Můžeme je odnést do jeskyně a rozdělat tam oheň."
Fian přikývl. "Dobrý nápad. Vezmu si pár chlapů a prozkoumáme to tam, jestli tam ještě někdo nezbyl." S tím se zvedl a vydal se znovu do práce.
Zůstala jsem s Corannem sama. Nelíbilo se mi, že leží na sněhu, jak jsem klečela vedle něj, tak i mně už byla pořádná zima, co teprve jemu. Všimla jsem si, že má kolem úst namodralý nádech. Tohle nebylo dobré. Znovu jsem se rozhlížela, co by mi mohlo pomoct. A pohled mi padl na Aodhanovo tělo.
Opatrně jsem položila Corannovy nohy zpátky na zem. Tu chvíli to prostě vydržíš, oznámila jsem mu v duchu. Přešla jsem k Aodhanovi. Jeho plášť byl sice u krku nasáklý krví, ale Aodhan už ho rozhodně nepotřeboval. Připadala jsem si jako okrádač mrtvol, ale jestli jsem si měla vybrat mezi tímhle a Corannovým životem, byla volba jasná.
Po určitém úsilí se mi povedlo podložit Coranna dalším pláštěm. Znovu jsem zkontrolovala tep, který zůstával podezřele rychlý, a znovu jsem mu zvedla nohy. Celou dobu se mi po tváři koulely slzy jako hrachy.
Také se začalo hlásit moje zranění, na které jsem doteď neměla čas myslet. Ruka mě začala pekelně bolet a přihlásil se nízký tlak. Ze ztráty krve se mi točila hlava. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se udržet při smyslech, ale byl to předem prohraný boj. Corannovy nohy mi vyklouzly a já se propadala do tmy...
Probrala jsem se, když mě někdo odnášel v náručí. Omámeně jsem otevřela oči a uviděla jsem Robanovu tvář.
"Corann," zašeptala jsem. "Kde je?"
"Už se o něj starají v jeskyni," odpověděl Roban, přestože sotva funěl, jak stoupal k jeskyni.
Sehnul se, aby se neuhodil o nízký strop, ale o pár kroků dál se jeskyně zase rozšiřovala a on se mohl pohodlně narovnat. Položil mě někam na zem.
"Odpočívej," řekl mi, než zmizel, "o Coranna je postaráno."
Pohnula jsem rukou a zjistila jsem, že mi ji někdo obvázal. Když jsem se zavrtěla, ucítila jsem pod sebou chvojí. Chtěla jsem se aspoň nadzvednout na loktech a rozhlédnout se, ale ani na to jsem neměla sílu. Nechala jsem proto vyčerpání, aby mě pohltilo jako nenasytná černá díra.
V průběhu noci jsem se několikrát probudila bolestí. V ruce mi škubalo a měla jsem pocit, že jsem ji strčila do ohně. Málem jsem si rozkousala rty, jak jsem se snažila nenaříkat nahlas. Asi při třetím procitnutí jsem si navíc byla jistá, že se k tomu přidává horečka, ale vždycky jsem nakonec znovu usnula.
Ráno se mnou někdo zatřásl. Otevřela jsem oči, abych pohlédla do naprosto neznámé tváře nějaké ženy.
"Vstávej, paní," řekla mi. "Vracíš se do Rícasealu."
V ústech jsem měla neskutečné sucho. Přejela jsem si jazykem popraskané rty, než jsem promluvila.
"Máš něco k pití?"
Pomohla mi do sedu a podala mi misku s vodou. Sice jsem se trochu polila, protože zraněná levička nesloužila tak, jak by měla, ale většinu vody jsem zvládla vypít.
"Musíš jet na koni," oznámila mi potom žena. "Všichni lehce zranění musí."
Přikývla jsem. "Corann?" zeptala jsem se.
"Krále a nejhůř raněné odvezli do Rícasealu už v noci. Ti, kdo můžou jet na koních, dostali celou noc na odpočinek, aby dnes zvládli cestu."
"Ale jak je Corannovi?" vyzvídala jsem.
"Když ho odváželi, ještě žil. Víc nevím," odpověděla odměřeně.
Ještě žil... ještě... Znovu jsem se rozplakala.
"Tady," vtiskla mi ošetřovatelka do ruky chlebovou placku. "Najez se."
Pak se zvedla a postoupila k dalšímu raněnému. Já jsem se choulila u stěny jeskyně, uždibovala jsem placku a tiše plakala, protože jsem slzy prostě nedokázala zarazit.
O chvilku později se u mě objevil Alistair.
"Pojď," natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát. "Pojedeš se mnou, dostal jsem rozkaz přímo od Fiana, že tě mám přivézt."
"Víš něco o Corannovi?" Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.
"Když ho odváželi, byl ještě pořád naživu. To je všechno," pokrčil rameny. "Ale Corann je kus chlapa. Vylíže se z toho," dodal, když viděl, že se mi oči zase zalévají slzami.
Venku mě čekala moje milá, věrná Oria. Alistair mi pomohl do sedla, než se vyšvihl na svého vlastního koně. Zamířili jsme k ústí soutěsky.
"To pojedeme sami?" nadhodila jsem.
"Jo," odpověděl Alistair přes rameno. "Jedeme trochu napřed, Fian říkal, že budeš chtít být v Rícasealu brzy."
Zlatíčko Fian! Budeme mu vůbec někdy schopní dost poděkovat za všechno, co pro nás udělal?
Nakonec se ke mně a Alistairovi připojil ještě jeden válečník, kterého mi Alistair představil jako Devina. Po chvilce jsem si uvědomila, že Devin byl jedním z těch, kdo nás tehdy zajali v Urellachu.
Kvůli mně jsme museli jet pomalu, protože se mi pořád točila hlava a museli jsme často zastavovat. Nenáviděla jsem se za to, ale věděla jsem, že je lepší se trochu loudat, než abych se jim později zhroutila. To mi ovšem nezabránilo v netrpělivém ošívání. Doufala jsem jen, že dojedeme do Rícasealu včas. Kdyby umřel a já tam nebyla, nikdy bych si to neodpustila.
Cesta, která nám předtím zabrala půl dne, trvala tentokrát dlouho do odpoledne a na konci jsem padala únavou. Až když jsem uviděla Rícaseal, našla jsem v sobě novou sílu pokračovat. Kvůli Corannovi.
Lidé na ulicích slavili, radostně mě zdravili, ale já se zmohla jen na chabé zamávání. Myšlenkami jsem už byla s Corannem. Cesta vesnicí se zdála nekonečně dlouhá, ale konečně jsme zastavili před síní. Alistair mi pomohl sesednout, přenechal koně Devinovi a podpíral mě po cestě dovnitř.
Jakmile jsme překročili práh a uviděla nás Brenna, rozběhla se k nám.
"Taro! Taro! Bude žít!" volala radostně a chytila mě za ruce. "On bude žít!"
Nejdřív mi nedošlo o čem mluví. Poznala to z mé tváře a tak dodala: "Corann. Besanna říká, že pokud se mu do rány nedostane hnis, přežije to!"
Podlomila se mi kolena a kdyby mě Alistair nezachytil, nejspíš bych upadla. Pochopil, co potřebuji, a opatrně mě dovedl k lavici, na kterou jsem se napůl posadila, napůl zhroutila. Třásla jsem se jako ratlík, smála jsem se a plakala zároveň. Alistair mě tam nechal s Brennou, která mě objímala a utěšovala, dokud jsem se neuklidnila. To mi trvalo dost dlouho, přestože mi Brenna duchapřítomně nalila pohárek medoviny.
"Kde je?" vypravil jsem ze sebe, jakmile jsem byla schopná mluvit.
"Ve své spací komoře," odpověděla Brenna. "Ale ty bys měla taky odpočívat."
"Ustelte mi u něj, prosím," požádala jsem je. "Stačí mi pár hadrů v koutě, ale chci spát u něj."
"Zeptám se besanny," kývla Brenna. "Ještě chvíli seď."
"Ráda bych ho viděla," protestovala jsem, i když můj přiškrcený hlásek nezněl nijak rozhodně.
"Jestli chceš, můžeš," ozval se cizí hlas. Já i Brenna jsme vzhlédly a uviděly besannu uzdravování. "Dnes se na chvíli vzbudil a ptal se po tobě."
Vyskočila jsem, ale zamotala se mi hlava, takže mě Brenna musela podepřít. Pomalu, krůček po krůčku mě dovedla až ke Corannově posteli.
Jeho komoře by neškodilo vyvětrat, vznášel se v ní zápach potu a krve. Jindy bych krčila nos a snažila se dostat se pryč, ale v tu chvíli jsem se soustředila jen na něj.
Ležel pod velkou kožešinou a spal. Zpocené, mastné vlasy měl shrnuté z čela, ale jeho tvář se mi zdála klidná. Brenna mě posadila na kraj jeho postele a nenápadně se vytratila. Sotva jsem to vnímala. Natáhla jsem ruku a položila jsem ji na Corannovo čelo. Bylo horké jako rozpálená plotna. Při mém doteku sebou trochu škubnul, možná mu moje ruka připadala studená. Malátně pootevřel oči a když mě uviděl, chabě se usmál.
"Taro..." zašeptal, než znovu usnul.
Ještě chvilku jsem u něj zůstala, než mě besanna odvedla do síně, aby mě ošetřila, než přijedou ostatní zranění. Bála jsem se nějakého vypalování rány nebo podobných středověkých triků, ale bylo mi řečeno, že dostanu jen bylinkový obklad. To mě sice uklidnilo, ale jen do té doby, než ho na tu ruku skutečně přiložila. Pak mi došlo, že mi ránu nevypálí fyzikálně, ale chemicky - nebo se o to aspoň pokusí. Prvních pár minut byla bolest z hojivého obkladu takřka nesnesitelná. Po chvíli sice polevila, nejspíš proto, že to nervová zakončení vzdala a odumřela, ale i tak bych možná radši brala to vypalování.
Jakmile jsem byla ošetřená, poslal mě besanna okamžitě spát, naštěstí do Corannovy komory. Musím přiznat, že jsem její rozkaz splnila ráda. Celý ten den mě vyčerpal, takže jsem se zhroutila do svých přikrývek a usnula jsem jako dudek.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama