XXVII. Opožděný objev

4. ledna 2010 v 17:22 | Lomeril |  Krev na sněhu
Sedmadvacátá kapitola. O Robanově genialitě, jednom objevu a startu závodu.

Nic není jako dřív, ačkoliv drobná paralela by tu byla. (Chinaski - Drobná paralela)


A bylo to.
K Eamonově provolání slávy se rozpačitě připojili všichni ostatní, ale v jejich obličejích jsem nezahlédla odpor nebo nenávist. Nikomu zřejmě nevadilo, že na trůnu usedne právě Corann, i když je to překvapilo.
Corann vstal a rozhostilo se ticho.
"Děkuji vám za vaši důvěru. Kdybyste mi ráno řekli, co se stane večer, nevěřil bych vám, nicméně udělám, co bude v mých silách, abych vás nezklamal," řekl.
Brzy poté se všichni rozešli. Jen Eamon se ještě zdržel.
"Pevně doufám, že vydržíš déle, než tvůj bratr," řekl mu s úsměvem. "Už si začínám zvykat na to, že když vystoupím proti Darachovu synovi, prohraju. S Aodhanem mě ta prohra ale pálila víc," ujistil ho, než se i on odebral na kutě.
Corann nechtěl nijak oslavovat a tak jsme si jen sedli k němu do ložnice s pohárem medoviny. Navzdory nespornému vítězství nikdo neměl náladu na povídání a tak jsme se každý soustředil na vlastní myšlenky.
Já jsem zjistila, že je mi vlastně nepříjemné, že se Corann má stát králem.
Ale co bude se mnou? Já nejsem z těsta na královnu. Znamená to, že buď vstoupím do role, na kterou se nehodím, nebo ztratím Coranna? A co on - najde si na mě mezi všemi vládcovskými povinnostmi čas? I jako správce s tím měl problémy.
Jeho polibek na dobrou noc moje obavy sice zmírnil, ale nezaplašil. Spala jsem neklidně a zdálo se mi o Liadan. Víte, že král a země jsou jedno, protože si ho země vybrala. Cítila jsem, že je to důležité, ale netušila jsem, proč. Něco mi unikalo, ale sen mi odpověď nepřinesl.
Druhý den jsme se rozloučili s Aodhanem, který v doprovodu Eoghana a dvou dalších válečníků mířil k moři do jednoho z mála klášterů v království. Opět jsem měla ten pocit, že je něco špatně, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomila.
Dopoledne jsme se já, Corann, Fian, Brenna, Alistiar a Roban zase sešli, abychom se rozhodli, co dělat ohledně Hrůzy. To byl problém, který jsme už nemohli déle přehlížet.
"Jen by mě zajímala jedna věc - proč Hrůza útočí tak, jak útočí," poznamenal Roban, než jsme vůbec začali. "Není mi jasné, proč napadla nás a pak o sobě dala vědět až o slunovratu."
"O slunovratu chtěla posílit strach, což se jí povedlo," odpověděl mu Fian. "A v tom hostinci zjevně taky šla po strachu."
"A to nikdo jiný strach neměl? Pokud se všemi ostatními čekala až do slunovratu, proč u nás udělala výjimku?" nechápal Roban.
To je ono! To je to, co mi tu celou dobu připadá divné! zajásala jsem v duchu. Robane, ty jsi génius!
"Možná si šla pro Taru a Coranna," pokrčil Alistair rameny.
"Ne," zavrtěl Corann hlavou. Usilovně se mračil, protože i on pochopil, že tady něco nehraje. "My jsme se jí nebáli, nebo jsme aspoň byli odhodlaní postavit se jí. To samé, co Alain, kterého se ani nepokusila dotknout. To ti ostatní byli vystrašení."
"Jenomže i oni se odhodlali postavit se jí, nejspíš ještě než nás napadla. Proč nevycouvala?" namítla jsem. Přežili jsme všichni, až na toho obra, Ciarána a Tótana...
Napadl mě plán a s pomocí Ciarána a Tótana jsem ho uskutečnil...

Víte, že král a země jsou jedno, protože si ho země vybrala. To mi ve snu říkala Liadan. Jak to bylo dál? Víte, kdy se Hrůza objevila. A víte, že ten, kdo ji přivedl, ji může zase odehnat...
A Liadan také naznačovala, že tu noc, kdy Corann získal svoji jizvu, si Hrůza nešla pro něho.
Zničit největšího nepřítele... to je přece pud sebezáchovy... který překonal pravidla...

"A do prdele!" ujelo mi a vyskočila jsem na nohy. "Brenno, prosím, doběhni do stáje a osedlej mi Oriu!"
"Co se děje?" nechápal Corann.
"Ten, kdo ji přivedl, ji může zase odehnat. Abychom se Hrůzy zbavili, potřebujeme k něčemu Aodhana. A musíme ho dostat do bezpečí, než se setmí!"
To už jsem běžela do své komory, abych si vzala plášť.
"Proč?" zeptal se Fian.
"Protože Hrůza tohle ví taky. Vzpomeň na to, co říkal Sagart, Hrůza se dokáže proplížit i plně obydlenou, bdělou vesnicí, aniž by si toho někdo všimnul!" volala jsem, zatímco jsem v komoře hledala rukavice.
"Ale vždyť ji máme v hrsti, všichni věří, že až do posledního úplňku jsou v bezpečí. Dokonce i Aodhan," namítal Corann.
Zastavila jsem se na cestě ke dveřím.
"Jenomže... když dokázala ovládnout volání strachu tolika lidí a počkat až do slunovratu... Nezdá se vám, že se začíná čím dál tím víc podobat skutečnému, myslícímu a samostatně jednajícímu tvorovi?" ozval se nesměle Roban.
Všichni jsme na něj chvilku zírali jako na zjevení.
"Dobrý Pane, on má pravdu!" vykřikl najednou Corann. "Ono se to vyvíjí!"
To zní jako kmen Andromeda!1) Stála jsem celá zkoprnělá, dokud se Corann nedotkl mojí ruky.
"Dej mi osedlat hřebce. Jen si dojdu pro něco na sebe," řekl.
"Neměl bych jet spíš já?" navrhl Fian. "Přece jenom vy dva jste vyvolení, neměli byste se vystavovat..."
"Ty mlč!" křikl odcházející Corann přes rameno.
"Ty máš ještě škraloup ze včerejška," dodala jsem a rozeběhla jsem se ke stájím.
Fian a Brenna mi se sedláním pomohli a Corann se k nám připojil velice brzy. Podal mi pouzdro s dlouhou dýkou.
"Tohle se ti bude hodit," poznamenal a pak se otočil k Fianovi. "Jakmile se začne stmívat, zajistěte, aby lidi byli uvnitř, a zavřete bránu, ať už tu budeme nebo ne," rozkázal. "Ale buďte připravení ji zase rychle otevřít," dodal, když viděl zděšení ve Fianových očích.
"Moc neumím jezdit rychle," přiznala jsem se, když jsme se vyšvihli na koně.
"Tak se to nauč," poradil mi Corann a pak už jsme vyrazili z brány.
Nešlo jet celý den tryskem jako ve filmech, ale skutečně jsme spěchali. Naší jedinou nadějí bylo, že oni pojedou pomaleji. Hnali jsme se podél řeky zasněženým lesem a ve mně rostl strach.
Všechno, co jsme vymysleli, padá. Budeme muset použít neexistující plán B. Ale budeme na něco takového vůbec mít čas?
"Neboj se," řekl mi Corann v jednu chvíli, kdy jsme zpomalili do plahočivého kroku, abychom koně neuštvali. "Strach přitáhne je."
"Tohle přestává platit," zavrtěla jsem hlavou. "Roban měl pravdu, Hrůza se změnila."
"Ale my ne. Pořád jsme vyvolení. Dokážeme to!"
Na chvíli jsme mu to dokonce i uvěřila. Pak jsme se zase sklonili skoro až k hřívám a pobodli jsme koně k vyšší rychlosti.
Doufám, že jsi dost rychlá, miláčku, oslovila jsem v duchu Oriu. Závodíš totiž s časem.


1) Michael Crichton - Kmen Andromeda. Sci-fi thriller o záhadném smrtícím viru z vesmíru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babley babley | Web | 5. ledna 2010 v 11:06 | Reagovat

páni, sem úplně napjatá... :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama