Dívka s létem v očích

23. prosince 2009 v 9:21 | Lomeril |  Povídky na přání
Colleen píše: takže by se mi líbila nějaká povídka buď o minulosti nebo naopak budoucnosti některé z tvých postav: Karol, Anguse (tady budoucnost asi těžko), Triveta, klidně i Margarity, Rebeky nebo Coranna. Nemusí to mít nic společného s povídkami, ve kterých hráli tu největší roli, může to být jen nějaká malá epizodka z jejich života. Něco, co se jim zapsalo do srdce, ať už to bylo šťastné nebo ne.
Nakonec jsem si vybrala postavu momentálně mému srdci nejbližší a to jest Coranna. V jeho minulosti by se dalo najít materiálu tuny, ale jakmile jsem si přečetla Colleenino přání, napadla mě jen jedna jediná událost...
P.S. Jsem si vědomá symbolické podobnosti s Písní ledu a ohně. Vím to, ale sem to prostě sedí. Miloval jsem pannu krásnou jako léto, se slunečním světlem ve vlasech...

Dívka s létem v očích

"Támhle můžeme přespat," ukázal Aodhan na shluk domečků v údolí.
Doprovázel jsem sice bratra na jeho cestách po království naprosto dobrovolně, ale zrovna v tu chvíli jsem z toho neměl velkou radost. Za posledních pár dnů se ochladilo a ve vzduchu byl cítit blížící se sníh.
"Tak jedeme, ne?" odtušil otec a pobídl svého koně.
Do vesnice jsme přijeli už skoro za tmy. Tou dobou už ve vzduchu poletovaly první bílé vločky a já se těšil do tepla jako malé dítě. Uprostřed vsi stál malý hostinec, kde jsem zavedli koně do stáje a sami jsme se pak konečně usadili v prohřátém lokále.
Hostinská byla příjemná ženská, něco přes třicet, na můj vkus sice trochu macatá, ale uměla se hezky usmát.
"Tak copak to bude, pánové?" zeptala se mile.
Každý jsme si objednali holbu piva a něco k jídlu.
"Moc toho nemám," zamračila se, když přišla řeč na jídlo. "Kroupovou kaši, možná tam ještě zbyl jeden kapoun, ale to je jen takovej chcípák, jo a asi je tam pár uzenejch pstruhů, ale to je všechno."
"Nevadí. Přinese sem tu kaši a toho kapouna, jestli ho máš, my už si s tím nějak poradíme," ujistil ji Aodhan.
"O tom nepochybuji. Jedete z daleka?" nadhodila zvědavě.
"Vlastně se vracíme do Rícasealu," odpověděl otec.
"Tak to znáte našeho krále! Slyšela jsem, že je to dobrej chlap, i když prej mladinkej," dodala mudrlantsky.
"Zatím nejde moc soudit," řekl Aodhan. "Vládne jenom chviličku."
"Ale dal těm loupežníkům co proto. To se mi líbí, tak to má bejt," pokývala hostinská spokojeně hlavou.
Aodhan se samolibě usmál. Vždycky měl rád, když ho lidi obdivovali, dělalo mu to dobře už od malička. Občas mě napadlo, jestli kvůli tomu jednou neudělá nějakou hloupost.
Asi by si povídali ještě dlouho, ale v tu chvíli mi hromově zakručelo v břiše.
"Jejda!" lekla se hostinská. "Já tu kecám a vy máte hlad! Hned vám přinesu něco k jídlu!" S tím zmizela a my se mohli pohodlně uvelebit a čekat na samé příjemné věci.
Kromě nás v lokále seděla jen skupinka asi pěti mužů, zřejmě místních, kteří nás pozorovali nedůvěřivými pohledy, ovšem jak večer pokročil a jejich hrdly protekl už několikátý korbel piva, dali se s námi do řeči a nakonec jsme si i přisedli k nim.
Byl to příjemný, veselý večer, plný přátelského povídání a smíchu. Bylo nám tam dobře, když o půlnoci přišel asi dvanáctiletý kluk, aby otci vyřídil, že má jít domů. Jeden z mužů se tedy zvedl a opustil nás.
Asi o půl hodiny později se objevila dívka. Potkal jsem ji na dvorku, kam jsem si musel odskočit. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního - hubené, asi sedmnáctileté stvoření, hnědovlasé, v tuctových šatech. Jenže pak zvedla hlavu a já jsem ve světle, které na dvorek padalo okny hostince, uviděl její oči. Jaké ta měla oči! Dvě obrovské studnice blankytu, čisté a něžné...
Přidržel jsem jí dveře a ty dva kousky letního nebe se na mě vděčně usmály. Pak vstoupila a snažila se přimět svého otce, aby šel domů. Jenomže milý tatínek už měl dost a i když projevil dobrou vůli odejít, svalil se zpátky na lavici.
Dívka si povzdechla a zkusila otce podepřít. Přiskočil jsem a zachytil jsem ho z druhé strany.
"Pomůžu ti," nabídl jsem jí.
"Děkuju, to jsi hodný," usmála se, já jsem si ještě vzal teplý kabátec a společně jsme jejího otce vyvlekli ven.
"Bydlíme támhle," naznačila bradou směr, "poslední domek ve vsi."
Pár kroků jsme udělali mlčky.
"Taháš ho takhle domů často?" nadhodil jsem, aby řeč nestála.
"Ani ne. Táta je v pohodě, jen jednou za čas to prostě přežene," odpověděla klidně. "Odkud ty vlastně jsi?"
"Z Rícasealu," řekl jsem. Od té doby, co byl Aodhan králem, jsme se z rodného Baile přestěhovali do velké síně.
"A ti dva, co přijeli s tebou?"
"Otec a bratr. Jeli jsme vyřídit nějakou královu záležitost," odvětil jsem a doufal jsem, že se nebude vyptávat dál. Nechtěl jsem prozradit Aodhanovu totožnost bez jeho svolení. Věděl jsem sice, že ráno nezapomene hostinské oznámit, kdo u ní nocoval, ale rád se odhaloval až při odjezdu. Nechtěl jsem mu to zkazit.
"Aha." Neviděl jsem jí do obličeje, ale přísahal bych, že se v tu chvíli pro sebe usmála.
"Tady už to je," řekla a nechala mě podpírat opilého muže. Sama otevřela dveře malého domku na samém kraji vesnice. Ven vyběhla starší žena, zřejmě její matka a začala hudrovat:
"No jo, zase se zkáruje jako prase a aby ho domů tahali cizí! Riono, pojď mi pomoct!" houkla dovnitř. Na prahu se objevila dívka ještě mladší, než ta, která pro otce přišla, a společně s matkou ho odvedly domů. Já jsem osaměl se svou známou.
"Díky," řekla. "Jaká je naděje, že tudy budeš ještě někdy projíždět, až budeš vyřizovat nějakou královu záležitost?"
"Naděje tady je," připustil jsem. "A když přijedu, půjde tvůj otec do hostince?"
Zasmála se a znělo to jako hlas samotného léta. "Když nepřijde otec, přijdu já," slíbila nakonec.
Chvilku jsme stáli mlčky.
"Už bych měla jít," řekla najednou. "Díky a třeba se ještě potkáme," dodala už ve dveřích.
"Počkej! Já jsem Corann. Jak se jmenuješ ty?" zastavil jsem ji.
Otočila se na prahu, ozářená ohněm, který se podobal letnímu slunci.
"Colmcilla," zašeptala a pak vklouzla dovnitř a zavřela dveře.
Začal padat sníh. Konečně přišla první zima Aodhanovy vlády, ale já se vracel do hostince a myslel jsem na dívku, která měla v očích léto.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | 23. prosince 2009 v 17:21 | Reagovat

To bylo pěkný, děkuju moc! ♥

Já se hrozně omlouvám, že povídku pro tebe ještě nemám hotovou. Posledních pár dnů jsem měla strašně špatnou náladu a nešlo mi psát a musela jsem si ode všeho dát pauzu. Takže místo vánočního dárečku se budeš moct těšit na silvestrovský/novoroční ;)

2 Lomeril Lomeril | 23. prosince 2009 v 18:40 | Reagovat

V pohodě :-) Aspoň to nebude všechno najednou...

3 Tosi Tosi | 23. prosince 2009 v 18:45 | Reagovat

Dívka měla v očích léto,já zas Vánoce.
Proto Ti přeji povedené prázdniny, kouzelně prožité svátky a zítra večer dárky, které přinesou radost.

4 babley babley | Web | 3. ledna 2010 v 16:22 | Reagovat

moc hezký :)

5 Comcom Comcom | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 15:15 | Reagovat

Pravdu máš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama