X. Besann a nápad

16. listopadu 2009 v 15:32 | Lomeril |  Krev na sněhu
Jubilejní desátá kapitola. O koních, podzemí a nových myšlenkách.


Podstata objevu je ve spatření něčeho, na co se všichni dívali, a v promyšlení něčeho, na co nepomyslil nikdo. (A. Szent-Györgyi)

Ženská logika je vítězství pudu nad rozumem. (A. Comte)


"Pamatuj, Taro," řekl mi Iarlaith na rozloučenou, "Gormlaith milovala hádanky, ale také viděla hodně z toho, co se může stát. Vnímala čas a události jinak než my. Ale troufám si říct, že ty její hádanky vyřešíš."
"Děkuji," špitla jsem a po krátkém rozloučení s Imogen jsem vyšla ven do noci.
Fian a Eoghan už seděli na koních a Corann zrovna nasedal. Čtvrtý kůň čekal na mě.
"To mám jet na tomhle... sama?" zeptala jsem se opatrně.
"No jestli nám budeš stačit pěšky, nemusíš," prohodil Fian.
"Já... já jsem na koni nikdy nejezdila..." vykoktala jsem.
Tři mladíci si vyměnili užaslé pohledy.
"Odkud ty to vlastně jsi?" podivil se Fian.
Eoghan neobyčejně elegantně seskočil ze svého zvířete a pomohl mi do sedla, pokud se dece, přivázané řemeny a ještě navíc bez třmenů, dalo říkat sedlo. A potom, k mému velkému překvapení, něco pošeptal koni do ucha.
"Ještě že ho s sebou máme," poznamenal Fian, když jsme vyjeli.
Tušila jsem, že asi sledujeme koryto řeky, ale cesta, po které nás Eoghan vedl, běžela dál od vody, takže jsem řeku neviděla ani neslyšela. Hlavně jsem se soustředila, abych nespadla, ale nedostatek spánku se hlásil o slovo a nebýt Coranna a Fiana, kteří se drželi vedle mě, dokud to terén umožňoval, byla bych na zemi daleko častěji. Takhle jsem tam za celou noc skončila jen šestkrát.
Kopce kolem nás byly čím dál tím vyšší, až jsme se za svítání ocitli v úzkém kaňonu. Tam převzal vedení Fian. Tak úplně jsem tomu lehkomyslnému smíškovi nedůvěřovala a když jsem viděla, že to, co se tvářilo jako stezka, končí kousek před vodopádem, moje nedůvěra ještě vzrostla.
Fian seskočil z koně, i když byla cestička tak úzká, že přitom málem spadl do peřejí o několik metrů níž. Já jsem ochotně přijala Corannovu pomoc a pak jsem jen zděšeně pozorovala, jak Fian přeskakuje na kluzkou plošinu těsně vedle vodopádu.
"Teď ty!" zakřičel mi Corann do ucha, aby překřičel burácení vody. "Fian tě chytí!"
Nasucho jsem polkla a snažila jsem se nedívat se do hloubky pod sebou. Mezera nebyla široká, sotva metr, ale pořád byla dost široká na to, abych do ní mohla spadnout. Upřela jsem oči na čekajícího Fiana a odrazila jsem se. Při doskoku mi to sice podjelo, ale Fian mě chytil. Odvedl mě přímo za vodopád, kde se před námi otevřel tunel, ve kterém se řev vodopádu rozléhal jako salva z desítek děl. Za chvilku se k nám připojili Corann a Eoghan, kterým se nějak podařilo dostat tam i koně.
"To byl dobrý nápad," zahulákal Eoghan. "Bez besanna sem koně nikdy nedostanou."
"Proč si myslíš, že jsme šli tudy?" ušklíbl se Fian, který ze sedla svého koně už sundal dlouhý, tenký provaz, vlastně spíš kožené řemeny svázané dohromady, a uvázal si ho kolem pravého zápěstí. Pak ho podal mně. "Nech mi nějakou délku, aspoň abychom se vešli s koňmi, a taky se navaž," řekl mi.
Jako děti ve školce jsme se přivázali na jeden dlouhý provaz a chytili jsme své neklidné koně za uzdy. Fian nás potom vedl dál do temného tunelu. Vzpomněla jsem si na skautské hry a četné návštěvy podzemí a zjistila jsem, že jsem ráda znovu v jeskyni. Protože jsme s sebou vzali i koně, nemusela jsem se bát nějakých úzkých průlezů, takže jsem jenom následovala tah řemene na svém zápěstí. Brzy jsem zjistila, že když natáhnu pravou ruku do strany, můžu se dotknout stěny a pak se jde lépe. Koním se to ani trochu nelíbilo, ale Eoghan celou dobu napůl prozpěvoval, napůl odříkával něco, čemu jsem nerozuměla, ale co zvířata zřejmě uklidňovalo.
Ve tmě člověk nemá přehled o čase, ale když jsme vylezli, s okopanými palci u nohou a odřenými zápěstími, jak občas někdo upadl a málem strhl ostatní s sebou, odhadla jsem čas podle slunce asi tak na polovinu dopoledne. Vynořili jsme se v jeskyni v horách, ke které nevedla žádná pořádná cesta, ale o několik metrů nepříliš prudkého svahu níž jsem zahlédla stezku. Fian smotal řemen a Eoghan mezitím seběhl na stezku a vydal zvláštní zvuk, něco mezi ržaním a lidským výkřikem.
"Pusť uzdu!" zavolal na mě Corann a já jsem poslechla. Koně opatrně seběhli k Eoghanovi a způsobně počkali, než jsme doklopýtali za nimi.
"Měli bychom se prospat," podotkl Corann a já s ním ze srdce souhlasila. Sotva jsem pletla nohama.
"Támhle je chata," ukázal kupředu, kde jsem asi o kilometr dál zahlédla malé stavení. "Přes léto se tam občas zastaví pastýři, ale v tuhle roční dobu už bude prázdná."
Ten poslední kilometr byl asi nejhorší. Dvakrát jsem spadla, protože jsem na koňském hřbetě začala dřímat, a po tom druhém pádu mě hrozně bolelo zápěstí. I sesednutí před chatou se podobalo spíš sundávání pytle brambor.
Uvnitř chaty byla dvě lůžka. Bez ptaní jsem se jedno z nich svalila a brzy jsem usnula. K mojí nelibosti mě probudili po poledni, pochybovala jsem, že jsem spala víc než čtyři hodiny. To jsem vůbec nemusela chodit spát!
"Nemůžeme si být jistí, jestli jsme je setřásli," vysvětloval Fian. "A obávám se, že pokud jsme kdy měli nějaký náskok, nejspíš o něj brzy přijdeme."
"A kam mě vlastně unášíte?" zamručela jsem. Unést mě a ještě mě budit, to si dovolili dost.
"My tě neunášíme, ale zachraňujeme, jestli sis nevšimla," ozval se Eoghan.
"Nebo jestli si chceš vzít Aodhana, klidně se můžeš vrátit," navrhl mi Corann, z nějakého záhadného důvodu dnes dobře naložený.
No, pořád lepší únos než svatba. A lepší Corann než Aodhan. V tomhle jsem konečně měla jasno. Corann potřeboval moji pomoc, ne mé nepřátelství. Když jsem nasedala, cítila jsem se spíš jako jejich spiklenec, než jako jejich oběť.
Tentokrát se mnou jel Eoghan a učil mě, jak koně ovládat. Byla jsem celá rozbolavělá po pádech z minulé noci a moc mi to nešlo, ale zdálo se, že Eoghana koně poslouchají na slovo. Když jsem se ho zeptala, jak to dělá, jen se usmál.
"Jsem besann koní," řekl s nádechem pýchy a zřejmě mi to mělo stačit. Naštěstí si Fian všiml mého výrazu.
"Besann nebo besanna je člověk, který něco umí tak dobře, že se to nedá naučit. Je to vlastně kouzelník, který se narodí s určitým talentem, a když tuto schopnost rozvíjí, nejlépe pod vedením nějakého jiného besanna, dokáže skoro zázraky. Eoghan umí mluvit s koňmi, bez něj bychom nikdy neprovedli koně tím tunelem a obávám se, že ty bys padala daleko častěji, ale díky Eoghanovi tvůj kůň dělá, co může, aby si tě udržel na hřbetě," vysvětlil mi.
"Imogen včera říkala..." vzpomněla jsem si.
"Ano, Imogen je považovaná za besannu lidské mysli, i když není příliš mocná. Chápe a dokáže předpovídat jednání ostatních, ale není neomylná," přisvědčil Fian. "A Brenna je besanna písní. Škoda, žes ji nikdy neslyšela zpívat, to je nezapomenutelný zážitek."
"Proto je taky Gormlaithina rodina tak vážená - ze tří dětí Saibh a Bartlea jsou dva besannové," připojil se Corann k rozhovoru. "I jeden besann je důvod k oslavám a pozvedne rodinu v očích ostatních, ale hned dva, to je nevídaná věc. Kromě toho je Eoghan velice mocný, viděla jsi na vlastní oči, co se zvířaty dokáže, a Brenna se jím nenechá zahanbit."
Smutně jsem si povzdechla. Vždycky jsem chtěla mít nějaký talent na hudbu nebo k práci se zvířaty, vlastně talent na cokoliv, ale takové štěstí jsem neměla. Kdybych se stala besannou... no, celkem čehokoliv, byla bych šťastná jako blecha, ale to bych nebyla já.
"Ty jsi daleko víc, než besanna," zašeptal Fian, abych to slyšela jenom já. "Ty jsi naše vyvolená pomoc."
"Ale já nic nevím, neumím, nemám tušení, jak vám pomoct!" rozkřikla jsem se zoufale. To, co jsem si celou tu dobu nepřipouštěla, se dralo na povrch.
"Dostala jsi hádanku, stačí ji vyřešit," řekl Corann. "Nebo jsi neposlouchala, co ti říkal Iarlaith? Když vyřešíš hádanku, naplníš proroctví."
Znovu jsem se nad proroctvím zamyslela. Krvavý, ztracený, hrůzou prošlý, nezemřelý; prokletý, zrazený, hněvem prošlý, nedotčený. To je jasné. Jediný hrůzou prošlý, nezemřelý je... Náhle jsem se zarazila. Copak to nikoho nenapadlo? Že by nebyl... ale... Byla to odvážná myšlenka, ale stála za pozornost.
"Napadlo vás někdy někoho, že proroctví možná nemluví o Aodhanovi?"
Ve Fianově a Corannově tváři četla porozumění.
"Mně ano," přikývl Fian. "Ale nedává to smysl."
"Dává to daleko lepší smysl, než když dosadíš Aodhana!"
Bylo to tak, muselo to tak být, všechno do sebe zapadalo.
"Ale o kom by mělo mluvit?" zamračil se Eoghan, kterému to pořád nedošlo.
"Přece o Corannovi," odpověděla jsem s neochvějnou jistotou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 16. listopadu 2009 v 15:48 | Reagovat

No, tak doufám, že to o Cronnanovi doopravdy má být, protože já si to myslela už od začátku ... Ale zda je moje domněnka správná, nebo nás jen taháš za nos ... na to si budu muset počkat.

2 Eillen Eillen | Web | 16. listopadu 2009 v 15:56 | Reagovat

Škoda jen, že ještě v téhle kapitole nebyl šok ostatních. Hezky bych se pobavila. I tak si ale teď dokážu představit jejich reakci...

3 Lomeril Lomeril | 16. listopadu 2009 v 16:10 | Reagovat

Ono Fiana to už napadlo, takže toho to nijak nešokovalo. A Eoghan se moc neprojevuje.
A vzhledem k tomu, že pořád přesně nevím, jak to skončí (i když už se to začíná rýsovat), tak nemůžu s jistotou říct, o kom že to je :-P

4 Colleen Colleen | Web | 16. listopadu 2009 v 16:55 | Reagovat

Lom: to je taky dobrý :D Ale ne že já bych věděla, jak RW ukončím, že...
Pěkná kapitolka :)

5 Eillen Eillen | Web | 16. listopadu 2009 v 17:08 | Reagovat

A když už je zmíněn RW. Kdy bude další? Já fakt dokážu psát jen díky vám dvěma a vašim povídkám...

6 Awia Awia | Web | 16. listopadu 2009 v 19:26 | Reagovat

Heh, tak to já, když jsem vymyslela svou povídku, tak jsem měla hlavně začátek a konec ... teď už jen píšu o tom, jak se k tomu konci dopracuju :D.

7 Eillen Eillen | Web | 16. listopadu 2009 v 19:59 | Reagovat

Awia: Tak to jsi měla mnohem víc, než já při psaní jakékoliv povídky...

8 Colleen Colleen | Web | 16. listopadu 2009 v 20:02 | Reagovat

Awia: já k mé povídce původně konec měla taky, ale jak jsem psala (a pak na tři roky přestala :D), tak se to tak změnilo, že teď je ten konec skoro opak toho, co to bylo původně... Holt postava mi vezme vládu nad příběhem a já proti tomu nemůžu nic dělat.

9 Lomeril Lomeril | 16. listopadu 2009 v 20:07 | Reagovat

Coll: To se mi stává skoro pořád. Většinu povídek jsem začala psát jako jednorázovky. Zlato a stříbro se vesele rozrostlo, o Zlomených křídlech ani nemluvím. Měla jsem období, kdy jsem se netěšila na to, jak dopadne to, co čtu, ale to, co píšu.
Awia: Takhle jsem psala dřív, ale zjistila jsem, že mně tenhle styl nevyhovuje (a občas mě to docela štve). Já pak totiž mám tendence napálit to hrozně rychle ke konci a povídke přijde o ty košaté výmysly okolo, které píšu, když nevím, co se stane dál.

10 Awia Awia | Web | 16. listopadu 2009 v 20:40 | Reagovat

[8]: No, to u mě nehrozí, poněvadž v celém příběhu jde právě o kontrast mezi tím začátkem a koncem. A navíc já nerada věci měním. A nad hlavní hrdinkou se vážně neslituju ... I když 3 roky pauza! Tak to se ani tak moc nedivím.

[9]: Tak tenhle problém vážně nemám. Jelikož píšu jen jednu povídku (která má mít mimochodem 4 velké díly), tak to nemůžu srovnat s jinou mou tvorbou, ale pravdou je, že já mám spíš tendenci příběh děsně natahovat a přimýšlet tam další a další zápletky, než to k tomu konci dojde (a jelikož nejsem ani v polovině 1. dílu, tak bych mohla začít zkracovat...). Takže o výmysly okolo nepřicházím, ale tak každému vyhovuje něco jiného.

11 Lomeril Lomeril | 16. listopadu 2009 v 21:16 | Reagovat

[10]: No vždyť, já jsem nechtěla říct, že je nějaký systém špatný. Mně jen spíš vyhovuje nechat se na konci překvapit.

12 Awia Awia | Web | 17. listopadu 2009 v 0:38 | Reagovat

[11]: Ale já taky ne. Jen, stejně jako ty, konstatuji, že mi vyhovuje něco jiného. :)

13 Eillen Eillen | Web | 17. listopadu 2009 v 11:57 | Reagovat

MY CHCEME NOVOU KAPITOLU. Nebo alespoň já. Potřebuji inspiraci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama