XXXVI. Den svatého Kryšpína

28. ledna 2010 v 21:05 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá šestá kapitola. Třetí z kapitol velkého finále. O bláznivých řečích, o šnecích a o králích.

Padnem, když nebude zbytí, za nový svět
a sonorské slunce nám svítí na cestu vpřed.
Po písni a dvou chvatných locích přichází on
a za ním pak cváláme nocí na Torreon.
Šli byste znovu v té chvíli, kdyby zas vstal,
rozkázal: Sedlat, mí milí, táhneme dál?
(R. Křesťan - Třináct pravd (každá v šestnácti barvách))



Fianovi nedalo moc práce najít tři dobrovolníky, které po cestě jaksi opustila odvaha a kteří s radostí uvítali možnost vyjít z celé věci poměrně bezpečně a s čistým štítem. Všichni kromě mě zřejmě měli dost rozumu, aby si s sebou vzali něco k jídlu, takže já jsem musela vyžebrat plátek sušeného masa a kousek chlebové placky u Coranna.
Eamon kupodivu dorazil během půl hodiny. Corann mu stručně vysvětlil situaci a nechal jeho muže, aby si pár minut odpočinuli. Nakonec se nás sešlo přibližně dvě stě, takže pokud byl Corannův a Aodhanův odhad správný, počty by měly být vyrovnané. Jenže čísla bitvy nevyhrávají, i když bych se vsadila, že pomáhají....1)
Právě jsme se chystali vydat rozkazy a zahájit pochod, když k nám přiletěl Gilroy z Llanbearu. Stačil jediný pohled na jeho bledou tvář a rozšířené zorničky, aby člověku prozradil, že Gilroy je pološílený hrůzou.
"Vy... vy... vy... vy vá-vážně chcete z-z-zaútočit?" vykoktal trochu zadýchaně.
"A co sis myslel?" uchechtl se Fian.
"To je šílenství!" zaúpěl Gilroy dost nahlas, aby to slyšela polovina mužů. "To je... to je sebevražda!"
"Zmlkni!" okřikl ho tiše Corann. "Když si musíš stěžovat, dělej to potichu!"
Jenomže liška už byla v kurníku. Všichni, kdo seděli na doslech, na nás zvědavě zírali a čekali, co uděláme.
"Tak jeď pryč," řekla jsem najednou, až jsem se toho sama lekla. Ale pak jsem si vzpomněla na Agincourt, na Kennetha Branagha a na ten slavný proslov.2)
"Nechceme zemřít vedle těch, kdo bojí se, že padnou spolu s námi," pokračovala jsem slovy velkého Barda. "Jen málo, málo je nás těch šťastných. Jsme jako rodní bratři, protože ti, kdo po mém boku prolijí svou krev, budou vždy mými bratry. Byť rodu nejprostšího, v tom dnu se stanou vznešenými. Zatímco..." No, lord a Anglie asi ne, ale upravit si to podle situace neuškodí, Shakespeare se to nedozví. "Zatímco ten, kdo odmítl a sedí v Rícasealu, bude se proklínat, že právě dnes tu chyběl a jeho mužnost bude jen plíšek, dokud žit bude ten, kdo tu dnes bojoval. Ne, nepřej si ani o jednoho víc. Máme-li zemřít, je nás dost, abychom pro vlast znamenali ztrátu, a jestli přežijeme, tím větší slávu si pro budoucnost zasloužíme. Ne, nepřej si ani o jednoho víc."
Ano, bylo to pomotané, zpřeházené a vytržené z kontextu, ale aspoň všichni přestali přemýšlet o bitvě a jen na mě zmateně zírali. Paráda. To ses zase jednou ztrapnila. Ale na druhou stranu na tohle asi hned tak nezapomenou. Tařina bláznivá řeč... Paráda!
"Máš pravdu," vzpamatoval se Corann jako první. "Kdo nechce bojovat, ať jde, ať se dnešní den nikdy nespojuje se zbabělostí, ale jenom s hrdinstvím. Nechceme, aby naše památka byla poskvrněná tím, že s námi umíraly i baby."
Muži přemýšleli. Skoro jsem viděla, jak se za nakrabacenými čely a nepřítomnými pohledy otáčejí ta pověstná kolečka. Uvažovali, jestli pro ně má větší cenu čest nebo život. V duchu jsem nám držela palce. Ať jsou to Keltové i v tomhle, prosím. Ať pro ně má čest dost velkou cenu. Prosím, prosím, prosím...
Najednou se Corann pohrdavě zasmál. "Vidíš to, Taro?" řekl napůl mně, napůl mužům. "Oni se rozmýšlejí! Jde o životy jejich žen a dětí, o jejich rodiny a přátele, jde o obranu všech lidí v království a oni se ještě rozmýšlejí!"
To stačilo. Jazýčky nerozhodných vah se vychýlily. Jedni nehodlali snést Corannův výsměch, druzí si vzpomněli na své příbuzné, ohrožené Hrůzou. Ti i oni se ale jednoznačně rozhodli.
My jsme bojovníci pro všední den, bouřil mi Jindřich V. v hlavě. Ač naše veselost a výzbroj potuchla, za těžkých pochodů, blátivých polí, však naše srdce dál odvaha zdobí!
"Tak co, můžeme?" přelétl je Corann pohledem, který jasně říkal, že nerozhodné nebo zbabělce nebere. "Bartle, ty povedeš lučištníky na nějaké výhodné místo, odkud se vám bude dobře střílet. Až projdeme soutěskou, co nejvíc se roztáhneme. Já a Aodhan povedeme střed, Eamone, ty si vezmeš pravé křídlo, Fian levé."
Svá místa znáte - teď provázej vás Bůh.
A skutečně, všimla jsem si, že několik mužů se tiše modlilo. Jejich víra byla stejně přirozená jako dýchání, nesetkala jsem se s nikým, kdo by ji zpochybňoval. Víra v Pána byla součástí toho, kým byli, přesně takovou víru jsem si vždycky přála.
Součást toho, kým jsem... Jenomže kdo jsem já? Do kterého světa teď patřím?
"A ty," ukázal na mě Corann, "se budeš držet u Bartlea a žádné výstřelky, jasné?"
"A já myslela, že střílet je úkol lučištníků," opáčila jsem.
Corann se ušklíbl a zavrtěl hlavou. "Nechci celou bitvu myslet na to, jestli někde nepobíháš na vlastní pěst. Buď pro jednou hodná holka a nepřidělávej mi starosti, ano?"
"Budu se snažit," slíbila jsem a vyrazili jsme na cestu.
Corann jako král musel jít první a s ním šli ostatní velitelé - Eamon, Aodhan, Fian a Bartle. Na mě tedy zbylo místo až za nimi. Kráčela jsem s pohledem sklopeným, ztracená v myšlenkách.
Král a země jsou jedno... ten, kdo ji přivedl, ji může zase odehnat... Přivedl ji Aodhan, který toho ale lituje a jde proti Hrůze, takže to bychom měli. Král a země... Zástupci! blesklo mi najednou hlavou. Protáhla jsem se mezi Bartlem a Fianem a zatahala jsem Coranna za rukáv. Aodhan, který šel vedle něj, pochopil a zařadil se za nás.
"Coranne, uvědomil sis, že s námi jdou hlavně zástupci? Zástupci země? Pamatuješ? Král a země jsou jedno... Mohl by tohle být klíč?" šeptala jsem nadšeně.
Corann se shovívavě usmál. "Napadlo mě to v tu chvíli, kdy jsem je poprvé uviděl."
Zklamaně jsem protáhla obličej. Tak zase jdu s křížkem po funuse. Příště bych prosila dostat se do království šneků, tam bych konečně mohla udělat dojem.
"Ale no tak," zašeptal mi do ucha. "Stejně na tohle přišel jako první Fian. Nic si z toho nedělej."
"Za dalším rohem na nás čeká Hrůza a ty si myslíš, že mě trápí, že mi to nedošlo dřív?" vyprskla jsem sarkasticky. "Já jsem ráda, že mi to vůbec došlo!"
"Tak buď ráda a zařaď se, ano?" poslal mě zpátky jako malou.
A já ho poslechla. Musela jsem, on byl přece král a já jen jeden jeho neposlušný voják. Poslušně jsem je následovala skrz soutěsku a kolem potoka, kde se u břehů tvořily proužky ledu, až k Zelenému kotli.
Zelený kotel byl přírodní amfiteátr, i když poněkud nepravidelný. Přímo proti nám padal ze skály do kulaté tůňky asi tak čtyřmetrový vodopád. Z našeho pohledu vpravo od potoka se zvedal strmý sráz, zatímco vlevo se rozprostírala oválná louka dost velká na to, abychom se na ni vešli my, ale nacpat se tam i s Hrůzou nebylo dost dobře proveditelné. Louka byla po všech stranách ohraničená strmými svahy, porostlými nízkými stromky a křovím. Strana, na které se nacházel vodopád, byla nejskalnatější a pár kroků od místa, kde se potok z výšky řítil do tůně, jsem zahlédla široký, nízký vstup do jeskyně.
Hrůza tam byla. Choulili se ve skupinkách kolem vchodu jeskyně a nejspíš i uvnitř, několik z nich chlemtalo vodu z potoka a pár z nich poodešlo dál po zasněžené louce. Jakmile nás uviděli, Corann zatroubil na roh a všichni jsme se rozeběhli. Společně s Bartlem jsme se škrábali nahoru po stráni, co nám nohy stačily, abychom zaujali vhodnou pozici ke střelbě.
Dovolila jsem si poslední pohled dolů. Aodhan stál u ústí soutěsky a rozděloval přibíhající muže, zatímco Corann, Fian a Eamon už vedli první skupinky do útoku.
Tak jim trochu pomůžeme, pomyslela jsem si a založila jsem šíp.
Nemělo smysl snažit se o nějakou dokonalou přesnost, takže jsem prostě zamířila přibližně na jeskyni a střelila. A znovu a znovu, zatímco dole se rozpoutalo krveprolití. Sníh se rychle barvil do ruda...
Zazněl roh, ale ne ten Corannův. Tohle troubení znělo víc hrdelně, jako když řve kráva. Možná to skutečně řval nějaký z těch býčích tvorů tam dole.
Pohledy všech, Hrůzy i lidí, se stočily k ústí jeskyně. Na jednu šílenou chvilku mi to připomnělo fanoušky na koncertě, kteří čekají, až jejich oblíbená hvězda vstoupí na jeviště.
A hvězda skutečně vstoupila, vítaná nadšeným řevem Hrůzy.
Tvor poněkud připomínal medvěda. Měl podobná malá očka blízko u sebe, široké čelo a lícní kosti a nos a ústa byli podivným přechodem mezi lidskou tváří a zvířecí tlamou. Obličej a to, co jsem viděla z těla, měl porostlé krátkými řídkými štětinami. Ale přesto, když jsem se podívala na ostatní Hrůzy, jejich král se ze všech nejvíc vzhledem blížil člověku.
I jeho oblečení se nejvíc podobalo lidskému, nebyl to jen cár nějakého hadru, ale sice potrhaná, ale pořád poznatelná tunika a plášť. V ruce svíral meč a zdálo se, že ho umí používat.
Pozor na vůdce válečníků. V jeho rozích je také síla - i jeho musíš zabít.3)
Proč zase wendolové?

A pak jsem pochopila. Pochopila jsem, co je Corannův úkol, co musí udělat, bez čeho nezvítězíme.
Uviděla jsem ho v místě, kde ještě před chvilkou zuřila nejhorší vřava. Tvář měl otočenou směrem k nám a věděla jsem, že mě hledá, ale nedala jsem mu žádné znamení. Stačilo mi, že jsem viděla, že on to chápe také.
Hodně štěstí, má lásko, poslala jsem mu v myšlenkách vzkaz. Bůh tě provázej...





1) Odkaz na film Lev, čarodějnice a skříň. Král Petr je před bitvou varován, že nepřítel jeho vojsko v počtu daleko převyšuje. Jeho rádce na to odpoví, že čísla bitvy nevyhrávají, na což Petr odpoví: "Ale vsadím se, že pomáhají."

2) Následuje velká citace ze Shakespearovy hry Král Jindřich V. Její filmové zpracování s Kennethem Branaghem v hlavní roli mi bylo, je a myslím, že i bude, velkým zdrojem inspirace. Úsek pochází z Jindřichovy řeči před bitvou u Agincourtu, kde se měli postavit velké přesile. Bitva se odehrála na svátek sv.Kryšpína a po ní tento monolog bývá nazýván "Crispin Day Speech" (P.S.: Psala jsem to z hlavy, překlad pochází právě z toho filmu. Samozřejmě jsou tam nepřesnosti, ale jinak to vážně umím nazpaměť a odnikud jsem to nekopírovala. Jen kvůli věrohodnosti.)

3) Citace z filmu Vikingové. Buliwyf tam má jako jeden z hlavních úkolů zabít vůdce wendolů, bez jehož vedení se nepřátelé rozpadnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hird hird | 29. ledna 2010 v 3:48 | Reagovat

Už jsem chtěl jít spát, ale nakonec mi to nedalo a ještě jsem si přečetl další kapitolu.
Napětí před bitvou, hrdinský proslov (kupodivu se mi líbil:) ), bitva, nepřátelský Boss,... Má to všechny ingredience velkolepého finále:-)

Snad mohl být detailněji popsán začátek bitvy - když to převedu na film, jsou tam všechny ty klasické, velkolepé záběry, ale chybí tam pár prostřihů na detaily pro lepší vtáhnutí do děje:)  Ale předpokládám že příští kapitola to vynahradí...:)

2 Lomeril Lomeril | 29. ledna 2010 v 13:55 | Reagovat

Hrdinský proslov orginálně ukradený :-)
Jinak tahle kapitola je asi taková nejvíc "epická", ty další už jsou zase o něco komornější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama