XXXIII. Poslední večeře na prahu bolestivosti

21. ledna 2010 v 21:58 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třicátá třetí kapitola. O bolesti, večeři, tanci a písni.

Usmívej se, všímej si hostí,
jsme za prahem - jsme za Prahou bolestivosti.
(R. Křesťan - Praha bolestivosti)



Bolest mě otupovala a tak jsem si ani neuvědomila, že jsem sešla z palisády a zamířila k bráně. Když jsem se konečně na chvilku probrala, nechala jsem nohy kráčet dál. Do hostiny času dost a když se do té doby s Corannem nepotkám, nebude to na škodu.
Náhle jsem se ocitla na místě, kde jsme ráno našli Eoghana. Ještě pořád byla znát rudá místa, kde sníh roztál pod jeho krví. Vzpomněla jsem si na jeho tvář a vytryskly mi slzy. Jenomže plakala jsem nad ním nebo nad sebou? A pokud nad sebou, bylo to kvůli hádce s Corannem nebo kvůli vlastním pochybám?
Náhle jsem si všimla, že na zemi leží něco tmavého. Zvedla jsem tu věc a prohlédla si ji. Byla to měděná mince, kterou musel Eoghan ztratit, když se svíjel bolestí. Ještě na sobě měla jeho krev.
Dívala jsem se na ten bezvýznamný kousek kovu a cítila jsem se, jako bych sama umírala. Nesmíš se teď složit. Dnes se musíš usmívat a být milá, aby si všichni mysleli, že se nic neděje, koneckonců je to oslava. Zítra pojedete do boje, spolu, aspoň fyzicky, když ne jinak. A pak se uvidí. Jestli to přežijete, bude dost času na řešení vašich vztahů. Seber se. Kvůli Imogen a Iarlaithovi. Kvůli Gormlaith, kvůli Eoghanovi. Jestli to nedokážeš, bude se říkat, že se Gormlaith obětovala zbytečně, že přivedla nesprávnou pomoc, která nedokázala splnit svůj úkol.
Sevřela jsem minci v dlani a vydala jsem se zpátky. Dokud nebyl čas převléct se na hostinu, zdržovala jsem se venku. Potom jsem si oblékla jednoduché šaty a našla jsem tenký kožený řemínek. Navlékla jsem na něj minci a pověsila jsem si ji na krk. Vlasy jsem nechala volně.
Vstoupila jsem dovnitř až když začala hrát hudba - to znamenalo, že se tam už sešlo dost lidí a já nebudu nápadná. Moje místo bylo po pravici krále, takže jsem se usadila a snažila jsem se nedívat na něj. Jenomže takové sebeovládání jsem neměla a po chvilce jsem zvedla oči a setkala se s jeho pohledem.
"Nemusíš se mě bát," řekl. "Pořád jsi moje vyvolená pomoc. Nic se nezměnilo."
"Ušetři mě milosrdných lží," zopakovala jsem jeho vlastní slova. Napadlo mě, jestli jsem tu hořkost v tónu pochytila od něj.
"Budu mít pravdu, když řeknu, že se v hloubi srdce toužíš vrátit domů, kde to znáš, že je ti tenhle svět cizí?" zeptal se.
"Můžu chtít modré z nebe, ale nemůžu mít všechno. Některá přání jsou nesplnitelná. Nemám, jak se vrátit. A abych byla upřímná, já nevím, jestli se chci vrátit," odsekla jsem a zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi zase draly do očí.
"Co to máš na krku?" odvedl náhle řeč.
Rozpačitě jsem se dotkla mince. "To bylo na místě, kde jsi našel Eoghana. Je to připomínka."
"Připomínka čeho?"
"Ceny reka," odpověděla jsem zamyšleně. "Za všechno se přece musí platit."
Neodpověděl a dál jsme seděli mlčky. Přistihla jsem se, že přemýšlím o Corannově předchozí dívce. Jaká asi Colmcilla byla? Byla mi podobná povahou tak jako navenek? Co by mu asi odpověděla ona? Souhlasila by? A srovnává nás teď i on? Co když přemýšlí nad tím, že by byl šťastnější, kdyby tu dnes místo mě seděla ona?
Vyrušil mě Roban, který mě požádal o tanec a zachránil mě tak před slzami, které už-už hrozily vytrysknout. Přijala jsem, ale byla jsem si vědomá toho, že vypadám jako umírající labuť - a ne ta baletní, skutečná. Mdlá a bez jiskry. Podruhé už mě nikdo nevyzval.
Pozorovala jsem Fiana a Brennu a záviděla jsem jim jejich štěstí. Brenna sice truchlila pro bratra, ale obracela se k Fianovi pro podporu a úsměv - to bylo něco, co jsem já udělat nemohla. Prázdno na mě doléhalo s drtivou váhou. Snažila jsem se mluvit s lidmi, chovat se normálně, ale selhávala jsem.
"Zatančíš si?" ozvalo se vedle mého ucha.
Prudce jsem se otočila a uviděla jsem Coranna. Nevěřila jsem vlastním uším.
"Po tom všem... co... mě žádáš... o tanec?" vykoktala jsem nesouvisle.
"Ano," přisvědčil a v jeho očích jsem zahlédla nějaký záblesk - snad naději? A pokud to byla naděje, byla to naděje pro mě nebo pro něj?
Zvedla jsem se a za chvíli už jsme vířili mezi ostatními páry. Když hudba dohrála, chtěla jsem zamířit zpátky ke stolu, ale Corann mě zachytil.
"Pojď na chvilku ven," vybídl mě.
Poslechla jsem, i když jsem neměla tušení, co tím sleduje. Vyšli jsme před síň a Corann zaklonil hlavu a pozoroval hvězdy. Noc byla krásná, jasná a tichá, hladila rozbouřenou duši. Chvíli jsme stáli mlčky a já byla pevně odhodlaná počkat, co mi Corann řekne. Jenomže mě jako obvykle něco napadlo a odhodlání vzalo za své.
"Ta hostina... to má být naše tryzna, že?" řekla jsem tiše.
"Moje tryzna. Nemusíš se mnou zemřít, nebudu ti mít za zlé, když zítra nepůjdeš," odpověděl s pohledem stále upřeným na nebe.
"V tom případě mi vysvětli, proč mě sem Gormlaith vůbec přivedla. Jsem tu jako vaše pomoc, tak mě nech dělat to, co dělat mám," ohradila jsem se.
"Ať už to dopadne jakkoliv, život nebo smrt, bude se o nás zpívat," řekl, jako by mě vůbec neslyšel. "Budeme noví hrdinové," usmál se poněkud samolibě. Potom zvážněl a dodal: "A doufám, že se nezmíní o tom, co jsem to za pitomce."
Už zase? protočila jsem oči v sloup.
Konečně se ke mně obrátil a já jsem měla pocit, že všechen lesk jeho očí pohltily hvězdy. Díval se na mě smutně a v jeho pohledu byla tma.
"Chtěl jsem se ti omluvit, byl jsem moc příkrý. Myslel jsem, že jsem se naučil prohrávat, ale zřejmě ne," pokračoval.
"To je dobrý," usmála jsem se a položila jsem mu ruku na loket. Proč některým lidem odpustím naprosto cokoliv a nikdy se na ně nedokážu zlobit?
Přitáhl si mě k sobě a objal mě. Znovu jsem se rozplakala, tentokrát spíš úlevou. Ani jsem se nesnažila slzy stírat, stejně mě tiskl tak pevně, že jsem se nemohla hnout.
"Jestli to zítra přežijeme, znovu to zvážím," slíbila jsem mu.
"To je dobrý," zopakoval moje vlastní slova. "Nakonec je možná lepší, že jsi řekla ne. Asi to byl vážně špatný nápad," uznal Corann.
"Ale pořád patříme k sobě," připomenula jsem mu.
"Ať se ti to líbí, nebo ne," doplnil.
Znovu mě políbil a já jsem věděla, že přestože se v názorech na svatbu rozcházíme, prozatím jsme tuhle hádku odložili. To bylo dobře. A přesto jsem nemohla neuvažovat nad tím, kdo tuhle roztržku a bolest zavinil. Byl to Corann se svou nabídkou, nebo já se svým odmítnutím?

Rád bych si byl jist,
zda známe hranici,
kdy jsme čistý list
a kdy jsme viníci...


Moje oblíbená písnička vyskočila z hlubin paměti tak samozřejmě, až mě to udivilo. Už dlouho jsem si na žádnou z písniček, co jsem zpívala doma, nevzpomněla. A přesto - tahle se na dnešní večer podivně hodila.

Když tobě chce se řvát
a mlčíš docela
jsi trpělivá snad?
A nebo zbabělá?


V této zemi lidé věřili, že jejich Bůh by se měl uctívat pod širým nebem, které sám stvořil, proto jsme s Corannem poklekli přímo tam, na prahu síně Rícasealu, a společně jsme se pomodlili. Neprosili jsme ani tak o svoje životy jako o vítězství a o porážku Hrůzy. Už jsme se smířili s tím, co se od nás možná bude žádat. Hlavně jsme prosili za ty nevinné obyčejné lidi, kteří trpěli pro Aodhanovu chamtivost. Tedy ne, že bychom nechtěli žadonit o svoje vlastní životy, ale v tu chvíli nám to nepřipadalo vhodné.
Není to jisté. Vůbec není jisté, že musíme umřít, opakovala jsem si a snažila jsem se bojovat se strachem.

Když bozi seshora
překračují práh
kdy končí pokora
a kdy začíná strach?

Nakonec jsme vstali a Corann mě chytil za ruku. Usmála jsem se na něj, i když jsem nedokázala zakrýt tíseň a strach. Palcem mě pohladil po hřbetě ruky.
"Měli bychom jít dovnitř," podotkl věcně.
"Jo," přikývla jsem. "Myslím, že chybět na vlastní pohřební hostině není zrovna zdvořilé."
Natáhl ruku a shrnul mi vlasy za ucho. Na chviličku jsem přitiskla tvář na jeho dlaň. Pak jsme vešli do síně. Mluvila jsem s lidmi, usmívala jsem se, hrála jsem svou roli, ale uvnitř se mě nic z toho nedotýkalo. Jako bych přeťala všechny vazby a stáhla se do svojí vlastní vnitřní bubliny, takže už mě nic nemohlo zraňovat. Svým způsobem jsem si připadala, jako bych mezi ně už nepatřila. Jako bych už byla mrtvá.

Usmívej se, všímej si hostí
jsme za prahem
jsme za Prahou
bolestivosti...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 23. ledna 2010 v 18:11 | Reagovat

Kapitolu mám přečtenou, jen nevím, co bych ti k ní napsala. Asi je to tím, že je v ní jen čekání na akci a k tomu se snad ani nic říct nedá

2 Colleen Colleen | Web | 24. ledna 2010 v 9:32 | Reagovat

Mně tahle kapitola přišla jednou z nejlepších. Bylo úplně cítit, co cítila Tara sama - jestli víš, co tím chci říct :D

3 hird hird | 26. ledna 2010 v 16:18 | Reagovat

Pěkné. Jen mi tam trochu nesedí tohle: "Proč některým lidem odpustím naprosto cokoliv a nikdy se na ně nedokážu zlobit?"
- copak ona se na něj zlobila? Zlobila se na sebe. Na něj se bála podívat, ale naštvaná mi rozhodně nepřišla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama