XXIX. Mizivá naděje

11. ledna 2010 v 20:27 | Lomeril |  Krev na sněhu
Dvacátá devátá kapitola. O zouflaství, tvrdohlavosti, lukostřelbě a dárku.

K odvaze mě nutí strach. (Ovidius)
Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu. (parafráze na citát F.Nietzscheho)



Podívali se po sobě a i když jsem odpověď znala, přemítali, kdo a jak by mi to měl sdělit.
"Tys ho neviděla?" zeptal se Corann.
"Předjížděl mě, chvilku předtím, než jsem spadla," vzpomněla jsem si. "Myslela jsem, že jel s vámi."
Corann zavrtěl hlavou. Brenna se tiskla k Fianovi a chvěla se. Já jsem jen cítila podivnou prázdnotu. Vzpomínala jsem, jak mě Eoghan učil jezdit, na všechny žertíky, které jsme prohodili na cestách. Uvědomila jsem si, že se třesu ještě hůř než Brenna.
Eamon vyběhl nahoru na hradby a díval se do tmy. "Jsou dobrých třicet kroků od palisády," hlásil. "Ale nevím, jestli se neodváží blíž."
"Postavte dvojité hlídky," probudil se v Corannovi král. "Kdyby se cokoliv dělo, přijďte pro mě. Jestli bude klid, vzbuďte mě za svítání. Pokud nebudu k zastižení, jmenuji svými zástupci Raitefíana a Eamona."
Potom mě chytil kolem pasu a vedl mě pryč. Šla jsem jako loutka, myšlenkami ještě pořád u Eoghana.
"Třeba není mrtvý," hlesla jsem.
Corann mě políbil do vlasů. "Třeba ne. Ale radši tomu nevěř. Nic nedokáže zlomit ducha tak jako zklamaná naděje," doporučil mi.
To mi povídej, blesklo mi hlavou.
Když jsme vstoupili do síně, tak nějak přirozeně jsem chtěla zatočit ke svojí spací komoře, ale Corannova ruka mi to nedovolila. Sevřel mě a odvedl mě k sobě.
"Je dost možné, že dnes, zítra nebo tu další noc zemřeme. Přes den je málo času, ale noc promarnit nehodlám," zašeptal mi po cestě do ucha.
"Z toho, co mi říkala Brenna, jsem pochopila, že i tady se považuje za nevhodné, aby dva lidé sdíleli lože před svatbou," poznamenala jsem.
"Na co ty hned nemyslíš," zasmál se Corann. "Dřív jsi nebyla tak upejpavá. Víš, že si nevezmu víc, než mi budeš ochotná dát."
Ale co ti jsem ochotná dát? napadlo mě. Sama jsem nevěděla.
Vešli jsme do jeho komůrky a Corann za námi zavřel dveře. V nastalé tmě jsem ucítila jeho objetí a pak jeho rty na svých. Připomnělo mi to jediné - Trivetův polibek. Stejné zoufalství, stejné vědomí nadcházejícího konce. A já nevěděla, kam až ho chci nechat zajít. Naštěstí vycítil moji nejistotu a té noci k ničemu nedošlo. Ani v Corannově komoře, ani na hradbách.
Corann odešel za svítání, já jsem si ještě přispala. Vstala jsem až o hodinu později, něco málo jsem pojedla a vydala jsem se na palisády. Našla jsem tam Coranna ve společnosti Fiana a Eamona.
"No konečně," poznamenal Fian, když mě uviděl.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Zatím ne," odpověděl Corann chmurně a ukázal k lesu.
Byli tam, pod stromy jsme viděli čekající, téměř nehybné stíny. Jen občas někdo z nich přešlápl, zavrtěl se nebo kousek popošel. Ale nejhorší na tom bylo...
"Ko-kolik jich je?" zajíkla jsem se.
"Na téhle straně to odhadujeme na něco kolem dvou stovek. Na druhém břehu jich je míň," oznámil mi Eamon.
Podívala jsem se na Coranna a Fiana. Jejich podmračené obličeje, ve kterých se odrážela jejich zuřivost a bezmoc, mluvily za vše.
"Je to... úplně beznadějné?" zeptala jsem se tiše.
"Dokážeme je párkrát odrazit. Palisády jsou dobře stavěné. Možná je udržíme venku celý měsíc. Ale nakonec..." nechal Corann viset konec věty ve vzduchu.
"Přijde hlad," dokončil Fian.
"A co kdyby roztál sníh?" napadlo mě.
"To je jediná naděje. Ovšem šance, že se udržíme tak dlouho, je naprosto mizivá. Kromě toho nevíme, jestli tohle pravidlo ještě pořád platí," řekl Eamon.
Zlatý globální oteplování, povzdechla jsem si v duchu. Teď by se hodilo. Znovu jsem obrátila oči k lesu.
"Proč zůstávají schovaní? Proč nám nechávají čas na odpočinek?" zapřemýšlela jsem.
"Jsou to noční tvorové. Vždycky chodí za tmy," pokrčil Fian rameny.
"Takže pro ně ještě pořád platí nějaká omezení," usmála jsem se. "Ještě pořád můžeme vymyslet způsob, jak je porazit!"
Corann mi položil ruku na rameno a otočil mě tváří k sobě. "Čas hádanek už skončil, moje milá. Teď už to bude jenom řezničina," řekl mi laskavě.
Cože? Ne. Ne! Tohle neříkej! křičely moje myšlenky, ale já se zmohla jen na zoufalé vrtění hlavou.
"Máme Aodhana," vypravila jsem ze sebe nakonec.
"A v čem nám Aodhan pomůže? Přiznej si to, Taro, prohráli jsme," zašeptal Corann.
"Já to nevzdám!"
"Už není co vzdávat," přesvědčoval mě Corann. "Teď můžeme jenom bojovat, jak nejlépe umíme, a udržet si tu čest, která nám zbyla."
Nech toho! Ne ty! Ty jsi vyvolený princ, král celé země, Corann z Rícasealu! Kdo má vydržet, když ty hodíš flintu do žita?
Nahlas jsem ale nic z toho neřekla.
"Já nejsem bojovnice," pronesla jsem chladně. "Pokud už tedy budeme jenom bojovat, můžu s vámi leda tak umřít."
Corann sklonil hlavu a zavřel oči. Já jsem to nevydržela a utekla jsem. Neběžela jsem, ale moje chůze se od běhu lišila jen málo. Do očí se mi draly slzy, ale dařilo se mi je zadržovat. Až když jsem se zhroutila na vlastní postel, dovolila jsem jim téct.
"My neprohráli!" vzlykala jsem do přikrývek. "Ne!"
Nevím, jak dlouho jsem tonula ve vlastním zoufalství, ale určitě to nebylo méně než hodinu. Černým mrakem, který mi zakrýval všechno ostatní, pronikla nakonec až vzpomínka.
Smrt jednoho znamená zrození jiného. Před světlem musí být tma, před odvahou strach, před silou slabost. A v bludišti se ztratí jen ten, kdo nehledá cestu ven.
Gormlaithina slova mě začínala dopalovat, ale zvedla jsem hlavu a otřela si slzy.
Já jsem prostě moc tvrdohlavá na to, abych to vzdávala. Mám jim pomoct, ne? Dobře, když to nebude řešení hádanek, bude to řezničina. To není důvod, abych jim nepomohla.
Se srdcem těžkým jako kámen jsem vstala a trochu se upravila. Chvilku jsem jen zhluboka dýchala, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem záchvat pláče zažehnala. Potom jsem vypochodovala z komory a našla jsem Brennu. Zrovna se chystala do kuchyně, když jsem ji zastavila.
"Brenno, ty umíš bojovat, viď?" zeptala jsem se.
"Já jsem hlavně lukostřelec. S mečem mi to nejde," přiznala.
Luk! To je nápad! S tím aspoň trochu umím! zaradovala jsem se v duchu.
"A seženeš mi, prosím, luk?" požádala jsem ji.
Nakonec si Brenna nechala Eoghanův luk a mně dala svůj starý. I ten, i když mi tvrdila, že je to ten nejměkčí, jaký se v Rícasealu najde, jsem sotva natáhla. Přece jenom jsem nestřílela už hodně dlouho.
V poledne jsme donesly jídlo mužům na palisádách. S Corannem jsem nepromluvila ani slovo, ale nebylo třeba. Prostě jsem si sedla vedle něj a než jsem si vzala špinavé misky, abych je zase odnesla, přitáhl si mě a políbil mě.
Odpoledne jsem si vzala luk a za síní jsem odstřílela dvě zkušební série po osmi šípech. To, že dobrý metr široký terč na dvacet kroků zasáhlo jenom šest šípů, mi na náladě nepřidalo.
Brenna, která se rozhodla následovat mého příkladu a zapojit se do boje, mi našla něco jako kožený kabátec, chrániče na předloktí a lučištnické rukavice. Když slunce zapadlo, oblékly jsme se a vydaly jsme se na palisády.
Je to pitomost, ozval se v mé hlavě nějaký rýpavý hlásek. Když tě nezabijou hned, ohrozíš tak maximálně svoje přátele.
Zmlkni! okřikla jsem ho. Neměla jsem náladu na pochyby.
Po cestě jsme ovšem potkali Reamana a já jsem si vzpomněla na Liadanin dárek. Doběhla jsem k němu.
"Reamane... když jsme tehdy přijeli sem, Corann ti dal jeden balíček, pamatuješ? Co se s ním stalo?" oslovila jsem ho.
"Ty to nevíš? Nechal jsem ho u Saibh. Myslel jsem, že ti ho už dala," divil se Reaman.
Zaklela jsem, poděkovala jsem mu (což u něj vyvolalo úsměv) a rozeběhla jsem se k Brennině matce. Saibh, jejíž manžel strávil celý den na palisádách, zrovna přikládala do ohně.
"Saibh, Reaman ti dal balíček pro mě. Kde je?" vyhrkla jsem.
"Ach ten! Omlouvám se, úplně jsem na něj zapomněla..." zvedla se Saibh a na můj vkus se neskutečně pomalu zvedla a vytáhla z jedné truhly Liadanin dárek.
Věděla jsem, že bych ho měla rozbalit s Corannem a neměl by mě nikdo vidět, ale zvědavost mi nedala. Rozvázala jsem provázek, stáhla látku a v rukou mi zůstala obyčejná dřevěná skříňka bez jakýchkoliv ozdob. Odklopila jsem víko.
Ležely v ní dva zlaté torquesy, válečnické nákrčníky, vypracované do toho nejjemnějšího detailu, ale zároveň masivní, krásnější než cokoliv, co jsem kdy viděla.
Zírala jsem na ně jako na svatý obrázek. Probrala mě až Saibh.
"Jako pro krále. Škoda jen, že Rícaseal žádného krále nemá," poznamenala.
Král a země jsou jedno, protože si ho země vybrala.
Aodhan se koruny zřekl a Corann ji ještě nedostal.
A kurva!

Zaklapla jsem skříňku s nákrčníky a vrazila jí Saibh do ruky.
"Hlídej ji, přijdu si pro ni," houkla jsem už na cestě ke dveřím.
Pak jsem se rozběhla na palisády jak nejrychleji jsem to dokázala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 12. ledna 2010 v 15:40 | Reagovat

Konečně mám čas napsat smysluplný komentář a vůbec nic mi nenapadá.

kapitoly jsem hltala jedním dechem a pořád lituji, že musím na další čekat a nemůžu číst v klidu dál :-)

Corann mi v této kapitole připadal úplně stejný jako Trivet a nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. Spíš ale ne, mám ho ráda pro jeho charakter a teď jak byl stejný s Trivetovým, tak jsem si říkala, že snad všichni chlapy jsou stejní :-D

2 Lomeril Lomeril | 12. ledna 2010 v 16:43 | Reagovat

Nevím, v téhle kapitole se taky choval poněkud "neCorannovsky", ale Triveta mi nepřipomínal. Trivet by dal víc najevo svoje city.

3 babley babley | Web | 12. ledna 2010 v 17:31 | Reagovat

Taky se mi Corannovo chování nějak nezdálo, že by to vzdal a spoléhal se na "řezničinu" ..jinak hezký pokráčko, možná mi tam chybělo trochu víc romantiky mezi Tarou a Corannem :) A myslím, že na to Tara kápla, s tím, že země nemá žádného krále, že je to špatně ;)

4 Lomeril Lomeril | 12. ledna 2010 v 17:49 | Reagovat

Tak si představ, že stojíš na hradbách a vidíš tam čekající armádu příšer. Myslíš, že by sis nemyslela, že to všechno skončí?
Romantika... no já a Corann na to moc nejsme, tedy ne v reálu. Rozhodně ani v budoucnu nečekej moc romantických výlevů (snad kromě jednoho).
A jo, i slepé kuře si někdy zobne zrna, i já občas na něco přijdu.

5 Eillen Eillen | 12. ledna 2010 v 19:29 | Reagovat

Triveta mi připomněl jen něčím a klidně si mě umuč, ale neřeknu přesně čím, protože to nedokážu vyjádřit.

Ohledně těch citů, v tom máš pravdu, Trivet by asi dal najevo trošku víc. Ale zase... Ve chvíli, kdy věří, že už bude jen boj na život a na smrt... Myslím, že by se právě Trivet choval úplně stejně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama