XXII. Královská nabídka

14. prosince 2009 v 14:32 | Lomeril |  Krev na sněhu
Dvacátá druhá kapitola. O nabídce, loupežnících, hádankách a koupeli.

Největší zkouška lidské statečnosti - když člověk zůstane sám. (J. Verne)


Aodhan byl tak předvídatelný, že to nebylo pěkné. Seděla jsem ve svém vězení pět dní, když po obědě přišel. Při vstupu trochu nakrčil nos, ale přinesl svíčku, která vrhla aspoň nějaké světlo do mé poměrně tmavé cely. Nechal otevřené dveře, aby do místnosti pustil čerstvý vzduch.
"Tak co chceš?" zeptala jsem se unaveně. Chtěla jsem to mít rychle za sebou.
"Omluvit se. Na vinobraní jsem se trochu unáhlil, ale nemyslel jsem to tak. Byl jsem opilý. Mám tě rád a chci se s tebou oženit," pronesl tak pokorně, že jsem mu to málem uvěřila.
"Opilost není omluva," odsekla jsem.
"Prosím, pomoz mi. Když porazíš Hrůzu bez mého přispění, lid mě sesadí. Budu míň než žebrák. Pomoz mi udržet se na trůně a já slibuji, že neublížím ani tobě, ani nikomu jinému," změnil tón, když viděl, že cukrováním mě nezíská.
"A když odmítnu, tak se stane co?" zeptala jsem se. Tohle podezřele zavánělo vydíráním.
"To nelze zaručit. Ale zradu trestáme velice přísně," odvětil Aodhan lhostejně.
"A jde ti o trůn nebo o to zbavit se Hrůzy?" zvedla jsem tázavě obočí.
"O obojí. Hrůzy se zbavíme tak jako tak, je jen otázka, jestli zůstanu králem."
Taková arogance mě dohřála. Vyskočila jsem na nohy a pokusila jsem se mu vrazit facku, ale nebyla jsem dost rychlá. Chytil mě za zápěstí, ale já se mu vyškubla.
"Takže já ti něco povím. Když jakkoliv ublížíš Corannovi, nikdy Hrůzu neporazíš. Když jakkoliv ublížíš Brenně nebo komukoliv jinému, já a Corann nehneme prstem, jasné?" oznámila jsem mu, i když jsem měla spíš chuť zkusit ho znovu praštit.
"Takže souhlasíš?" V Aodhanově obličeji zasvitla naděje.
"Počkej. Taky si tě nevezmu, na to rovnou zapomeň. Napnu všechny síly, abych království zbavila Hrůzy, ale na trůnu se musíš udržet sám. A poslední věc: jestli chceš, abych začala skutečně dělat to, proč mě sem Gormlaith přivedla, tak mi zodpovíš pár otázek," vychrlila jsem na něj.
Aodhan chvíli uvažoval. V podstatě jsem mu řekla, že neudělám nic z toho, co po mně chce, ale za to mi on dá všechno, co chci já, a mohla jsem jen doufat, že si toho nevšimne.
"Když mi slíbíš, že se proti mně veřejně nepostavíš, jsou to přijatelné podmínky," řekl nakonec, čímž mi vyrazil dech.
"Pokud neuděláš nic, čím bys mě vyprovokoval, nemám důvod," pokrčila jsem naoko lhostejně rameny.
Aodhan se ušklíbl. V tu chvíli se podobal Corannovi tak moc, že mi to málem vhrklo slzy do očí. "Tak se ptej," vyzval mě.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. "Ti loupežníci, které jsi rozprášil první léto svojí vlády. Jak to s nimi bylo?"
Nevím, co jsem chtěla slyšet, ani nevím, jak jsem si představovala, že se zachová, ale rozhodně jsem nečekala reakci, které se mi dostalo. Aodhan vyskočil, jako by ho bodla vosa.
"Dohoda se ruší!" vykřikl a vyběhl ze dveří, které za ním strážný zabouchl.
Zírala jsem na svíčku, kterou vír vzduchu sfouknul. Co to mělo znamenat? To je to tak ožehavé téma? Neměl to náhodou být velký úspěch, kterým si naklonil spoustu lidí? Proč, když o tom slyší, začne vyvádět jako berserk? Copak asi král tají?
Jak říkal Oldřich z Chlumu1), lidé neumí udržet tajemství. Ať už se mezi Aodhanem a těmi loupežníky stalo cokoliv, musí o tom vědět ještě někdo jiný. Aspoň náznaky. Kdybych tak mohla ven...
Protože loupežníci vám už nic neprozradí, musíte řešení téhle hádanky hledat u Aodhana. Víte, že král a země jsou jedno, protože si ho země vybrala. Víte, kdy se Hrůza objevila. A víte, že ten, kdo ji přivedl, ji může zase odehnat.

Liadanina slova se mi zničehonic vybavila. Vypadá to, že tohle ví jenom Aodhan. A ten mi to neřekne, pokud se nestane zázrak. Ale co znamená ten zbytek? Proč si tady všichni hrají na hádankovou soutěž? Já jsem na to nikdy nebyla...
Počkat, ale zebry2) jsem řešila ráda. Tam jsem taky měla indicie a podle nich jsem se orientovala. Takže co vím?

Za prvé, Aodhan vyhrál korunu dost těsně, možná podvodem.
Za druhé, potřebuju papír.
Nahlas jsem si povzdechla. No dobře, už vážně.
Za druhé, aby si zajistil podporu lidu, rozprášil dvě loupežnické bandy.
Za třetí, jedna z nich se dala znovu dohromady.
Za čtvrté, ve stejné době se na stejném místě objevily útoky Hrůzy.
Za páté, v doupěti loupežníku byla nalezena zbraň, imitující zvířecí tlapu.
Za šesté, jeden z loupežníků vyhrožoval Hrůzou.
Za sedmé, celá banda se stala obětí Hrůzy.
Zapomněla jsem na něco? Ach ano, za osmé, loupežníci loupili pouze v zimě, v létě se nic nedělo.

Takhle to vypadá, jako by loupežníci a Hrůza byla jedna a ta samá hrozba.
Na chvíli jsem se zarazila. Když jsem si to podala takhle, zdálo se to jasné. Ale mohlo to být? A jaká je pravděpodobnost, že se na místě, kam se vrátila loupežnická banda, zároveň objeví Hrůza? Tvrdili, že někde v té oblasti to začalo. Tam prostě musí být souvislost. Ale jaká? Jaká?
Za deváté, Hrůza je nadpřirozená, není to lidský podvod.

Vztekle jsem kopla do stěny, ale jenom jsem si narazila palec.
Následovalo devět strašných dnů, které jsem strávila tím, že jsem chodila jako lev v kleci. Nejdřív jsem zkoušela protestní hladovku, ale když mi takový asidvoumetrický válečník (asi dva metry vysoký, asi dva metry široký) pohrozil, že mi to v případě potřeby nacpe do krku jako huse, musela jsem to vzdát.
Ze všeho nejvíc mi chyběl Corann. Stýskalo se mi po usínání v jeho náruči, po jeho jedovatostech, po jeho úsměvech, trochu pokřivených jeho jizvami. Stýskalo se mi po jeho hlase, po jeho očích, po doteku jeho ruky. Nevěděla jsem, kde je, ani co s ním Aodhan dělá. Měla jsem sice celkem slušnou jistotu, že Coranna nepopraví, ale nehody se stávají. Horkokrevný muž, kterého urazil, pád ze schodů, zkažené jídlo... možností bylo tolik. Celé večery jsem plakávala do slamníku jako malá holka, i když mi to k ničemu nebylo. Ráno jsem se probouzela a občas jsem ještě chvilku tápala, abych našla Coranna, než jsem si uvědomila, že tam není, nebyl a nebude.
Změnu přinesl až desátý den. Dveře se otevřely dost brzy po snídani a znovu přišel Aodhan. Trucovitě jsem se k němu obrátila zády.
"Je pravda, že bez Coranna jsi bezmocná?" vypálil.
Přikývla jsem a snažila jsem se potlačit slzy. Už je to tady. Je mrtvý. Ale v hloubi duše jsem tomu odmítala uvěřit.
"Ano nebo ne?" zvýšil Aodhan hlas.
"Ano," pípla jsem.
"Dobře. Jsi volná. Můžeš si chodit, kam chceš, pod podmínkou, že neopustíš dům a nebudeš mluvit s lidmi, se kterými si nepřeji, abys mluvila. Coranna ale neuvidíš, dokud nepřistoupíš na můj návrh," řekl.
"Takže on žije?" otočila jsem se prudce a už jsem se nestarala, že uvidí mokré cestičky na mých tvářích a zarudlé oči.
Pousmál se, napůl posměšně, napůl hořce. "Tak hloupý zase nejsem," řekl a otočil se. Dveře zůstaly otevřené.
Opatrně jsem z nich vyšla. Ve vedlejším pokoji čekala povědomá žena. Niamh, manželka Malona, učili mě tancovat, vzpomněla jsem si. Poslední dny mě vyčerpaly tak, že jsem se sotva zmohla na úsměv.
Odvedla mě do jednoho z pokojů v přízemí, kde mi připravili káď s teplou vodou. Vydrhla jsem se do čista a ráchala jsem se ve vodě, dokud úplně nevystydla. Pak jsem dostala čisté šaty a Niamh mě učesala.
"Chtěla bych se podívat ven," požádala jsem.
Niamh mě zabalila do kožešinového pláště a šla se mnou. Napadlo mě, že na mě má asi dát pozor. Koneckonců ona a Malon zřejmě patřili k Aodhanovým věrným. Jenomže kam bych utíkala? Všechny klíče k záhadě jsou tady - já, Aodhan i Corann. A pokud se Corann hodně ošklivě neplete, tak tu brzy bude i Hrůza.
Vyšly jsme ze síně a já s rozkoší natáhla do plic čerstvý vánek. Chtěla jsem ho pomalu vyfukovat, ale v polovině výdechu jsem si uvědomila, co vidím, a zbytek vzduchu ze mě vyletěl skoro jako heknutí.
Na krajině ležela souvislá, několik centimetrů silná vrstva sněhu.


1) Královský prokurátor Oldřich z Chlumu, hlavní postava série detektivek Hříšní lidé království českého
2) Typ hádanek. Většinou jde o to přiřadit k sobě např. jméno, příjmení, povolání a koníčka podle určitých indicií.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | 14. prosince 2009 v 21:03 | Reagovat

Sníh, Hrůza, jupí! Ještě nějak dostaň z vězení Coranna, ať se zas objeví a budu spokojená *g*

2 babley babley | Web | 15. prosince 2009 v 22:33 | Reagovat

páni, nebyla jsem tu docela dlouho, takže jsem teď zhltla poslední tři kapitoly ;) super :) fakt jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet... :)

3 ♥♥♥VeVe♥♥♥ ♥♥♥VeVe♥♥♥ | Web | 16. prosince 2009 v 14:52 | Reagovat

hezu blog...xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama