XXXI. Poněkud překvapivý zvrat

16. ledna 2010 v 17:14 | Lomeril |  Krev na sněhu
Jednatřicátá kapitola. O tom, jak dopadlo obléhání Rícasealu, o stopách ve sněhu a mladém besannovi.


Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Tobě zvoní. (J. Donne)


Stáli jsme a čekali, až nás Hrůza přijde ztrestat za naši smělost. Ale nic se nestalo. Tmavá masa zůstávala na místě bez pohnutí. Až když už mě začínala bolet ruka, nastala nějaká změna, ale jako obvykle ne ta, kterou jsme čekali.
Hrůza začala couvat.
Ruka mi klesla a nevěřícně jsem sledovala, jak příšery ustupují zpátky k lesu stejným pomalým, nezastavitelným pohybem, jak z něj vyšly.
Zastrčili jsme zbraně a čekali jsme. Uplynula hodina a Corann dovolil polovině mužů sejít z palisád a odpočinout si. My jsme čekali dál.
Nakonec mě Corann přemluvil a i já jsem se v jednom domku hned pod palisádou zabalila do přikrývky a kožešin a usnula jsem. Zdálo se mi o Liadan a ostrově Tkadlen. Liadan se usmívala a chválila mě. A pak mnou někdo zatřásl.
Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že otevřenými dveřmi do domku dopadá denní světlo. Nade mnou se skláněl Roban.
"Corann tě chce nahoře," řekl mi.
Posadila jsem se a chvíli jsem se probouzela. Nakonec jsem se ale poměrně neochotně vyhrabala na nohy a dopotácela jsem se na palisády. Když mě Fian uviděl, vyprskl smíchy, ale vysloužil si tím jenom vražedný pohled.
Corannovi zřejmě do smíchu nebylo. "Podívej," řekl a ukázal ven.
Vzápětí jsem byla naprosto bdělá. Sníh na pláni byl zválený, podupaný a místy potřísněný krví.
Jejich krev je skutečná, řekl Buliwyf.1)
Když mě našli, žádné mrtvoly poblíž nebyly a jediná krev na sněhu byla ta naše, řekl Corann.

"Ta krev... stopy..." vydechla jsem. Hrůza vždycky mizela, aniž by ve sněhu zanechala jediný otisk.
"Což tohle, ale podívej se do lesa," ozvala se Brenna.
Les byl prázdný. V dohledu nebyla jediná příšera.
"Oni utekli?" vytřeštila jsem oči.
"Nebo nastražili past," pokrčil Fian rameny.
"A je jen jeden způsob, jak to zjistit," doplnil Corann.
"Cítím past."
"Co budeme dělat?"
"Vlezeme do pasti."

Jo, vy jste aspoň měli světelné meče a generála Grievouse šlo zkratovat...
2)
"Kdo pojede ven?" zeptala sem se s odevzdaným povzdechem.
"Rozhodně já, pak Fian a Alistair," řekl Corann.
"Dobře, jedu s vámi," oznámila jsem.
"Ne, ty zůstáváš tady," odporoval mi Corann.
"Hele, kdo je tady vyvolená pomoc? Jedu s vámi," odsekla jsem.
"A kdo je tady král? Nikam nejedeš," zavrčel, ale cítila jsem, že jeho odpor už je jenom symbolický. Věděl, že mě nezastaví.
"Čtyři páry oči víc vidí, čtyři páry rukou se ubrání více nepřátelům. Už máte osedláno?"
"No dobře," vzdal se Corann. "Ale opovaž se spadnout!" dodal výhružně.
Z úcty ke Corannovi jsem si odpustila vítězoslavný úsměv a vydali jsme se pro koně. Oria už si od posledního nočního dobrodružství odpočala, takže jsem si mohla vzít ji.
Stopy byly podivné. Některé vypadaly jako lidské - ale jako stopy bosé nohy. Jiné se spíš podobaly medvědím, vlčím, kočičím a jedny dokonce i ptačím. V místech, kde byl sníh potřísněn krví, jsme našli jasné známky toho, že tam něco padlo na zem. U jedné skvrny Fian dokonce objevil chumáč šedých chlupů, slepených krví.
"Ať je to, co je to, je možné to zranit - a co jde zranit, to jde i zabít," poznamenal Alistair.
"Ticho!" zvedl náhle Corann ruku a upřeně zíral někam do lesa. "Počkejte tady!" rozkázal a opatrně se blížil ke stromům.
Napětím jsme málem nedýchali. Při každém jeho pohybu to se mnou málem škublo a když náhle udělal tři dlouhé skoky kupředu, bezděčně jsem postoupila o krok blíž.
"Dobrý Pane!" slyšeli jsme ho vydechnout. "Pojďte mi pomoct!" zavolal na nás.
Přiběhli jsme k němu. Tam nás čekal děsivý pohled.
Corann držel v náručí Eoghana. Mladík byl potřísněný krví a místy i zvratky. Tvář měl bledou jako stěna a ztěžka, přerývaně dýchal. Ležel schoulený na boku a jednou rukou si svíral břicho.
"Jak se ti to povedlo?" zašeptal Corann. "Jak jsi přežil?"
"Vylezl jsem na strom. A kdybych nebyl pitomec, nic by se nestalo..." zasípal Eoghan. "Jeden se opozdil. Měl šíp v noze... překvapil mě..."
Pak zavřel oči a jen jeho namáhavé dýchání prozrazovalo, že ještě žije.
Corann a Fian ho zabalili do svých plášťů a Fian ho vzal na svého koně. Já a Alistair jsme jeli napřed, abychom připravili lůžko a Alistair sehnal besannu uzdravování. Celkem mladá žena dorazila zároveň s Eoghanem a vykázala všechny kromě své pomocnice ven.
O pár minut později se ale znovu vynořila z pokoje a ve tváři měla soustrastný výraz.
"Je mi líto, udělala jsem všechno, co jsem mohla, ale nestačilo to," oznámila.
Brenna se kousla do rtu, aby zadržela slzy, a pevně objala Fiana. Corann si mě jednou rukou přitáhl k sobě a já položila hlavu na jeho rameno. Neplakala jsem, jen jsem se cítila, jako by někdo vyrval kus mě samotné a zahodil ho někam, kam pro něj nemůžu.
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se objevila ve studánce, jak mi Eoghan tehdy půjčil svojí tuniku. A na naše putování, na všechny jeho příběhy o Gormlaith a na jeho lekce jezdectví. Na slova, která řekl Orie během toho šíleného útěku, kterými mi možná zachránil život.
"Brenno?" ozval se Corann pohřebním hlasem. "Připrav na dnes večer hostinu, tu nejhonosnější, jakou dokážeš, aniž bys vyčerpala všechny zásoby."
Fian přes Brenninu hlavu přikývl. "Pomůžu jí s tím. Ale aspoň už je po všem, ne? Hrůza utekla. Už nám nic nehrozí."
Corann se ale pořád mračil. "Vůbec není po všem. Vyhráli jsme jednu jedinou bitvu. Čeká nás celá válka."


1) Citát z filmu Vikingové, po prvním boji z wendoly zjišťují, že wendolové mají podstatu tělesnou.

2) Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů. Scéna, kdy Anakin a Obi-wan vstoupili na loď nepřátelského robotického generála Grievouse.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 17. ledna 2010 v 16:43 | Reagovat

Abych se přiznala, tak jsem čekala, že se tam Eoghan ještě objeví. Ať už mrtví (k čemuž jsem se přikláněla víc) nebo polomrtvý, který brzy umře (ano, tady jsem dávala takových deset procent). A stejně se mi líbilo, jak to bylo napsané. :)

2 Lomeril Lomeril | 17. ledna 2010 v 17:34 | Reagovat

Tak ono se dalo čekat, že tam ještě bude. A po tomhle už začneme gradovat do finále...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama