XII. Knězův příběh

18. listopadu 2009 v 16:26 | Lomeril |  Krev na sněhu
Dvanáctá kapitola. O našem putování, loupežnících a nejasnostech.

Loupežníci z povolání, to jsou páni, to jsou páni, loupežníci z profese, nejlepší jsou v okrese. (Pod dubem, za dubem)


Procházeli jsme Aodhanovým královstvím celý měsíc. A hodně se toho změnilo.
Často jsem si povídala s Eoghanem, dozvěděla jsem se toho spoustu o koních a nako-nec jsem se naučila i docela dobře jezdit. V Koni a jeho chlapci se sice říká, že nejlepším učitelem jezdectví je mluvící kůň1), ale můžu říct, že besann koní taky není k zahození. Dokonce jsem i pojmenovala svou klisnu - jednou jsem v povídce chtěla koně jménem Oria, takže jsem své grošované společnici začala říkat Oria. Eoghan mi taky často vypravoval o Gormlaith. I když mi tím nijak nepomohl v řešení hádanky, ráda jsem poslouchala jeho vzpomínky na ženu, která mě k nim přivedla.
Snad ještě víc času jsem strávila s Fianem v rozhovorech o Brenně a Rícasealu. Těšila jsem ho, když se mu stýskalo, smála jsem se s ním, když měl dobrou náladu. Občas mě s Eoghanem přemluvili, abych jim vyprávěla o svém světě, a tehdy mě všichni tři poslouchali, ani nedutali, jako děti, které se těší na pohádku.
Ale dalo by se říct, že nejsilnější byl můj vztah s Corannem. Od chvíle, kdy mi vylil srdce v té stáji, jsme se k proroctví příliš nevraceli a když, tak jen povrchně. Všichni se o mě starali jako o malou, až jsem jim musela několikrát vynadat, protože mě svou přehnanou péčí dráždili skoro k nepříčetnosti. Nakonec toho nechal jako první právě Corann, který mě raději začal učit číst znamení z přírody kolem sebe a povídal mi pohádky a pověsti z jejich země. Většina mi byla povědomá - objevila jsem motivy ze Zlatovlásky, Šípkové Růženky, Dlouhého, širokého a bystrozrakého, Popelky i Zvířátek a Petrovských nebo Husopasky.
Brzy nám došly platidla, které Corann odvezl z Rícasealu. V této zemi se platilo měděnými mincemi s čtvercovým otvorem uprostřed, takže se daly navléknout na řemínek a nosit třeba na krku. Když jsme utratili poslední, museli jsme si začít shánět jídlo jinak. Prodali jsme skoro všechno kromě přikrývek, plášťů a koní. Eoghan a Fian naštěstí znali v kraji hodně lidí, Eoghan často sloužil jako kurýr a Fian se prostě rád toulal, takže se nám mnohokrát podařilo najít nějakého jejich známého, který nás nakrmil a nechal přespat v suchu zadarmo. Jednou nebo dvakrát ztratili chlapi celý den lovem. Poprvé chytili malého zajíce, ze kterého se nikdo pořádně nenajedl, podruhé se jim povedlo zabít dvě kachny, ale i tak jsme strávili spoustu času tím, že jsme se z nich snažili vytvořit cosi poživatelného. No a občas nám nezbylo nic jiného než žebrat, což většinou zůstalo na mně, protože nikdo z mocných, hladových válečníků by se k tomu nesnížil.
Drželi jsme se co nejdál od Rícasealu, často až při samých hranicích Aodhanova království. Ale co bylo nejdůležitější, sbírali jsme střípky příběhů, které o Hrůze panovaly. Nejméně čtyři vesnice tvrdily, že právě u nich Hrůza zaútočila poprvé. Ať už to byla pravda nebo ne, lidé hodně viděli a překvapivě hodně si domysleli.
"Hrůza nikdy nechodí bez varování. Ti, které tu minulou zimu zabila, se jí všichni báli, všichni měli předtuchu, že přijde," šeptala nám spiklenecky jedna farmářka.
"Požírá životy svých obětí a s každou je o kousek silnější, tak, tak," pokyvovala znalecky stařenka o vesnici dál.
"Nejhorší je ten strach, když si pro vás přijdou. Zabije vás jen to, jak se bojíte, když uslyšíte jejich dech za dveřmi," vyprávěl někdo jiný někde jinde.
"Jsou to duše zvířat, vložené do lidských těl."
"Je to trest za naše chování."
"Jsou to démoni."
"Nic nepomáhá. Nejdřív se srdce zmocní strach, pozvolna roste, dokud člověk není úplně ochromený a nedokáže nic, než čekat na konec. A pak jednoho dne přijdou oni."
"Kdepak, celý to zpackal pan král," hudroval sedlák, kterého jsme potkali na cestě. "Začalo to, když sedl na trůn, ať mi nikdo neříká, že je to náhoda. Všichni, co znám, chtěli za krále Eamona, tak mi řekněte, kde ten kluk vzal ty hlasy."
Tohle mě zaujalo a večer jsem se na to zeptala Coranna.
"Aodhan mi nikdy nevysvětlil, jak Eamona porazil. Víš, králem se u nás může stát každý, ale většinou se vybírá ze členů několika málo rodin, které k tomu své děti vychovávají. Eamon z takové rodiny pochází, vládne teď na pobřeží druhé největší vesnici po Rícasealu. Ale z naší rodiny nevzešel nikdy ani jeden král, Aodhan je první. Nevím, jak to dokázal, ale stejně pochybuji, že by se mu podařil nějaký podvod."
I tak mi to ale vrtalo hlavou. Aodhanův nástup na trůn a příchod Hrůzy za sebou následovaly v podezřele krátkém čase. Stejně jako jsem musela neustále přemýšlet o tom, že Hrůza nikdy nechodí bez varování. Ale pořád mi chybělo něco, co by všechny ty nápovědy spojilo a dalo jim společný smysl. Doufala jsem totiž, že celá záhada má racionální vysvětlení, a dělala jsem všechno proto, abych ho našla - i kdyby to měli být neandrtálci.2)
Dokud jsme nedorazili do té vesnice.
"Jo, měli jsme tu jednoho loupežníka," vzpomínal starý dřevorubec. "A dyž sme ho věšeli, křičel, že zabíjel s Hrůzou a esli mu něco uděláme, tak si pro nás Hrůza přijde."
"A přišla?" zeptala jsem se. Příliš jsem blábolení nějakého vyděšeného odsouzence, který se snaží zachránit si krk, nevěřila.
"Ne, ale dyž loupežníci vodešli, našli u nich v doupěti pár věciček, který patřily lidem, který Hrůza zabila," připustil.
"Loupežníci?" Corann stál opodál, ale teď se vložil do rozhovoru. "Ty odsud přece vyhnal Aodhan hned to první léto, kdy seděl na trůně."
"Jo, mladej pane, dokud se lidi budou bát vo život, budou i loupežníci. Zase se vrátili, ale to už se pan král přijet nenamáhal. I když by to asi k ničemu nebylo," dodal dřevorubec mudrlantsky.
"Ty věci, co jste našli v doupěti těch loupežníků, kde jsou?" zeptala jsem se. Byly by to první hmotné důkazy v našem pátrání, které se zatím sestávalo jenom z povídaček.
"To já vám nepovim, ale támhle Sagart by mohl," ukázal na muže s kněžským odznakem na krku, který procházel nedaleko.
S kněžími jsme se na svých cestách už setkali. Pochopila jsem, že místní monoteistická víra má velice blízko ke křesťanství, konkrétně k myšlení keltské církve. V celé zemi existovaly dokonce i dva nebo tři kláštery, ale všechny smíšené a bez požadavku celibátu.3) Přesně tak, jak to popisovaly příběhy sestry Fidelmy. Kněží, duchovní vůdci obyčejného lidu, se od svých svěřenců navenek nijak neodlišovali, kromě přívěsku ve tvaru prostého kruhu, který nosili zavěšený na šňůrce kolem krku místo nákrčníku, který byl pýchou ostatních mužů. Jak mi prozradil Fian, kněží v případě války nemuseli bojovat, i když mnozí šli do bitev dobrovolně. Celkem běžně zakládali rodiny a jejich synové často přebírali duchovní vedení vesnice po svých otcích. Farmařili a vydělávali si na živobytí jako všichni ostatní.
Sagart, kněz této vesnice, byl zvídavý, poměrně vzdělaný, bystrý člověk se sympatickým zdravým selským rozumem. Když jsme se ho s Corannem zeptali na loupežníky, rozzářily se mu oči.
"Já jsem věděl, že se o to jednou někdo bude zajímat. Pojďte, pojďte," zval nás do svého domu. "Víte, my jsme byli jedno z prvních míst, kde Hrůza zaútočila. Už tu první zimu jsme nacházeli ty, kdo se v noci odvážili sami dál od vesnice, mrtvé a vypadalo to, jako by je zabil člověk a zároveň zvíře. Jenomže vlci většinou lidi nenapadají, tedy aspoň ti čtyřnozí. Bylo mi to divné, král odsud tu loupežnickou bandu vyhnal už v létě, tak kde by se tu zase vzali? A od jara, co roztál sníh, se nic nestalo, tak jsem to pustil z hlavy. Jenomže další zimu se ty útoky vrátily, ale tentokrát jsme jednoho loupežníka chytili. Pověsili jsme ho, i když křičel, že jestli to uděláme, Hrůza ho pomstí."
"Ale nic se nestalo," konstatoval Corann.
"Nic se nestalo. Vlastně něco ano - od té doby jsme našli několik těl loupežníků. Vypadalo to, jako by je roztrhala divá zvěř - nebo něco horšího. Jedné noci k nám do vsi vletěli dva loupežníci, takoví skoro ještě kluci, a prosili, ať je schováme. Vzal jsem je k sobě, nechal jsem je v chlívě... ale ráno byl jeden mrtvý a druhý ležel stočený v rohu a díval se před sebe. Odmítal mluvit, jíst nebo pít a když jsem se s ním pokoušeli pohnout, bránil se jako divý."
"A zvířata to nechalo na pokoji?" zajímal se Corann. Kněz pouze přisvědčil.
"Co je teď s tím chlapcem?" vyptávala jsem se já. Další člověk, který přežil útok Hrůzy by znamenal důkaz v Corannův prospěch.
"Dva dny jsme ho zkoušeli přimět něco pozřít, ale pak jsme ho museli zabít taky," přiznal kněz zahanbeně. "Odvážili jsme se jít na průzkum do míst, kde se loupežníci objevovali, dokonce jsme našli i takovou boudu, kde se schovávali, ale uvnitř..." tady se kněz otřásl, "...krev, zápach moči a mrtvoly, roztrhané na kusy. Nevím, jestli někteří unikli, ale sem se rozhodně nevrátili. Ovšem ty útoky, o kterých ten pověšený tvrdil, že je měli na svědomí oni, nepřestaly."
Nepříjemně mi to všechno připomínalo Pojídače mrtvých nebo příběhy o vlkodlacích. A co hůř, podle všeho toho bylo víc. A dokázalo se to proplížit vesnicí plnou lidí a psů...
"Tu noc, kdy zemřel ten chlapec tady u tebe, neštěkali psi?" zeptala jsem se.
"Když přibíhali ti kluci, řvali jako pominutí. Uložil jsem kluky do chlíva a pak tu ještě byl hodně dlouho rozruch, lidi zjišťovali, co se děje, a rozhodovali se, jestli by se nemělo něco dělat. To pozdvižení trvalo skoro až do rána, psi si za chvíli zvykli a zmlkli. Kromě toho, já sám psa nemám," odpověděl.
Kdyby psi ucítili nějakého tvora, kterého by neznali, určitě by se ozvali. Takže buď to byl člověk nebo to nemá pach. Nebo... Při té myšlence mi přeběhl mráz po zádech. Nebo byli psi příliš vyděšení na to, aby štěkli.
"Ten dřevorubec tvrdil, že jste v tom doupěti našli nějaké věci," připomněl Corann.
"Několik šperků, které jsme postrádali na prvních obětech Hrůzy," souhlasil kněz.
"Na prvních obětech?" všimla jsem si zvláštní formulace.
"Kromě jednoho prstenu všechny ty věci patřily mrtvým z první zimy," upřesnil. "Ale našli jsme tam i něco jiného." Přešel k velké truhle v rohu a chvíli se v ní přehraboval, než vytáhl velký balík, který s žuchnutím hodil na stůl.
"Nechtěli, abych si to nechával, ale nemyslím si, že tohle by mi ještě mohlo nějak ublížit," řekl a rozbalil svůj poklad.
Vypadalo to jako nějaký podivný spár. Tři ostré drápy, které vykukovaly z kožešiny, slepené zaschlou krví, se při pohledu zblízka podobaly spíš zubům a celá tlapa měla podivně neforemné proporce. A velikostí se přibližně hodila k jizvě na Corannově tváři.
"Jak to, že nehnije?" zeptal se Corann.
Kněz odhrnul kožešinu na místě, kde měla tlapa přirůstat ke zbytku nohy. Netrčela z ní kost, ale špalík dřeva opracovaný jako topůrko, a místo masa z ní vytáhl smotek hadrů a rozbalil ho. Na stůl se vysypalo několik kamínků, které měly zbrani dodat váhu. Vyměnili jsme si s Corannem užaslý pohled.
"Lidé?" vydechl nevěřícně. "Jak by to mohli být lidé?"
Wendolové. Pořád to víc a víc vypadá jako wendolové.4) Ale proč? Jak? To přece není možné!
V tu chvíli venku nastal nějaký shon. Kněz vyhlédl ze dveří a pak se otočil na nás.
"Tři královi válečníci. Předpokládám, že pro tebe to znamená nebezpečí, princi Co-ranne."


1) Kůň a jeho chlapec - Letopisy Narnie, chrologicky kniha třetí. Hlavního hrdinu Šastu tam učí jezdit mluvící kůň Brí.
2) Spoiler na Pojídače mrtvých. V tomto díle se nakonec ukázalo že wendolové, medvědovité příšery ohrožující lidské sídlo, je vlastně kmen neandrtálců, který na severu přežil svou dobu. K navození strachu používali zvířecí masky a něco jako palice, upravené do podoby zvířecích tlap (soudě podle filmu)
3) Tak to v Irsku v polovině sedmého století skutečně fungovalo - v klášterech často žili muži i ženy, dokonce tam vychovávali i své děti. Celibát nebyl povinnou součástí mnišského stavu.
4) Viz poznámka 2)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | Web | 18. listopadu 2009 v 17:07 | Reagovat

Tak tohle byla dokonalá kapitola. Moc pěkný, hlavně ta druhá část.

2 Awia Awia | Web | 18. listopadu 2009 v 17:30 | Reagovat

Olalalá... Ta záhada okolo Hrůzy mě nepřestvává přitahovat. Jsem vážně zvědavá, jak se to nakonec vyvine. :)

3 Lomeril Lomeril | 18. listopadu 2009 v 17:34 | Reagovat

Jo, to já taky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama