XXIII. Malá změna k lepšímu

17. prosince 2009 v 17:32 | Lomeril |  Krev na sněhu
Třiadvacátá kapitola. O věznění, vděčnosti, omezení a nečinnosti.

Ty jsi já a já jsem teď ty
Dva chudý i dva bohatý.
Za kolik dnů o sobě pravdu poznáme?
Neznáme.
(K sobě patříme - Daniel Landa)



Měla jsem pravdu, Niamh se ode mě skoro nehnula a když mě skutečně musela opustit, vždycky ji někdo ochotně vystřídal. Netušila jsem, kde je Corann, Brennu jsem zahlédla jen zdálky a o Fianovi a Eoghanovi jsem neměla žádné zprávy. Spávala jsem teď v malé komůrce v přízemí, jejíž dveře celou noc hlídal jeden válečník. Nesměla jsem ji opustit, dokud mě ráno nevyzvedla Niamh, potom jsem měla svou omezenou svobodu. Niamh mi sice nedovolovala se s nikým vybavovat, ale o to jsem se stejně nesnažila. Neměla jsem s kým mluvit.
Aodhan si pro změnu hrál na laskavého vládce, prokazoval mi drobné pozornosti, z nichž jsem většinu vytrvale odmítala. Nelíbila se mi představa, že si někdo myslí, že bych se dala koupit. Několikrát také zopakoval svoji nabídku, ale zřejmě jsme se dostali do patové situace - já jsem nehodlala cokoliv udělat bez odpovědí na svoje otázky a Aodhan rozhodně nemínil ustoupit. Reaman už odjel a já si nemohla nevzpomenout na Liadanin balíček, který zmizel s ním. Přemítala jsem, co v něm asi mohlo být - něco hranatého a tvrdého, podle toho, co jsem si pamatovala. Pokud to bylo důležité, selhali jsme.
I když bylo příjemné chodit zase v čistých šatech, mít dost jídla, teplé místo na spaní a žádnou práci, nudila jsem se a pořád se mi stýskalo. Bála jsem se, že mě Aodhan zlomí, že pokud to takhle půjde ještě pár týdnů, odkývnu mu cokoliv, jen abych zase viděla Coranna a měla co dělat.
Až jedné noci mi někdo přitiskl ruku na ústa a zatřásl se mnou. Pár vteřin trvalo, než jsem si vzpomněla, kde jsem. Zrovna se mi totiž zdálo o té noci na ostrově Tkadlen, kdy mě Corann utěšoval, dokud jsem neusnula, a zjištění, že jsem někde jinde, mě nepotěšilo.
"Pst," ozval se mi u ucha Robanův hlas. "Chceš mluvit s Corannem?"
"Jo," zašeptala jsem, i když jsem si nedovedla představit, jak to chce zařídit.
Vyvedl mě z komůrky. V měsíčním světle jsem zahlédla strážného, který spal na podlaze. Vedle něj se válel převržený pohár. Trik starší než Metuzalém. Ale funguje, blesklo mi hlavou. Roban mě odvedl do místnosti úplně vzadu. Překvapilo mě, že nemá žádné stráže, ale pak jsem si uvědomila, že jeden muž před mými dveřmi a dva další před vraty musí stačit. Všude spalo tolik lidí, že by stačil krátký výkřik a celý Rícaseal by byl na nohou. I kdyby Corann utekl, neutekl by daleko.
Roban nadzdvihl závěs a pokynul mi. Vklouzla jsem dovnitř. Panovala tam egyptská tma, proto jsem klesla na čtyři a lezla dopředu, až jsem narazila na lidskou nohu.
"Taro?" zašeptal Corann.
Jeho ruce rychle našly ty moje a vzápětí jsem mu ležela v náručí.
"Coranne?"
Hladila jsem ho po vlasech a prsty jsem zkoumala jeho obličej. Byla jsem jako v horečce, jako smyslů zbavená, a neovladatelně, křečovitě jsem se třásla. Když jsem ucítila pod rukama jeho jizvu, vytryskly mi slzy a on mě sevřel tak pevně, že mě skoro udusil.
"Tiše," šeptal mi. "Tiše, nebo přijdou."
"To jsi celou dobu tady?" zeptala jsem se a hlas mi nebezpečně přeskakoval.
"Jenom na noc. Aodhan nechce riskovat, že by si pro mě přišla Hrůza. Přes den jsem v Malonově chlívku s Eoghanem a Fianem."
"Jsi zraněný?"
"Ne. A co ty?"
"Mně nic není, kromě toho, že se mě Aodhan snaží přetáhnout na svojí stranu."
"Ještě nebyly žádné útoky Hrůzy," zašeptal mi do ucha. Byl tak blízko, že se mi málem zastavilo srdce a to nejenom z jeho zprávy.
"Cože?"
"Jenom ten na nás. Jinak už skoro čtrnáct dní leží sníh a nic. Dospěli k názoru, že to potvrzuje podezření proti mně. Vypadá to, že mě popraví."
"Ne!" vyjekla jsem.
"Tiše!" napomenul mě. "Neboj se. Dokážeš to. I beze mě těm parchantům ukážeš."
Divoce jsem vrtěla hlavou, neschopná slova. Bylo to všechno na nic? To, jak jsem se ho snažila zachránit? To, jak jsem všem tloukla do hlavy, že bez něj to nejde? Rozhodnou se ho zabít bez ohledu na to, jak to může ovlivnit výsledek boje proti Hrůze?
"Už to ukončete," ozval se za závěsem Robanův hlas. "Za chvíli se venku střídají stráže."
Naposledy jsem přejela prsty po Corannově obličeji a zastavila jsem se na rtech. Zaváhala jsem a vtiskla jsem mu krátký polibek. Pak už nezbývalo než vstát a následovat Robana zpátky do svého vězení.
Tam jsem se svalila na postel a ještě hodně dlouho jsem nemohla usnout. Zmítala jsem se mezi stavy, kdy jsem přemáhala hysterický smích, a mezi těmi depresivními. Zdřímla jsem si jen chviličku nad ránem a zbytek dne jsem se vláčela po síni jako mátoha. Snažila jsem se nedívat se směrem k pokoji, kde nocoval Corann, ale i tak jsem se sotva držela při smyslech. Niamh po mně vrhala ustarané pohledy a tušila jsem, že Aodhan se o mém stavu dozví. Bylo mi to jedno. V noci jsem se dlouho neklidně převalovala a čekala jsem, jestli znovu přijde Roban, aby mě odvedl ke Corannovi. Nikdo se neobjevil a já usnula až po několika hodinách.
Vzbudila jsem se až polovině dopoledne rozruchem venku v síni. Vysoukala jsem se zpod spacích kožešin a oblékla se. Když jsem vylezla ze svojí komůrky, zjistila jsem, že se vrátil Alistair. Seděl u stolu, ještě pořád bledý a s rukou na pásce, ale jinak celkem v pořádku. Nevšiml si mě, protože v tu chvíli do síně přiběhl král.
"Alistaire!" vykřikl a v jeho tváři byla jasně čitelná úleva.
"Aodhane, co se tu děje?" vyhrkl Alistair. "Slyšel jsem, že držíš Coranna a Taru jako zrádce. Co to má znamenat?"
"Jsou obvinění ze spolku s Hrůzou," odvětil Aodhan a radost z jeho výrazu byla pryč.
"Zbláznil ses? Zachránili nám život!" Alistair očividně nechápal bratrovy myšlenkové pochody. Koneckonců, to jsme byli dva.
"Jistěže vám pomohli. Kdyby přežili jenom oni, bylo by to podezřelé," namítl Aodhan.
Alistair nechápavě zavrtěl hlavou. "Máš nějaký hmotný důkaz? Bez něj nemáš právo vztáhnout na ně ruku."
"Tvoje rady jsem tu tak potřeboval," zabručel Aodhan a rychle odvedl hovor někam jinam.
Alistair se ale zřejmě tak snadno nevzdal, protože večer jsem byla pozvaná k Aodhanovu stolu, kam se k mému úžasu dostavil i Corann. Neměla jsem sice příležitost promluvit si s ním, jediné, co jsme si vyměnili, byl letmý úsměv, ale stačilo mi vidět ho. Zdálo se, že Alistairova vděčnost sahala ještě dál, protože další den přivedli do síně i Fiana a Eoghana. Někdo je sice vykoupal a oholil, ale nezakryli tím modřinu na Eoghanově tváři ani Fianův chybějící zub.
Pro mě se nic nezměnilo, ale oni teď měli stejné podmínky jako já. Nesměli jsme spolu mluvit, ale zatím jsme byli všichni čtyři v bezpečí. Brenna sice také nesměla opouštět síň a musela dál plnit úkoly služky, ale i když jí nedovoloval mluvit s námi, aspoň ji nikdo nehlídal. Také jsem si všimla, že od té doby, co Fiana a Eoghana přesunuli do síně, měla Brenna výrazně lepší náladu.
Tak to šlo až do zimního slunovratu, což tady znamenalo začátek nového roku. V celém Rícasealu se slavilo o to více, že kromě našeho dobrodružství v opuštěném hostinci o Hrůze nikdo neslyšel. Jak veselí v síni pokračovalo, pozornost mužů se soustředila spíš na opékaného vola a děvčata, takže se mi povedlo dostat se ke Corannovi. Sedla jsem si vedle něj, ale záměrně jsem se dívala jinam.
"Zjistila jsi něco o loupežnících?" zeptal se.
"Ne. Když jsem to zmínila, Aodhan odmítl odpovědět," řekla jsem a natáhla jsem se pro koláč.
"Nelíbí se mi to. Něco se chystá," předpovídal chmurně Corann.
"Co můžeme dělat?"
"Nic. To mě právě dovádí k šílenství," zavrčel.
"Aodhan dostane rozum. Určitě," ujistila jsem ho, i když jsem tomu sama úplně nevěřila.
"Jen aby nebylo pozdě."
Pod stolem jsem mu stiskla ruku a nechala jsem ho tam. Nemohli jsme riskovat delší rozhovor, i tohle bylo hodně. I když jsem to nedala najevo, nečinnost mě užírala stejně jako Coranna. Strávila jsem tam už tři měsíce a nic se nezměnilo.
Jak to, že nic? okřikla jsem se. Vyřešili jste hádanku!
A na co nám to je?
Dočkej času. Dostaneš svou příležitost.
Aby nebylo pozdě,
uzavřela jsem svou kratičkou samomluvu Corannovým argumentem.
Nakonec jsem šla spát docela brzy. Tu noc se mi znovu zdálo o mostě a řece. Znovu jsem viděla Gormlaith a znovu jsem padala. V hlavě mi pořád zněla její slova.
Smrt jednoho znamená zrození jiného. Před světlem musí být tma, před odvahou strach, před silou slabost. A v bludišti se ztratí jen ten, kdo nehledá cestu ven.
Kdyby mi tak místo hádanek řekla, co se stalo mezi Aodhanem a loupežníky. Jenže to ona ne. Hádanky!
Nebo ne? Co když ta slova znamenají přesně to, co říkají? Co když v nich žádný další smysl není? Co když už jsou všechny hádanky vyřešené?
Pak jsme v průšvihu
, odpověděla jsem si. Nevíme vůbec nic. Jak s tím máme něco podniknout?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babley babley | Web | 17. prosince 2009 v 22:06 | Reagovat

no, zase zůstanu zase nějakou dobu pěkně napjatá, co dalšího vymyslíš ;) doufam, že Coranna nepopraví, to bych asi obrečela.. a dozvíme se už, jak to bylo s těma loupežníkama? :)

2 Eillen Eillen | 17. prosince 2009 v 22:42 | Reagovat

Po dlouhé době se ozývám. Jen abys věděla, že pravidelně čtu, jen teď nějak nevím co psát do komentářů...

3 Colleen Colleen | 19. prosince 2009 v 11:54 | Reagovat

Hm, tak teď, když je Corann zhruba na svobodě, že by byl další útok Hrůzy? :)
A mimochodem, jak venčím psa a jak je všude ten sníh, tak si vždycky vzpomenu na Hrůzu :D

4 Lomeril Lomeril | 19. prosince 2009 v 12:13 | Reagovat

[1]: Co se loupežníků týče, dočkej času, všechno tam bude :-)

[2]: Tak hlavně že čteš, to, že nemáš co psát je spíš vina autora.

[3]: To mi povídej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama