XXVIII. Jízda o život

7. ledna 2010 v 20:46 | Lomeril |  Krev na sněhu
Dvacátá osmá kapitola. O napětí a strachu, nervech napjatých k prasknutí a o jezdeckém umění.

...když ruku v ruce prchali
jak dvě milující se hrdličky,
jimž nelze nocí dnem žít bez sebe.
(W. Shakespeare - Král Jindřich VI.)



"Támhle jsou!" zvolal Corann nepříjemně dlouho po poledni a pobídl koně. Rozjela jsem se za ním a za pár desítek metrů jsme čtveřici jezdců dohonili.
"Co se děje?" nechápal Eoghan.
"Musíte okamžitě zpátky. Potřebujeme Aodhana. Vysvětlím vám to po cestě, ale musíme pohnout. Hrůza je nám v patách," vyštěkl Corann.
Válečníci zřejmě nic nechápali, ale následovali ho. Za jízdy jim Corann stručně vysvětlil, na co jsme já a Roban přišli. Slunce pozvolna klesalo k obzoru a já jsem měla pocit, že moje srdce klesá s ním. Naděje, že se dostaneme do Rícasealu před setměním, byla mizivá. V očích mě pálily slzy a byla jsem ráda, že Corann jede v čele a nedívá se na mě.
Copak to skončí takhle? Jediné zaváhaní a všechno se rozpadne na prach? Ráno najdou na sněhu naše těla a naši krev. To, co se mohlo rozvinout v nádhernou symfonii, skončí jediným bolestným akordem... Kdykoliv je štěstí na dosah, zhroutí se do prachu.
Nakonec už skoro nebylo vidět na cestu a do Rícasealu nám zbývala ještě určitě dobrá hodina. Cesta byla v tom místě dost široká pro dva jezdce, takže jsem předjela Aodhana a jednoho z válečníků a zařadila jsem se vedle Coranna. Natáhla jsem ruku a on ji chytil.
"Kdyby se cokoliv semlelo," řekl mi tiše, "jeď do Rícasealu. Musíš se tam dostat za každou cenu. Nech nás tu a ujížděj, co budou Orie stačit síly, jasné?"
"Ne," odpověděla jsem automaticky. "Tohle nemůžu."
"Přece nepřipravíš království o jeho naději," vyčetl mi.
"Jeho naděje jsi ty," zavrtěla jsem hlavou. "Já jsem jenom pomocník. Pojedu jedině když pojedeš se mnou."
"To nejde. Měla jsi pravdu, potřebujeme Aodhana a já jsem rozhodnutý ochránit ho, dokud to půjde."
Někde vlevo od cesty se něco pohnulo. Oba jsme zírali do tmy, ale nic jsme neviděli.
"Jsou tady," zaslechla jsem jednoho z válečníků.
"Tiše," okřikl ho Corann. "Zůstaňte v klidu a nedělejte nic, dokud vám neřeknu."
Naposledy jsem mu stiskla ruku, než jsem ji pustila. Byla jsem napjatá a připravená vyrazit, ale nutila jsem se do klidu. Věděla jsem, že Oria už je utahaná a neměla jsem tušení, jestli případný úprk vydrží.
Byli po obou stranách cesty, slyšeli jsme, jak pod jejich nohama křupe sníh a jak šustí větvičky, kterými se prodírají. Srdce mi bušilo až někde v krku a měla jsem pocit, že se každou chvíli pomočím strachy. A přesto jsme jeli dál, jako by se nic nedělo. Měsíc sice svítil dost silně, blížil se úplněk, ale často ho zakrývaly potrhané mraky, které po nebi hnal studený vítr. Třásla jsem se zimou stejnou měrou jako strachy.
"Klid," napomínal mě Corann tichým, vyrovnaným hlasem. Docela jsem viděla, jak odsunul veškeré pocity do pozadí a jeho mysl pracovala s přesností hodinového stroje.
Cesta se zdála nekonečná. Moje fantazie upalovala vpřed a vykreslovala mi seřazené armády příšer, čekající za každým křovím.
Najednou kousek nad námi přeletěl netopýr a já zaječela leknutím. Okamžitě jsem zase zmlkla, ale všichni jsme ztuhli a čekali. Kolem se nic nepohnulo a po chvíli jsme pokračovali. Stísněnost a strach ve vzduchu byly téměř hmatatelné.
Toužila jsem natáhnout ruku a znovu se chytit Coranna, jenomže to bylo příliš nebezpečné. I ten zlomeček vteřiny, který bychom ztratili pouštěním se, mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Uplynula celá věčnost a pořád se nic nestalo. Věděli jsme o nich a oni věděli o nás, ale vyčkávali.
Vyjeli jsme z lesa na malou mýtinu, která se po pár metrech nořila do dalšího lesa. Za ním se tyčila skála nad řekou, kde do tmy zářily pochodně Rícasealu.
Zaplavila mě naděje. Třeba přece jenom...
V tu chvíli ale jednomu z válečníků došla trpělivost a strach ho konečně přemohl. Zarazil koni paty do slabin a vyletěl kupředu jako šíp.
"Ne!" vykřikl Corann, ale bylo pozdě.
Z lesa za námi se ozvalo divoké zavrčení a zvuky, jak se něco snaží běžet sněhem, do kterého zapadá.
Celou cestu jsme se obcházeli jako jeleni, kteří poměřují své síly, než se do sebe zaklesnou parohy.
Teď se měření sil změnilo ve štvanici.
Oria zabrala kopyty a přidala se ke zběsilému úprku ostatních koní. Hlavně nespadnout, napadlo mě. Sklonila jsem se až k jejímu krku. Nemusela jsem ji pobízet, náš strach zřejmě působil i na ni. Ale už neměla tak jistý krok a cítila jsem, že běží z posledních sil.
Vydrž, miláčku, ještě kousek, vydrž, povzbuzovala jsem ji v duchu.
Dělala, co mohla, ale brzy jsem se propadla až na chvost našeho dostihového pole. Když mě Eoghan míjel, zavolal na Oriu něco, čemu jsem nerozuměla, a pak chvíli běžela o něco lépe, ale účinek jeho zaklínadla brzy vyprchal a Oria zase bojovala o každý krok.
Pak poprvé klopýtla. Hodilo to se mnou na stranu, ale i když jsem vyjekla leknutím, udržela jsem se na jejím hřbetě.
Na kraji lesa, doslova na dohled od brány Rícasealu, klopýtla podruhé. V tu chvíli jsem nedržela uzdu dost pevně a vyklouzla mi z ruky. V pádu jsem se zachytila její hřívy, ale jak jsem za ni prudce zatáhla, Oria sebou škubla a shodila mě. Ani jsem nestačila vykřiknout.
Sníh, který mi zapadl za oblečení, a tvrdý dopad, při kterém jsem si na půl vteřiny vyrazila dech, způsobili, že jsem chvíli ležela na zemi a nedokázala jsem se pohnout. Věděla jsem, že musím, ale místo toho, abych se vyhrabala na nohy, jsem jen lapala po vzduchu a zírala do tmy.
Probral mě až nepříjemně povědomý zvuk.
Čenichání.
Najednou jsem stála, ani jsem nevěděla jak. Vrhla jsem krátký pohled směrem k Rícasealu. Jeho brána už byla otevřená a nějaký jezdec zrovna mizel uvnitř. Jenže to bylo daleko, příliš daleko.
Tasila jsem svojí dýku a couvla jsem o několik kroků. Dostala jsem se tak zpod příkrovu stromů na otevřenou pláň. Zapadala jsem po kotníky do sněhu a věděla jsem, že s takovým znevýhodněním se nedokážu bránit dlouho.
Ale copak jsem měla na výběr?
Corann je určitě v bezpečí... pomyslela jsem si. Bylo v tom něco nespravedlivého. Všichni se tam dostali, jenom já jsem spadla. Jako obvykle. Povzdechla jsem si a pevněji jsem sevřela jílec dýky.
Tak kde jste? To čekání už mě nebaví!
Mezi mraky vykoukl měsíc a ozářil krajinu. Tehdy jsem je uviděla, jak se houfují ve stínech na samém kraji lesa. Byly jich desítky. Zahlédla jsem jen částečně lidské tvary jejich těl, ale některé proporce měli úplně špatně. V první řadě jsem viděla lidskou postavu s nestvůrně velkou medvědí hlavou. Další měl příliš mohutná ramena a záda, jako by v sobě měl kus býka. Rozeznala jsem rysy vlků, koček, turů, jelenů, dokonce i dravých ptáků.
Přešlapovali a váhali. Netušila jsem, na co čekají, ale doufala jsem, že to přijde rychle a nebude to bolet příliš.
Náhle jsem uslyšela nějaký zvuk přímo za sebou. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem...
...Coranna.
Seskočil ze svého koně a postavil se vedle mě.
"Nasedni!" rozkázal.
"Ani mě nehne!"
"Nehraj si na hrdinu a vylez na toho pitomýho koně!" vyštěkl polohlasem.
Proti jeho vzteku jsem byla bezmocná. Poslušně jsem se vyškrábala do sedla. Corann chytil hřebce za uzdu a začal pomalu couvat směrem k Rícasealu.
Když vykročil, Hrůza se stejnou rychlostí pohnula kupředu.
Corann zastavil.
Hrůza se zastavila také.
Znovu udělal několik kroků.
Příšery jeho pohyb přesně kopírovaly. Vzdálenost mezi námi a jimi činila nějakých pět, možná deset metrů, nezkracovala se ani neprodlužovala.
Jen co noha nohu mine jsme se blížili k vřelé, čekající náruči Rícasealu.
Oni nás sledovali.
Asi tři kroky od brány se Corann zastavil a pustil uzdu.
"Jeď dovnitř," rozkázal hlasem, který nepřipouštěl námitek.
Poslechla jsem ho a těsně za mnou přivřeli bránu tak, že zůstala jen úzká skulinka. V tu chvíli se Corann otočil a dvěma skoky se stáhnul za ni. Fian ji přibouchl a dva muži ji okamžitě začali zajišťovat závorami.
Zvenčí se neozval jediný zvuk.
Slezla jsem z koně a málem se mi podlomila kolena. Brenna mě naštěstí zachytila a pomohla mi postavit se rovně.
"Copak se neudržíš na koni?" obořil na mě zuřivě Corann. "Málem nás to oba stálo život!"
V tu chvíli jsem se konečně opravdu dopálila. "A kdo se tě prosil, abys mě zachraňoval?" vyjela jsem na něj.
Celých deset vteřin jsme stáli a dívali jsme se jeden druhému do očí. V těch jeho jsem viděla, jak vztek doznívá, on se uklidňuje a přichází úleva. Sama jsem se cítila podobně.
Nakonec mě objal a málem mě přitom umačkal.
"Ty jsi ale hloupá holka!" řekl, ale už se nezlobil.
Když mě pustil, rozhlédla jsem se kolem. Aodhan, Fian, Brenna, Eamon, Reaman, Alistair, Roban... někdo tam chyběl. Ten válečník, kterému povolily nervy a první začal utíkat, očividně nedojel, ale ještě někdo...
Vtom mi to došlo.
"Kde je Eoghan?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika Dominika | Web | 10. ledna 2010 v 12:23 | Reagovat

Hezké

2 babley babley | Web | 11. ledna 2010 v 10:53 | Reagovat

skvělý, jak jinak :) sice se na tebe trošku zlobim za ten useknutej konec, nejradši bych četla dál :)

3 joshulqa joshulqa | Web | 11. ledna 2010 v 19:03 | Reagovat

zdar!hlásneš pro mě pls na http://shitman.blog.cz/1001/diplomky-za-soutez-o-nejlepsi-vanocni-pribeh ?když to uděláš,tak až budeš potřebovat hlásnu pro tebe taky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama