XXI. Teplo domova

10. prosince 2009 v 19:43 | Lomeril |  Krev na sněhu
Jednadvacátá kapitola. O vřelém uvítání a troše krve, i když tentokrát ne na sněhu.

Řekli mi: Vrať se, léto je krátký
a obraz tvůj má zlatej rám.
Řekli mi: Vrať se, no tak jdu zpátky.
Otcové, matky mířím k vám.
(R. Křesťan - Návrat)



Ve čtyřech jsme putovali daleko rychleji. Sníh během dvou dnů zase roztál, takže jsme se řítili vpřed, aniž bychom se museli na cokoliv ohlížet. Přistihla jsem se, že přemýšlím o tom, co se stalo s Fianem a Eoghanem. Dorazili do Rícasealu? Odvedli Brennu a její rodiče do bezpečí? Nebo se jim něco stalo? Dostihla je Hrůza? Byla jediná možnost, jak se dozvědět odpovědi, a už tak jsme jeli tak rychle, jak to jen šlo.
Aspoň už jsme nebyli psanci, takže jsme mohli žádat pohostinství v jakékoliv vesnici, kde jsme se rozhodli zastavit. Zákony země přikazovali každému majiteli domu poskytnout pomoc poutníkům v nouzi, díky čemuž jsme až na jednu nebo dvě výjimky, kdy žádná vesnice poblíž nebyla, trávili noci v teple a suchu s plným žaludkem.
Asi den nebo dva předtím, než jsme dorazili do cíle, mě ale Corann požádal o Liadanin balíček, na který jsem už málem zapomněla. Navrhovala jsem, že ho otevřeme, ale Corann řekl, že si nemyslí, že je na to vhodný čas. Požádal Reamana, aby ho ukryl u sebe, i když mi nebylo jasné, proč to udělal.
Přestala jsem počítat dny, takže nevím, jak přesně dlouho nám cesta do Rícasealu trvala, ale déle než dva týdny to nebylo. Byl to zvláštní pocit, znovu vidět pevnost nad řekou. Poprvé za celou tu dobu, kterou jsem v Aodhanově království strávila, jsem se vracela někam, kde jsem to znala. Rícaseal mi připadal jako domov.
Za bránou jsme seskočili z koní a tři chlapci se jich ochotně ujali. My jsme se vydali k velké síni pěšky a já se při tom snažila ignorovat pohledy, které po nás lidi vrhali. V davu jsem zahlédla i Bartlea a Saibh, Brenniny rodiče. Oba byli bledí a vypadali starší, než jsem si je pamatovala. Takže je neodvezli. Ale proč? Nedojeli nebo Saibh a Bartle odmítli utéct? Žaludek se mi sevřel. Tohle nezačínalo dobře.
Ani to dobře nepokračovalo. Král nás čekal před vchodem do Rícasealu. Oči mu pomstychtivě zářily a bylo vidět, že má co dělat, aby nevybuchl na veřejnosti. Několik kroků za ním stála Brenna a já si s hrůzou uvědomila, že má svázané ruce. Něco se jim muselo stát. Fian a Eoghan by nikdy nedopustili, aby kdokoliv ublížil Brenně. Nejspíš sem vůbec nedorazili. Nasucho jsem polkla a snažila se potlačit nevolnost.
"Odveďte je dovnitř. Všechny tři," poručil Aodhan a hlas se mu třásl. Reamana k nám zřejmě nezapočítával.
"Půjdeme sami!" odpověděl Corann, než se nás Aodhanovi muži stačili chopit, a sám se vydal jako první do síně. Já, Roban a Reaman jsme ho o něco pomaleji následovali. Aodhan a jeho nohsledi byli v první chvíli tak zaskočení, že se nezmohli na odpor, ale nakonec se i oni přesunuli dál od pozorných očí a uší davu.
Corann stál před prázdným trůnem a já se mu postavila po bok. Aodhan se usadil na svém místě, ale nepokynul Robanovi, aby se k němu připojil.
"Co to má znamenat?" zeptal se tiše. Z hlasu mu tryskal špatně ovládnutý hněv. "Můj bratr sem přijde se zrádci, kteří jsou volní jako ptáci. Proč se vracíš jen ty sám, Robane? Proč nejsou v poutech? A kde je Alistair?"
Roban koktavě převyprávěl, co se stalo v opuštěném hostinci. V jeho podání to vyznívalo, jako bychom já a Corann oplývali nějakou kouzelnou mocí, což se nám docela hodilo. Aodhan se mračil čím dál víc a bylo vidět, že se mu vůbec nelíbí, co slyší. Když Roban domluvil, zavládla chvíle ticha, které využil Corann.
"Aodhane, my známe odpověď. Vyřešili jsme hádanku," oznámil naléhavě ztišeným hlasem. "Myslím, že dokážeme účinně bojovat proti Hrůze."
"Tak myslíš nebo víš?" vyjel na něj Aodhan a, ačkoliv se mi to možná zdálo, v jeho tónu zazněl náznak hysterie.
"Nejsme si jistí v podrobnostech," přispěchala jsem Corannovi na pomoc. "Ale troufám si říct, že základ máme pevný."
"A já si myslím, že jste zrádci," odvětil Aodhan, který zřejmě znovu našel ztracené sebeovládání.
Zalapala jsem po dechu a zaťala jsem pěsti. Bohužel jsem mu nemohla jednu vrazit, ale to bylo jeho jediné štěstí. V tu chvíli jsem se spíš bála, že udělá nějakou nepředloženost Corann.
"Zopakuj to," procedil Corann mezi zuby.
"Jste zrádci. Princ, spolčený s Hrůzou, a dívka, která se otočila zády k lidu, který jí věřil, a připojila se k němu. Jste nepřátelé mého království a vzhledem k tomu, že vyvolená pomoc selhala..."
Myšlenku nedokončil. Corann vystoupal k trůnu a než mu v tom někdo stačil zabránit, udeřil krále pěstí do obličeje. Pak už ho dva válečníci odtrhli. Aodhan vyplivl krev, zřejmě se kousl do jazyka, a v očích měl vražedný výraz. Bez mrknutí oka zvedl ruku a ránu Corannovi oplatil, zatímco ho ti dva pořád drželi. Ozvalo se nepříjemné zapraskání a z nosních dírek se Corannovi vyvalila krev.
"Zbabělče!" vyprskla jsem a chtěla jsem si do Aodhana taky praštit, ale Roban mě zachytil.
"Nech toho!" zasyčel mi do ucha.
"Pusť mě!" vyštěkla jsem a vyprostila jsem se z jeho sevření, nicméně jsem se trochu uklidnila.
"Jeho přidejte k těm dvěma zrádcům, ale ji zavřete zvlášť," poručil Aodhan poněkud huhňavě. "Robane, s tebou si to ještě vyřídím. A někdo se vydá do toho hostince, aby doprovodil Alistaira domů."
Jeden z válečníků mě popadl za paži a strkal mě za trůn, kde jsem uviděla dva žebříky do prvního patra, kterých jsem si dřív nevšimla. Donutil mě vyšplhat nahoru, zatímco Coranna odvlekli někam ven.
Patro nemělo žádnou chodbu, do zadních pokojů se vcházelo skrz ty přední. Mě strčili až do toho úplně posledního, což mi dost znesnadňovalo útěk, protože všechny ostatní, kterými jsme procházeli, byly obydlené. Jediné malé okénko mého vězení vedlo kupodivu do síně, ale bylo tak vysoko, že i když jsem se postavila na špičky a vykoukla, viděla jsem jenom protější stěnu. Sice jím dovnitř padalo jen málo světla, ale lepší než nic. Jinak jsem měla k dispozici jen lůžko a vědro na potřeby.
První den se nic nedělo. Občas jsem zaslechla hovor dole v síni, ale většinou jim bylo špatně rozumět, takže jsem se nedozvěděla skoro nic. Třikrát denně mi přinesli něco k jídlu a v případě potřeby vynesli vědro, které jinak pěkně smrdělo.
Druhý den mi ale oběd přinesla Brenna. Místo aby jen položila misku na zem a odešla, zavřela za sebou dveře.
"Brenno! Co se tady stalo?" vyhrkla jsem.
"Tiše!" napomenula mě šeptem. "Je tu hodně slyšet," pokynula k okénku.
"Co se děje? Byli tady Fian a Eoghan? A jak to, že tebe vězní?" šeptala jsem zuřivě.
"Nemůžu se tu zdržet, tak se přestaň vyptávat a poslouchej," uťala mě Brenna. "Fian a Eoghan dorazili před pár dny, ale Aodhan je chytil a vězní je jako zrádce. Tady není něco takového zvykem, ale král se je bojí zabít. Bez usvědčujících důkazů a přiznání by to pobouřilo lidi. Mě tu drží jako otrokyni, aby si zajistil, že rodiče nic nepodniknou."
"Děkuji," řekla jsem. "Budeš moct přijít častěji?"
Zavrtěla hlavou. "Už tohle je hrozně riskantní a bez Robana bych se sem nikdy nedostala. Ještě jednu věc, než půjdu. Vážně jste to vyřešili? Umíte Hrůzu zastavit?"
"Možná," odpověděla jsem. "Jsme na stopě, ale potřebuji na to Coranna. Sama se nedostanu dál."
Brenna se usmála. "Děkuji," zašeptala a vyklouzla ze dveří. Rychle jsem snědla kaši, kterou mi přinesla, ale když si misku asi za hodinu vyzvedla, nepodívala se na mě a neřekla ani slovo.
Několik dalších dní jsem strávila sama. Stýskalo se mi po Corannovi a věděla jsem, že musím mluvit s Aodhanem. Jenomže doprošování bylo to poslední, co jsem měla v plánu. Tušila jsem, že Aodhan dříve či později přijde sám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | 11. prosince 2009 v 8:40 | Reagovat

Už jsem to četla včera večer, ale pak mi už nešel internet, tak jsem nemohla komentovat.

Kapitolka byla pěkná, i když mi přišla trošku rychlá. Ale možná to bylo tím, že jsem to četla někdy kolem jedenácté...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama