XVI. Studnice světů

26. listopadu 2009 v 7:00 | Lomeril |  Krev na sněhu
Šestnáctá kapitola. O nečekané nabídce, nečekaném dilematu a dívce na vážkách.

Kdo se příliš upne k minulosti, prohraje budoucnost. (W. Churchill)

Jen ty jsi ta, kdo svůj svět vidí,
kdo miluje nebo nenávidí.
Sama si vyber, kam patříš.
(Hraj s námi hru - Daniel Landa)



Druhý den ráno mě probudil vstávající Corann.
"Byla tu nějaká žena. Prý nás Liadan očekává," řekl mi.
Vybatolila jsem se z postele, pokusila jsem se upravit si vlasy, ve kterých mě kousala zaschlá mořská sůl, ale když jsem zachytila Corannův pobavený pohled, radši jsem to vzdala. Na stole stála snídaně a já jsem s potěšením zjistila, že jediná nevolnost, která mi zůstala, je z hladu. Přesto jsem se donutila jíst pomalu a opatrně, protože kdybych to zhltala, neudržela bych to v sobě. Opláchla jsem se v ledové vodě v umyvadle a pak jsme se vydali na cestu.
Kupodivu na nás čekalo děvče jen o málo starší než Corann, které se představilo jako Mairead, naše průvodkyně po dobu našeho pobytu na ostrově. Následovali jsme ji po úzké cestičce do nepříjemného kopce. Šplhání naštěstí netrvalo dlouho a pak jsme šli víceméně po vrstevnici. Nakonec jsme dorazili k vesničce o nějakých sotva deseti domcích. Jejímu středu vévodila síň s kruhovým půdorysem.
"To je síň Tkadlen," ukázala Mairead. "Tam čeká Liadan."
Vstoupili jsme do síně a jediné, na co jsme se zmohli, byl užaslý povzdech.
Určitě alespoň třicet žen sedělo ve velikém kruhu a každá z nich před sebou měla tkalcovský stav, na kterém pracovala. Společně si broukaly nějakou tichou písničku. Ale stěny za nimi byly od země až ke stropu pokryty obrovskými, nádhernými gobelíny. Nevěděla jsem, co přesně zobrazují, ale hádala jsem, že to bude historie země. Atmosféra té místnosti, zdánlivě klidná, ale zároveň sršící životem, byla jednou z nejzvláštnějších věci, se kterými jsem se v tomto světě setkala. Nikdy jsem netušila, že něco tak obyčejného jako tkaní může být prosyceno takovým tajemnem a magičnem.
Přímo proti dveřím seděla žena, která musela být Liadan. Mohla být přibližně v Imogenině věku, rozpuštěné stříbrné vlasy jí padaly na ramena modrošedých šatů a v ruce držela tkalcovský člunek.
"Vítej, Coranne, synu Darachův," pozdravila nás. "Vítej, Cizinko. Pod jakým jménem přicházíš dnes?"
Po zádech mi přeběhl mráz. Jako by o mně věděla něco víc. Nikdo netušil, že Tara není moje pravé jméno.
"Já jsem Tara," odpověděla jsem.
"Hm, to je zajímavé. Jméno jako pro královnu. Přišla jsi pohlédnout do Studnice světů, Taro?" ukázala Liadan na střed místnosti.
V podlaze tam byl zapuštěný kulatý poklop, v průměru mohl měřit asi tak metr. Uprostřed měl držadlo, za které ho šlo nadzvednout.
"Co to je?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Studnice světů," opakovala Liadan. "Její vody odkrývají dění ve všech světech. Jestli si přeješ spatřit svůj domov nebo Zemi draků, stačí zvednout poklop."
"A jaká je cena?" Tyhle věci v příbězích nebývaly zadarmo.
"Cenu platíš jenom sama sobě," odpověděla Liadan. "Uvidíš, ale oni neuvidí tebe a nebudeš mít možnost se tam nijak vrátit. A neovlivníš, co se tam děje."
Takže po mně nebude nic chtít? Můžu se jen tak podívat? Sedla jsem si k poklopu a prsty se mi sevřely kolem držadla, když jsem pochopila význam jejích slov.
"Já se nevrátím domů?"
Liadan zavrtěla hlavou, i když byl div, že můj šepot vůbec slyšela.
"Cesta vede zpátky jen jednou," řekla.
Cesta zpátky... copak je něco víc, než se zdá? Mohla by ta Země draků znamenat Aldormu? Proč se pořád chová, jako by o mně věděla všechno?
Ale tyhle myšlenky byly vzápětí zatlačeny do pozadí jinými. Nevrátím se domů. Umřu tady - ale teď nebo až za hodně let? Už nikdy neuvidím Budějovice, rodiče, kamarády, už nikdy neuslyším svoje oblíbené písničky, nikdy nevydám knihu...
Cítila jsem se docela stejně, jako když jsem v Aldormě čekala, až mě Frundor zabije. V hlavě mi probíhaly podobné obrazy.
Máma, s nohama nataženýma, jak čte Harryho Pottera...
Táta, který věčně něco kutí s počítačem...
Naši psi, Ája a Ginny, jak se rozvalují na koberci, popřípadě v křesle...
Hořící svíčky na adventním věnci...
Chuť portského, které občas naši dostali...
Písničky Roberta Křesťana...

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Poprvé od chvíle, co jsem se vynořila v tomhle světě, se mi začalo doopravdy stýskat po domově. Nic z toho, co jsem si vysnila, se neuskuteční. Nikdy si nevycvičím vlastního loveckého psa a nikdy s ním nepůjdu na zkoušky. Naprosto nesmyslně mě právě tohle hrozně zamrzelo.
Když nadzvednu ten poklop, uvidím všechno, co jsem nechala za sebou. Možná bych zjistila pravdu o věcech, o kterých jsem ji nikdy nezjistila. Mohla bych nakouknout i do Aldormy. Vidět dospělou, šťastnou Valerii. Zahlédnout Petrův kámen a pozorovat Garetta na hranicích.1)
Ale k čemu ti to bude?
Hlas mého lepšího já se tentokrát pozoruhodně podobal Frundorovi.

V tom, co už bylo,
nic nevykoukáš,
ty tragická vílo,
vpřed dívat se máš.


Hloupé veršíky, napsané na cár papíru, sama sobě pro útěchu. Zvědavost mě hlodala neúprosně, ale zároveň jsem váhala.
Když se tam podíváš, jenom ti to ublíží. Víš, že nejvíc člověka bolí dívat se na něco, po čem touží, ale nemůže to mít.
Budu vědět, jak se vyrovnali s tím, že jsem pryč...

Ale co z toho budeš mít? Když budou veselí, bude tě mrzet, že nejsi s nimi. Když budou smutní, bude tě trápit, že se trápí. Proč se bodat do starých ran?
A co Aldorma?

Mé druhé já na chvíli zaváhalo.
Aldorma... Ve svém světě jsi o ní mohla snít. Tam jsi neměla žádný úkol, který jsi musela splnit.
"Taro?" oslovil mě Corann ustaraně. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Liadan zvedla ruku, aby ho zarazila.
Corann... a Fian... a Eoghan... a Brenna... Ti všichni na mě spoléhali, ale zdáli se nekonečně vzdálení. Já jsem patřila do jiného světa.
Narodila jsem se v jiném světě, ale patřila jsem tam?
Jen jeden pohled... jeden kratičký pohled...
J
e to moudré? Když to otevřeš, budeš tak jako Eva, jako Pandora, jako všechny ty žen-ské, které svojí zvědavostí způsobily katastrofu. Jako v Řecku byla Pandořina skříňka a v křesťanském světě Evino jablko, tady bude Tařina studnice. Tohle chceš?
Odkdy já jsem byla moudrá? Nebudu se dívat dlouho.
Nestačí jenom prodlévat ve snách a zapomenout žít. Tentokrát to byl hlas Albuse Brumbála2), kdo na mě zavolal z mých vzpomínek.
Máš tu úkol, který je třeba splnit, proto jsi sem přijela. Nemůžeš se zastavit na takové hlouposti. Jen tě to bude dál bolet.
Sevřela jsem držadlo poklopu.


1) Viz povídka Skryté poklady
2) Harry Potter a Kámen mudrců, kapitola dvanáctá (Zrcadlo z Erisedu)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babley babley | Web | 26. listopadu 2009 v 18:29 | Reagovat

to rozhodování jí vůbec nezávidím, tu vnitřní rozpolcenost, boj dvou osob v ní samé.. :) těšim se na pokračování ;) ..jo, přidala sem si tě k oblíbeným blogům, tak doufam, že ti to nevadí..?

2 Lomeril Lomeril | 26. listopadu 2009 v 19:45 | Reagovat

Vůbec ne, naopak :-)

3 Eillen Eillen | 27. listopadu 2009 v 10:14 | Reagovat

Já jsem kráva, já jsem zapomněla komentovat... Promiň.

Kapitola se mi líbila. Sama za sebe říkám, že bych se nepodívala ani do jednoho světa. Možná dřív jo, ale v současné době, kdy jsem jaká jsem, tak bych se nechtěla podívat. Trápila bych se víc, než kdybych se nekoukla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama