XXXIV. Nemoudré ráno

24. ledna 2010 v 20:40 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá čtvrtá kapitola. První z kapitol velkého finále. O ránu, které nebylo moudřejší večera, o srdci jako moře, a o podivném setkání.

Otevři oči, ty uspěchaná
dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí
a mír je mezi náma.
(R. Křesťan - Panenka)

Podej mi kabát, cigára a šál,
plno záhad mi říká, abych vstal.
(R. Křesťan - Ukolébavka pro milenku)



Otevřela jsem oči a chvilku jsem zírala do stropu a uvažovala jsem, co je špatně. Brzy mi to došlo - Rícaseal se začal probouzet a místo vedle mě, kam večer uléhal Corann, bylo prázdné.
Posadila jsem se a rozhlédla se. Corannovo oblečení bylo pryč. Na posteli vedle mě ležela dřevěná truhlička, ve které jsem poznala Liadanin dar. Otevřela jsem ji a zjistila jsem, že jeden nákrčník chybí.
Z úst mi vyklouzla ošklivá nadávka a bleskurychle jsem se začala oblékat. Kromě teplého oblečení vedle postele ležela i dlouhá dýka a luk a šípy.
Zmizel beze mě. On vážně nechtěl, abych šla s ním... tak mě tu prostě nechal. Coranne, jestli tě nedostane Hrůza, tak za tohle tě zabiju já!
Všechno jsem měla připravené už od včerejška, takže jsem byla hotová za chviličku. Už jsem odcházela, když mi pohled padl na nákrčník na posteli. Na půl vteřiny jsem zaváhala, než jsem si ho nasadila a vyběhla do síně.
"Robane!" zavolala jsem na procházejícího mladíka. "Robane, nepotkal jsi dneska Coranna?"
"Jo, ráno někam jeli s Aodhanem. Mám ti vyřídit, že se na něj nemáš zlobit, ale že to nedokázal," odpověděl Roban.
"Díky," přikývla jsem a zamířila jsem do stáje.
Kašlu ti na nedokázal! vztekala jsem se v duchu. Slíbili jsme si, že půjdeme spolu! Měl jsi mě probudit, měla jsem jít s tebou, do prčic!
Prošla jsem kolem Fiana, který mi něco říkal, ale neslyšela jsem, co. Osedlat Oriu a vydat se po stopách Hrůzy byla otázka chviličky, ve sněhu jsem i já snadno našla stopy dvou koní.
Stává se, že si člověk zapamatuje okamžik relativního klidu daleko lépe a přesněji, než bouřlivé dobrodružství. Přesně to byl případ mého pronásledování Coranna a Aodhana. Všude bylo hrobové ticho, slyšela jsem jen vlastní dech, Oriin dech a vrzání sněhu pod jejími kopyty. Skláněla jsem se k zemi, abych dobře viděla na stopy, takže jsem naprosto přesně vnímala Oriinu hřívu a to, jak se sníh oslnivě zatřpytil, když mezi mraky vykouklo slunce. Vzduch byl mrazivý, ale čistý a svěží. I přesto, že jsem se dobře oblékla, mi bylo chladno. Naprosto přesně si vybavuji, jak se mi před obličejem srážel dech.
A pocity, na ty nesmím zapomenout. Na povrchu jich byla celá bouře: strach, že je nenajdu nebo že je nedohoním včas, strach o můj i Corannův život, zklamání i vztek z toho, že odjel beze mě, nejistota ohledně toho, co nás čeká, a neklid. Neklid proto, že jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně, že jsme na něco zapomněli, ale neměla jsem tušení, co by to mělo být. Ale pod všemi těmi pocity byl kupodivu pokoj, jako i pod těmi nejvyššími mořskými vlnami je tichá, nehybná hlubina. Ten hluboký vnitřní mír zimního rána mi připadal naprosto absurdní, skoro nepatřičný, nicméně tam byl a já jsem za něj byla vděčná, protože mi dával sílu. Jen díky němu jsem si byla jistá, že ať mě na konci mé cesty čeká cokoliv, budu schopná se tomu postavit.
Jsme za prahem, jsme za Prahou bolestivosti... Přesně tak jsem si připadala. Překročila jsem nějakou hranici, za kterou záleželo jen na příštích několika minutách, možná hodinách. Dostihnout Coranna, postavit se Hrůze, porazit ji nebo prohrát - přežít nebo zemřít. Úkol byl jasný, nebylo co dodat.
Past the point of no return...
Dohonila jsem je po několika kilometrech. Nemusela jsem na sebe ani upozorňovat, bylo takové ticho, že mě uslyšeli a otočili se. Aodhan první, Corann o zlomek vteřiny později. Snad tušil, že jsem to já.
Neřekli ani slovo, dokud jsem nedojela až k nim.
"Jaký je plán?" zeptala jsem, když jsem Orie přitáhla otěže. Nechtěla jsem Corannovi nadávat teď. Jestli to přežijeme, budeme mít spoustu času potom.
"Najít je a pokud se nestane něco jako u Rícasealu, tak jich zabít tolik, kolik dokážeme, než nás dostanou," odpověděl Corann, který se na mě nesouhlasně mračil.
"A proto jste nechali doma další dvě ruce, které by mohly pomoct?" zvedla jsem obočí.
"Neumíš bojovat," připomněl mi Corann.
"Myslím, že píchnout do obludy, která se na mě řítí, ještě zvládnu," odsekla jsem.
"Kdybych chtěl, abys jela s námi, vzbudil bych tě. Vrať se do bezpečí," zavrčel Corann.
"Já si myslím, že by měla jet. Proč by ji sem Gormlaith jinak vodila?" vložil se do našeho rozhovoru nečekaně Aodhan.
"Tara vyřešila hádanku a pomohla očistit moje jméno. To nestačí?" hádal se Corann dál.
"Mně ne," odpověděla jsem. "Já jdu s tebou, ať už jdeš kamkoliv."
Corann se na mě chvíli upřeně díval. "Tys to myslela vážně, viď?" řekl nakonec tiše. "My dva patříme k sobě."
Protočila jsem panenky. "Samozřejmě. Jo, občas plácám kraviny, ale tyhle věci většinou myslím vážně."
Kousal se do rtu a oči, upřené na zem, se mu podivně leskly.
"Takže jedeme?" zeptala jsem se. Setkání s Corannem mi vlilo do žil novou energii a nečinnost mi nesvědčila.
"Promiň," zvedl Corann hlavu. "Máš pravdu. Jedeme." Znovu promluvil se svou starou známou rozhodností, vrátil se král Corann.
Otočil koně a jel jako první. Za ním pokračoval Aodhan a já jsem naši skupinku uzavírala. Mířili jsme do hor. Příhodné. Hory jsem vždycky milovala. Hory a lesy... Proto sever Aldormy, proto Petrův kámen, proto Skryté poklady.1) Kvůli těm horám. A můj příběh vyvrcholí a dost možná i skončí v horách. To není tak špatné...
Kolem poledne nás stopy zavedly k ústí soutěsky mezi dvěma hustě zalesněnými kopci. Corann tam zastavil. Dál bychom mohli jet jen po jednom a kdyby na nás na konci čekal jediný nepřítel, zabil by nás, než bychom řekli švec.
"Tady zastavíme. Taro, zůstaneš u koní a budeš hlídat. Aodhane, my vylezeme támhle nahoru," ukázal na kopec, který tvořil jednu stěnu soutěsky, "a podíváme se, jak to vypadá dál."
"A jak mám vědět, že mě tu zase nenecháte?" ozvala jsem se.
"Budeš mi prostě muset věřit," odvětil Corann, který už uvazoval svého koně ke stromu.
"A co když na mě něco zaútočí?" protestovala jsem dál.
"Myslím, že píchnout do obludy, která se na tebe řítí, ještě zvládneš, ne?" usmál se Corann uličnicky.
"No dobře, ale jestli tu najdete jenom krev na sněhu, bude to vaše vina," zamumlala jsem spíš pro sebe, protože Corann a Aodhan už byli skoro na odchodu.
"Poslyš," otočil se ke mně ještě Corann. "Kdyby se nám něco stalo, zatroubím," poklepal na malý roh, který mu visel u pasu. "Jakmile uslyšíš troubení, odvaž koně, sedni na Oriu a upaluj zpátky do Rícasealu, tentokrát bez vytáček, jasné? Někdo musí pokračovat v tom, co jsme začali společně."
Chtěla jsem protestovat, ale on mě umlčel polibkem. Pak se odvrátil a rychle odcházel. Chtěla jsem vykřiknout, ale zradil mě hlas. Na tvářích mě něco studilo a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsou to slzy.
Pozorovala jsem je, dokud nezmizeli mezi stromy. Potom jsem se pokusila trochu se vzchopit. Přecházela jsem mezi koňmi a podupávala, abych se zahřála. Byla jsem napjatá jako struna, trhala jsem sebou při sebemenším zašustění.
Čas mi sice ubíhal hrozně pomalu, ale určitě jsem tam musela hlídat víc jak hodinu, možná spíš dvě, když se to stalo. Zaslechla jsem šustění, které určitě nezpůsoboval padající sníh. Neviděla jsem na místo, odkud zvuky přicházely, přes těla koní a tak jsem tasila dýku a opatrně jsem koně obešla. Nikde jsem nic neviděla, ale pak se jeden z malých smrčků, který rostl jen pár metrů od místa, kde jsem stála, podezřele zachvěl. Pevněji jsem sevřela dýku, nasucho jsem polkla a strnula jsem. Doufala jsem, že když zůstanu nehybná, vylákám tu věc z úkrytu.
Kupodivu se mi to povedlo. Když to poprvé vystrčilo hlavu, měla jsem pocit, že mám co dělat s obrovskou šedivou kočkou. Jenomže se to schovalo moc rychle na to, abych mohla přesně říct, co to je. O pár minut (nebo vteřin? Každý úder srdce jako by trval století...) se to odvážilo vylézt.
Stvoření mi mohlo sahat někam do pasu. Mělo kočičí obličej, porostlý hustou popelavě šedou srstí stejně jako celý zbytek těla. Místo oblečení mělo kolem sebe omotané nějaké hadry. Všimla jsem si, že jeho ruce mají téměř lidský tvar, i když prsty byly na člověka nepřirozeně krátké a silné, ale místo nehtů má typicky kočičí drápky.
Pohybovalo se to po dvou, směrem ke mně. Ale právě ze způsobu, jakým se stvoření blížilo, jsem pochopila, s čím mám tu čest.
Ano, byla to Hrůza. Ale co víc - bylo to mládě Hrůzy.


1) Pro ty, kdo Aldormu neznají - moje tvorba se ráda posouvá na sever Aldormy, do hor k hradu Petrův kámen. Povídka Skryté poklady se celá točí kolem hor a jejich tajemství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 25. ledna 2010 v 10:05 | Reagovat

Promiň, nemám náladu na psaní komentáře. Zálohuji data a počítač mi zamrzl a zase jsem o to, co jsem od včera zazálohovala, přišla. Uáááááá

2 Awia Awia | Web | 25. ledna 2010 v 16:42 | Reagovat

Oh, mládě hrůzy. Tak tohle jsem ani v nejmenším nečekala.

3 Lomeril Lomeril | 25. ledna 2010 v 20:30 | Reagovat

[1]: Nevadí, aspoň že čteš

[2]: Já původně taky ne... ale vyplynulo to
ze situace

4 Colleen Colleen | Web | 25. ledna 2010 v 23:22 | Reagovat

Hm, hm, hm, jak tohle skončí?

5 Lomeril Lomeril | 26. ledna 2010 v 21:01 | Reagovat

Hm, hm, hm, já už to vííím! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama