XXXIX. Čas probuzení

31. ledna 2010 v 10:00 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá devátá a poslední kapitola. Už jenom dodatky...

Udělej cokoliv, co by zač stálo,
třeba jen přistup blíž.
Rány už nebolí, jenže to je málo,
však ty mi rozumíš.
(R.Křesťan - Admirál Nelson)




Druhý den jsem otevřela oči do nového rána a s radostí jsem mohla říct, že už se cítím lépe. Corann ještě spal a tak jsem se jako myška vyplížila do síně. Několik válečníků tam zrovna snídalo a překvapilo mě, jak ochotně mě pustili mezi sebe a nabízeli mi mléko a placky s medem. Ze začátku mě to mátlo, než jsem si uvědomila úplně hloupou věc: pro ně jsem byla hrdina, vyvolená pomoc, která je zbavila Hrůzy.
Sice jsem to chápala, ale věděla jsem, že jim to budu muset při nejbližší příležitosti vyvrátit. Moje zásluhy byly mizivé. Praví hrdinové byli Corann, který vedl bitvu a bojoval s králem Hrůzy, a Aodhan, který pro mě a Coranna obětoval život. Já ne. Já byla jen hloupá holka, která by bez Coranna nedokázala vůbec nic.
Moje myšlenky přerušil příchod Fiana. Ještě pořád kulhal a vypadal unaveně, ale jinak se zdál být v pořádku.
"Dobré ráno. Jak se máš, Taro?" usmál se na mě.
"Už je to lepší, díky. Co noha?" odpověděla jsem.
"Jde to," pokrčil rameny.
Jak jsem se na něj dívala, obklopená ostatními válečníky, napadlo mě, že vlastně nevím skoro nic o tom, jak dopadli ostatní.
"Fiane? Kdo ještě umřel, kromě Aodhana?" zeptala jsem se opatrně.
Fianova tvář potemněla. "Z těch, které znáš? Eamon včera podlehl následkům zranění. Reaman přišel o ruku, ale ještě pořád bojuje a besanna říká, že je celkem dobrá naděje, že by to mohl přežít. Gilroy z Llanbearu se pokusil utéct a zastřelil ho někdo z našich lučištníků a já jsem jen rád, že nevím, který. Robanovi se povedl zázrak, vyvázl v podstatě bez jediného škrábnutí. Bartle uklouzl na svahu a zlomil si kotník. Zapomněl jsem na někoho?"
Nikdo další mě nenapadal a Fian měl práci, protože si na sebe dobrovolně vzal břemeno spravování království. Proto jsme se rozešli, on za svými starostmi a já za svými - za Corannem. Našla jsem u něj besannu.
"Jak je na tom?" zeptala jsem se okamžitě.
"Na to, jaká zranění utržil, překvapivě dobře. Ztráta krve ho hrozně oslabila, ale popral se s ní výtečně. Zdá se, že má dobrý důvod žít," usmála se a mrkla na mě. Zrudla jsem jako rak.
Většinu dne jsem potom strávila s ním. Po obědě jsem nějakou dobu spala, ale častěji jsem seděla vedle jeho postele a pozorovala ho. Několikrát se probudil, ale moc jsme si nepopovídali. Vždycky během chvilky zase usnul.
Ovšem další den ráno mě probudil příchod besanny a zjistila jsem, že Corann je bdělý a usmívá se na mě. Natáhl ke mně ruku a já ji sevřela do dlaní a políbila. Při tom si všimnul mého obvazu a zamračil se.
"Co jsi dělala?" zeptal se. Hlas měl slabý a chraplavý, ale při jeho zvuku jsem musela zadržovat slzy.
"Zachraňovala jsem ti život," odpověděla jsem.
"Kdybys mě nevyrušila, nikdy by mě nedostal," řekl vyčítavě.
"Promiň," zamumlala jsem a sklopila jsem zahanbeně hlavu. Stiskl mi ruku, ale tak slaboučce, že jsem si toho málem nevšimla.
Odtrhla jsem pohled od podlahy a zjistila jsem, že se usmívá. Sklonila jsem se nad ním a velice opatrně jsem ho políbila.
"Bála jsem se o tebe," přiznala jsem.
"No vidíš," řekl tiše a já viděla, že je zase unavený. Znovu jsem ho políbila a nechala jsem ho spát.
Zjistila jsem, že v kuchyni se připravuje velká tryzna za všechny zemřelé, takže jsem tam přiložila ruku k dílu. Fian přichystal pohřeb o dva dny později, ale tentokrát se mrtví neměli posílat po vodě, protože jich bylo prostě moc najednou. Na břehu už rostla obrovská hranice, na které měli být spáleni a do řeky měl být nasypán jen jejich popel.
Corann trval na tom, že se musí zúčastnit, a tak ho besanna nechala odnést dolů ve velkém křesle. Stála jsem vedle něj a držela se ho za ruku. Poté, co jsem ho málem ztratila, bylo těžké nedotýkat se ho a nepřesvědčovat se, že to není sen a že jsme skutečně přežili.
Z našich dvou set padlo šedesát mužů. Na hranici je nosili postupně a kněz u každého oznámil jméno, odkud byl a co udělal. Byl to zvláštní pocit, ale byla jsem za něj ráda. Takhle jsem si uvědomovala, že cenu reka toho dne nezaplatil jen Aodhan. Ti, které kolem mě nosili, také měli svá jména, své rodiny a příběhy a když jsem viděla jejich vdovy, sirotky, přátele a sousedy, všechno, co kvůli nám opustili, musela jsem každému z nich v duchu vzdát všechnu čest.
A na konec přišla bolest i pro nás, protože poslední tři jména jsme znali.
"Toto je Eamon, syn Eamonův, zástupce a vládce Urellachu. Dobře sloužil svému lidu a položil za něj i život. Přišla řada na něj, aby se vydal na dlouhou cestu. Přijměte ho."
Eamon měl tvář zakrytou látkou v barvách Urellachu. Později mi řekli, že to bylo proto, že utrpěl zranění obličeje, která ho zohavila k nepoznání.
"Toto je Eoghan, syn Bartleův, besann koní. Byl věrným přítelem a pomocníkem krále a bez něj by král možná nebyl dosáhl vítězství. Přišla řada na něj, aby se vydal na dlouhou cestu. Přijměte ho."
I Eoghan byl pečlivě zakrytý, protože už byl mrtvý delší dobu a jeho tělo prý nevypadalo příliš důstojně. Když ho nesli kolem nás, slyšela jsem Brennu vzlykat.
"A toto je Aodhan, syn Darachův, bývalý král této země. Chyboval, ale své chyby litoval, zaplatil za ni a odčinil ji. Přišla na něj řada, aby se vydal na dlouhou cestu. Přijměte ho."
Aodhana oblékli a upravili tak, že nebyla vidět ta ohavná rána na krku, kterou si sám zasadil. Ovšem překvapilo mě, že ho nesou ke spálení bez jeho nákrčníku. Torques byl ctí válečníka, pohřeb bez něj byl nemyslitelný - nebo jsem se tak aspoň domnívala. Vrhla jsem pohled po Corannovi, který si toho všimnul taky.
"Myslel jsem si, že by k tomu mohlo dojít," řekl tiše. "Robane, prosím."
Roban přistoupil k mrtvému bratrovi a opatrně mu nasadil bronzový torques. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to je za nákrčník. Byl to Corannův starý, ten, který nosil, než si vzal dar od Liadan.
A vzpomněla jsem si na něco, co jsem mu chtěla dát já za sebe. Zvedla jsem ruce a sundala jsem si z krku Eoghanovu minci. Byla to připomínka ceny života a ceny reka, kterou za nás Aodhan zaplatil. Připadalo mi správné, aby ji měl on. Omotala jsem řemínek kolem jeho rukou a vrátila jsem se zpátky ke Corannovi.
Položili Aodhana na hranici a Fian a Alistair ji zapálili. Použili vyschlé, smolné dřevo, které dobře a jasně hořelo. Svírala jsem Corannovu ruku a z očí mi tekly slzy a nejenom kvůli kouři. Brenna začala zpívat pomalou, tesknou píseň, která v jejím podání rvala srdce.
Dívala jsem se do ohně a zdálo se mi, že ožívá. V plamenech jsem začala vidět tváře.
Gormlaith, která položila život, jen aby mě přivedla...
Ciarán a Tótan, kteří byli potrestáni dřív, než dostali možnost svoji zradu napravit...
Imogen a Iarlaith v mdlém osvětlení olejové lampy...
Eoghan, když jsme se loučili na břehu moře...
Gilroy z Llanbearu, sice nafoukaný zbabělec, ale pořád příliš mladý na smrt...
Moje Hrůzátko, nejpodivnější tvor, s jakým jsem se v životě setkala...
Eamon, který si mě poprvé spletl se služebnou...
Aodhan. Aodhan, který mě s trochu povýšeným úsměvem vítal ve svém světě. Aodhan s tváři zkřivenou nenávistí, který mě věznil jenom ze strachu. Aodhan zlomený dosahem toho, co udělal. Umírající Aodhan, když dýka probodla jeho krk...
Smrt jednoho znamená zrození jiného, život jiného. Vaše smrt dala život nám. A je jenom na naší cti, abychom s ním naložili dobře. Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, že se budu snažit...1)
Pohlédla jsem na Coranna po svém boku a znovu mě zaplavila prostá radost z toho, že jsme naživu. Stiskla jsem mu ruku.
My se budeme snažit...



1) Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe je začátek skautského slibu. Slibuji, že se budu snažit je začátek slibu světlušek (= skautky mladší 12 let)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hird hird | 31. ledna 2010 v 22:58 | Reagovat

Corann kecá - Tara ho v bitvě přece nevyrušila!
Jinak moc pěkná kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama