XXXVII. Cena reka

30. ledna 2010 v 9:27 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá sedmá kapitola. A je to tady. Poslední boj s Hrůzou a jeho výsledek, pro někoho možná překvapivý.


Za život život dám, i když nerad umírám. (J.Werich)

Když klesat viděl mne a na kolenou,
nade mnou mával zbraní zkrvavenou
a jak hladový lev se konat jal,
co činit nutkal hněv a chmurný žal.
(W. Shakespeare - Jindřich VI.)



Corann pozvedl svůj meč a pomalu vykročil ke králi Hrůzy, který stejně pomalu zamířil k němu. Nikdo ani nedutal, nikdo z nich nespustil oči. Jenom mlčky uhnuli Corannovi, když procházel kolem nich.
Zastavili se na krok od sebe, oba napjatí a ve střehu. Dva králové - jeden hrůzostrašný, obrovský jako hora, přehlídka čiré brutální síly, druhý menší, rychlejší, lehčí a obratnější, spíš kočka než medvěd. Nebo vlk. Dvojí kočka a dvojí vlk...
Corann zaútočil jako první. Jejich zbraně třeskly o sebe a tím jako by probudily nás ostatní. Bitva znovu propukla.
Sáhla jsem po šípu, ale nahmátla jsem jenom vzduch. Už jsem všechny vystřílela, zbyla mi jenom dlouhá dýka. Hodila jsem luk na zem a tasila jsem, ale Bartle mě chytil za rameno.
"Máš tu zůstat!" křikl, aby přehlušil řev kolem.
Zavrtěla jsem hlavou, vysmekla jsem se mu a namířila si to rovnou dolů. Nevěděla jsem, proč to přesně dělám. Nechtěla jsem se zapojit do bitvy, jenom být blízko Corannovi. Kdyby... ale ne, tuhle možnost jsem si odmítala připustit.
Naši mi uhnuli a Hrůza, která mi neuhnula včas, dostala dýkou do kožichu. Naprosto jsem nevnímala, co dělám, a to, že jsem prošla přímo prostředkem armády Hrůzy bez zranění, které by stálo za řeč, podle mě dokazuje, že mě musela chránit nějaká vyšší moc.
Konečně jsem se dostala k prostranství, kde spolu bojovali králové. Kolem nich byl velký kruh, kam nikdo nevstupoval - nikdo, kromě mě. Stáli bokem ke mně, ale nevšímali si mě. Pro ty dva existoval jen a pouze ten druhý. A já jsem je bez dechu pozorovala. V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, že stojím uprostřed bitevního pole, že kdykoliv může přijít Hrůza a pohodlně mě zakousnout.
Všimla jsem si, že Corann má na boku velkou rudou skvrnu, ale nedokázala jsem odhadnout, jak vážné zranění je. Jeho protivník byl raněný na stehně a oba se pohybovali víc ztěžka, než na začátku. Už nebojovali jen jeden s druhým, ale i sami se sebou a se svou bolestí.
Jeden krok dopředu, dva couvnout, do strany, výpad, krýt se, do strany, couvnout, krýt se, výpad, ještě jeden... Jako by si ten tanec dlouho a složitě nacvičovali. Dosud ani jeden z nich neudělal chybu.
Náhle mě někdo popadl za rukáv. Málem jsem ho probodla, ale naštěstí jsem se včas zarazila, protože to byl Aodhan.
"Musíš se schovat!" křičel na mě.
"Ani mě nehne. Jsem tady s ním," ukázala jsem na Coranna.
"Přikázal, že se máš držet stranou!"
"Nemá mi co přikazovat!"
"Běž se schovat!"
"Trhni si nohou!"
Naši hádku přerušil nelidský výkřik bolesti. Ve filmu by v tu chvíli ztlumili všechny zvuky a nechali by jen zpomalený němý obraz, podbarvený klavírní hudbou.
Otočila jsem se, abych viděla, jak Corann couvá o několik kroků, pouští meč a svírá si levé rameno.
Ne... prosím! Tohle ne! Ne... ne... ne... ne...
Corann se začal hroutit na zem. Koutkem oka jsem zahlédla, že Aodhan bojuje s nějakou Hrůzou, ale to mě nezajímalo. Já jsem zahodila dýku a doběhla jsem ke Corannovi, když už ležel ve sněhu.
"Proč jsi sem chodila?" zašeptal, když mě uviděl.
Po tváři se mi kutálely slzy, ačkoliv jsem se je snažila zadržet. Kousala jsem se do rtu a nedokázala jsem promluvit. Místo toho jsem se podívala na ránu. Vypadala ošklivě, jestli nezasáhla plíci, určitě ji neminula o mnoho. Ale nemusela by být smrtelná... nemusela by... prosím...
Najednou na nás padl stín - a to doslova. Vzhlédla jsem.
Nad námi se tyčil král Hrůzy, meč zvednutý a připravený udeřit.
V panice jsem se rozhlédla. Já to nevzdám, ještě pořád máme naději, nenechám se podříznout jako ovce! Moje dýka i Corannův meč ležely příliš daleko, kdybych se pro ně rozběhla, zabil by mezitím Coranna. A Corann u sebe na potvoru neměl ani nůž.
Vyskočila jsem na nohy, připravená klidně škrábat a kousat, když to jinak nepůjde. Jestli nás chceš zabít, zadarmo to nebude! vyhrožovala jsem mu v duchu, i když mi nějaký kousek mysli, kde se krčily zbytky zdravého rozumu, napovídal, že mu sice možná vytrhnu pár chlupů, než mě zabije, ale to bude asi tak všechno.
Náhle se odnikud vynořilo lidské tělo, které prolétlo vzduchem a srazilo krále Hrůzy na zem. Využila jsem toho a popadla jsem svou dýku. Ti dva se váleli v pevném klubku, nešlo se k nim pořádně dostat, ale snažila jsem se, kroužila jsem kolem nich a čekala jsem.
Příležitost se naskytla o chvilku později, kdy král Hrůzy svého protivníka odhodil stranou a já poprvé uviděla jeho obličej.
Byl to Aodhan.
Ale neměla jsem čas. Král Hrůzy se soustředil na něj, takže jsem prostě skočila mezi ně, bodla jsem a zase jsem vycouvala. Jenomže to nestačilo. Král Hrůzy se vrhnul kupředu a já se uhnula na poslední chvíli. I přesto jedna jeho ruka - měla skoro lidský tvar, ale místo nehtů měla černé medvědí drápy - zachytila moje předloktí a jak jsem se mu instinktivně vytrhla, jeho drápy se zaryly do látky, kůže i masa. Vyjekla jsem bolestí a ruka se začala zalévat krví.
Nebýt Aodhana, nejspíš bych nepřežila. Jenomže Aodhan se znovu vložil do boje a podařilo se mu krále bodnout.
Meč sice jen sjel po žebrech, nemohl ho zranit nijak vážně, ale i to způsobilo, že se král Hrůzy schoulil a začal zoufale skučet bolestí. Upadl na zem, kde se svíjel v křečích a celou doby naříkal jako raněné zvíře. Byla jsem ráda, když se nad ním Aodhan sklonil a posledním bodnutím ukončil jeho trápení.
Zdálo se mi, že se vzduch kolem nás zachvěl, ale považovala jsem to jen za výplod své vyčerpané a vyděšené hlavy.
S Aodhanem jsme se na sebe podívali a oba jsme se rozběhli ke Corannovi.
Dýchal ztěžka a sníh kolem něj byl víc rudý než bílý. Měl sice oči napůl otevřené, ale nevnímal nás a neodpovídal. Jak jsem se nad ním skláněla a snažila jsem se lněnou šálou, kterou jsem měla kolem krku, alespoň přibližně obvázat jeho ránu, z mého vlastního rukávu spadlo na zem několik kapek mé krve.
Něco se v tu chvíli stalo. Navenek nebylo nic vidět, ale cítila jsem to já a myslím, že i Aodhan. Možná zazněl nějaký infrazvuk, něco, co jsme neslyšeli, ale i tak jsme pochopili, že to tam bylo. Aodhan natáhl ruku a stiskl můj rukáv. Vyždímal z něj dalších pár kapek krve, ale zvuk se neopakoval.
"Krev na sněhu..." zašeptal. "My tři... zabili jsme jejich vůdce, každý z nás ho zranil. Všichni tři jsme při tom prolili svou krev, která dopadla na sníh. Zbývá poslední věc... poslední cena..."
"Cena reka," dořekla jsem za něj a vzápětí mi došlo, co tím myslí. Podívala jsem se na Corannův bledý obličej a zpátky na Aodhana. "Ne... to ne..."
Aodhan se smutně usmál a dotknul se bratrovy tváře. "Jeden z nás ji bude muset zaplatit. Myslím, že pak bude Hrůza konečně poražena. Smrt jednoho znamená život pro druhého, to bys měla vědět. První a nejdůležitější zákon přírody."
"Nezapomeň na zákony. Smrt jednoho znamená zrození jiného. Před světlem musí být tma, před odvahou strach, před silou slabost. A v bludišti se ztratí jen ten, kdo nehledá cestu ven," odcitovala jsem Gormlaith.
"Správně. Trochu si to upravila, byla prostě taková. Měla pocit, že když nahradí život zrozením, bude to záhadnější a víc to lidi donutí přemýšlet." Na chvilku se odmlčel. "Prošla jsi tmou, strachem i slabostí, Taro. Našla jsi cestu ven z bludiště. Už je třeba jen projít ji až na konec," řekl smutně, ale laskavě.
Vstal a zvedl moji dýku.
"Nebudeme to protahovat," prohlásil.
"Ne!" vykřikla jsem a ochranitelsky jsem Coranna objala. Copak tohle nikdy neskončí? Budu ho teď bránit před jeho vlastním bratrem?
"Doufám, že mi jednou odpustíte, vy oba," dodal Aodhan šeptem. Na chvilku zvedl oči k nebi a strnul.
Nedokázala jsem to. Viděla jsem meč, který ležel kousek ode mě, ale i když jsem měla čas ho zvednout, neudělala jsem to. Aodhan mi zachránil život, vlastně zachránil život mně i Corannovi. Nevrhla jsem se na něj, jen jsem dál svírala Corannovo bezvládné tělo, jako zhypnotizovaná myš, než ji had pozře.
"Prosím..." špitla jsem.
Aodhan se usmál, ale i když se snažil působit vyrovnaně, viděla jsem v jeho očích smutek a strach. Pak si skousl ret, nadechl se a zvedl dýku.
Dopadla rána.
Aodhan se zhroutil k zemi a z krku, do kterého sám zanořil vlastní ostří, mu stříkala krev. Ještě se několikrát převalil a pak zůstal ležet klidně. Musela jsem zhluboka dýchat, abych potlačila nevolnost. Na smrti nebylo vůbec nic pěkného ani poetického - jen špína a bolest.
Snad to byl poslední úder Aodhanova srdce, který rozezněl nejhlubší vrstvy našich duší. To, co jsem tušila, když na sníh dopadla moje krev, se ukázalo v plné síle. Tón hluboký jako sama země a něžný jako ruce matky slyšeli všichni. Lidé naslouchali, zatímco Hrůza si zacpávala uši a svíjela se.
A najednou bylo po všem. Hrůza padala k zemi, kam se člověk podíval. Pro naše lidi už nebyl problém dorazit ty houževnatější, ty slabší zabil samotný tón. Třetí obruč praskla, zlý černokněžník je potrestán...
Ale to všechno jsem se dozvěděla až později. Jakmile tón dozněl, zhroutila jsem se do sněhu a dala jsem se do zoufalého pláče.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 30. ledna 2010 v 13:45 | Reagovat

Teda ... že by se zabil Aodhan, tak to jsem vážně nečekala.

2 hird hird | 30. ledna 2010 v 17:03 | Reagovat

Docela jsem se bál jak bude rozuzlení vypadat, ale jsem spokojen :-)

3 Kyle Kyle | Web | 30. ledna 2010 v 18:48 | Reagovat

Čau,náhodně jsem narazil na tvůj blog a dost mě zaujal. Hlavně tvoje kapitolové povídky, které vypadají velmi zajímavě a propracovaně. Na svém blogu taky píšu povídky a docela rád bych se s tebou spřátelil, kdybys chtěla. Téma mého blogu je western.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama