VI. Pohřeb

10. listopadu 2009 v 21:24 | Lomeril |  Krev na sněhu
Šestá kapitola. O tom, jak jsem se tam vlastně dostala, o stesku, konci, začátku a o vědmě, která milovala hádanky.

Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (W. Shakespeare)


Brenna mě uložila na postel do rohu a dala mi docela slušnou, i když trochu kousavou přikrývku. Stočila jsem se pod ní a konečně jsem mohla chvíli v klidu přemýšlet.
Co asi dělají doma? Máma určitě bude hrozně nešťastná. Ach jo, mami, já nechtěla... V tu chvíli jsem to nevydržela a rozplakala jsem se. Já jsem doma byla ráda, proč mě pořád tahají někam do háje? To mi nemůžou dát pokoj? Před očima jsem viděla všechny ty tváře lidí, které jsem měla opravdu ráda, rodičů, přátel, a zadoufala jsem, že je zase uvidím. Z Aldormy jsem se taky vrátila, tak proč bych se musela zaseknout zrovna tady? No, snad se tyhle výlety už opakovat nebudou. Dvakrát to docela stačilo... Na tu myšlenku jsem se upnula a povedlo se mi uklidnit se.
Někde v té chvíli jsem musela usnout. V mých snech se prolínaly všechny tváře, na které jsem ten den myslela, ale tváře rodiny a přátel brzy ustoupily jiným: Margarita, Kora, Creagan a pak Brenna, král Aodhan a Fian. A úplně nejčastěji se vynořovaly dva obličeje, které se místy slévaly do jednoho. Ani ve spaní jsem na Coranna a Triveta nedokázala přestat myslet.
Potom se přehlídka lidí změnila v nepřehlednou motanici vzpomínek a představ. Aldorma, můj vlastní svět i Rícaseal se mísily - stoupala jsem po schodech v hostinci v Hůrce a otevřel mi Fian, otevřela jsem dveře do třídy a v lavici za tou mojí seděla Brenna a klidně si povídala se spolužáky, otočila jsem se, ale školní chodba se proměnila ve velkou síň v Rícasealu... A pak jsem zase stála na mostě a dívala se na obličej stařeny, která tentokrát neodplouvala. Naopak, promluvila na mě.
"Nezapomeň na zákony. Smrt jednoho znamená zrození jiného. Před světlem musí být tma, před odvahou strach, před silou slabost. A v bludišti se ztratí jen ten, kdo nehledá cestu ven."
"Počkej! Co to znamená? Je to hádanka? Má mi to pomoct?" vykřikla jsem, ale ona už se rozplývala v hladině řeky. Skočila jsem z mostu, abych ji zadržela, ale voda se pořád vzdalovala a já padala a padala a křičela a padala....
Zatřásla se mnou Brenna. Ve srubu byla ještě tma, ale když jsem se podívala na okna, zakryté voskovanou kůží, zdálo se mi, že venku svítá.
"Křičela jsi," zašeptala Brenna. "Hodně jsi křičela."
"Omlouvám se," špitla jsem.
"Nic se neděje," odpověděla Brenna tiše a vrátila se na svoje lůžko.
Chvíli jsem zírala do tmy a pak jsem se rozhodla, že stejně neusnu (možná jsem se i trochu bála usnout) a že se stejně dobře můžu jít projít. Opatrně jsem vyklouzla z postele a snažila jsem se doplížit se ke dveřím pokud možno neslyšně, ale to bych nebyla já. Aspoň čtyřikrát jsem zakopla a jednou jsem shodila něco kovového, co pořádně zařinčelo. Navíc ještě panty skřípaly a rozštěkala jsem dobrou polovinu psů ve vsi.
No co, jestli se jim nelíbím, můžou mě zase poslat domů. Já se bránit nebudu, pomyslela jsem si trucovitě.
Světlo bylo dosud slabé, šedavé, do svítání mohla scházet ještě tak hodinka, ale přesto v některých domech už zřejmě vstávali. Jedno křídlo brány už bylo otevřené a i když na mě všichni zírali, nikdo mě nezastavil.
Rozhlédla jsem se. Po pravici klesala cesta obloukem k řece, po levici a přede mnou rostl kopec. Jen pár desítek metrů od palisády začínal les. Další cesta vedla doprava, ale já jsem odolala nutkání prozkoumat ji a seběhla jsem k řece. Dřepla jsem si na břehu a dotkla jsem se dlaní vody. Byla ledová, ale čistá. Něco mi připomínala, ale nevěděla jsem, co. Možná nějaký hluboko zasunutý obraz z dětství.
Chvíli jsem seděla na břehu, tak blízko, že voda občas došplouchla až na moje bosé palce, objímala jsem si kolena a naslouchala jsem šumění peřejí kousek proti proudu. Nepřemýšlela jsem nad ničím, Corann, Trivet, proroctví, stařena, to všechno neexistovalo. Řeka byla něco tak blízkého a známého, mohla jsem si představovat, že sedím u Malše a kdykoliv se můžu zvednout a jít domů.
Do svítání zřejmě zbývalo méně, než jsem si myslela, protože brzy začalo světlo zlátnout a někde za kopcem zřejmě vstávalo slunce. Zvedla jsem se a loudala jsem se zpátky k bráně. Ale podzimní ráno v tomto světě se mi líbilo a myslím, že na mě zanechalo své stopy.
V Brennině domě po mně už byla sháňka.
"Mysleli jsme, že tě už zabili," zažertoval Eoghan, nakonec skutečně Brennin bratr, který se teď, když kvůli mně nemrzl bez tuniky, choval daleko vstřícněji.
"Nech toho, Eoghane," okřikla ho Saibh a podala mi hrnek mléka a placku, pobodnou pitě, s medem. Zadoufala jsem, že z mléka nebudu mít průjem, a nasnídala jsem se. Jakmile jsem polkla poslední sousto, už mě Brenna táhla ven.
"Poslyš, včera umřela moje babička, vědma Gormlaith. Dnes večer bude mít pohřeb. Přijdeš tam, viď?" ujišťovala se.
Cítila jsem, že bych to měla udělat už jen kvůli Saibh a Brenně.
"Jasně," ujistila jsem ji. Vypadala, že si oddechla.
Naštěstí jsem se u Kareeny kdysi naučila celkem dostatečně vařit a starat se o domácnost, takže jsem Brenně a Saibh mohla trochu pomoci s přípravami pohřbu. O tělo se postarala sama Saibh, ale protože, jak jsem se dozvěděla, bylo zvykem nabídnout smutečním hostům jídlo, pomáhala jsem alespoň Brenně v kuchyni, která nebyla přímo ve srubu, ale kamna stála venku a byla chráněna zástěnami z vydělané kůže.
V průběhu dopoledne se k nám připojila další dívka, o něco starší než Brenna, s tmavšími vlasy, které ale nepostrádaly narezlý tón, zřejmé dědictví po zrzavé Saibh. Byla to Brennina sestra Orlagh, která se svým manželem žila pár hodin cesty od Rícasealu.
Při obědě jsem byla představena Brenninu otci, manželu Saibh, Bartleovi. Bartle se mi zdál méně nabručený než Saibh a nejspíš i laskavější. Saibh se na mě podle všeho kvůli něčemu zlobila, i když jsem netušila, čím jsem ji mohla tak urazit. Odpoledne jsem se na to odvážila zeptat Brenny.
"To kvůli babičce," odpověděla mi s povzdechem. "Měla ji hrozně ráda."
"Ale co to má co společného se mnou?" nechápala jsem.
"Babička zemřela v den, možná i v tu samou chvíli, kdy ses tu objevila. Často nám opakovala, že smrt jednoho znamená zrození jiného..."
Vzpomněla jsem si na obličej té stařeny. Bylo to možné? Zavolala mě Brennina babička?
"A tvoje matka si myslí, že její smrt vykoupila můj příchod?" ujistila jsem se.
Brenna přikývla. "Myslím, že v tom má pravdu," řekla, "ale ty za to přece nemůžeš. Ani bych se nedivila, kdyby to spískala babička. Když jsem s ní mluvila naposledy, poslala mě a Eoghana k té studánce, kde ses pak objevila. Řekla, ať tam hlídáme, dokud slunce nezapadne, že by mohla přijít pomoc."
"Myslím, že jsem ji viděla, než jsem se sem dostala," svěřila jsem Brenně. "A něco mi i řekla. Jak to bylo? Smrt jednoho znamená zrození jiného. Před světlem musí být tma, před odvahou strach, před silou slabost. A v bludišti se ztratí jen ten, kdo nehledá cestu ven."
"To opakovala často," usmála se Brenna statečně, i když bojovala se slzami. "Možná měla pocit, že by ti to mohlo pomoct."
V tu chvíli přišla Orlagh a my jsme raději zmlkly a vrátily se k práci. Coranna ani krále Aodhana jsem celý den ani nezahlédla, i když Fian se na chvilku zastavil, jenomže mluvil hlavně s Brennou.
Slunce se nachýlilo k západu a lidé se začali trousit k řece. K Brenninu domu přišel král Aodhan, doprovázen Alistairem a tím druhým, mladším hochem, jehož jméno jsem zapomněla.
"Půjdeš dolů se mnou, Taro?" pozval mě.
Nemohla jsem dost dobře odmítnout a na denním světle se nezdál ani tak nepříjemný jako minulý večer. Přijala jsem jeho doprovod a společně jsme se vydali dolů. Překvapilo mě, kolik lidí se kvůli jedné mrtvé staré ženě sešlo. Musel tam být celý Rícaseal a ještě dost přespolních. Viděla jsem i Coranna a Fiana a samozřejmě celou Brenninu rodinu. Nikoho jiného jsem v Rícasealu pořádně neznala.
Vědma Gormlaith ležela na jakémsi voru na hromadě suchého dřeva. Její obličej mě ani nepřekvapil, věděla jsem, že ho budu znát. Za živa to musela být vysoká žena a v mládí i docela pohledná. Bílé, křehké vlasy měla sčesané někam dozadu, oblečená byla docela prostě v jednoduchých šedomodrých šatech a ruce měla složené v klíně.
"Odevzdáváme tě do rukou Pána," pronesl jakýsi muž, který stál dole na břehu. "Odpluj teď do Zámořských krajů. Prosím vás, kteří na ni už čekáte, uvítejte ji mezi sebou. Je to Gormlaith, dcera Ceallachova, vědma z Rícasealu. Dobře vychovala svou dceru a dobře sloužila svému lidu. Nyní přišla řada na ni, aby se vydala na dlouhou cestu. Přijměte ji."
Po té krátké formuli Eoghan a Orlagh odtlačili vor do proudu, ale než ho odstrčili, Eoghan na něj hodil pochodeň. Pohřební hranice se rozhořela a my sledovali, jak oheň odplouvá po vodě, dokud nepřehořely houžve a celý vor se nerozpadl a nepotopil.
Bylo v tom něco děsivě konečného. Gormlaith teď byla skutečně mrtvá a já jsem se skutečně stala součástí tohoto podivného světa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 10. listopadu 2009 v 21:31 | Reagovat

Krásná kapitola. Začetla jsem se a ani Tom chodící kolem mě a mluvící na mě neměl dost sil, aby mi vytrhl ze čtení.

Jediné, co mi vadí, je to Odevzdáváme tě do rukou Pána. - já vím, že jsi věřící, ale označení Pán mi přijde zvláštní. Čekala bych, že ač nějak boha označí, tak že se to bude od toho našeho označení třeba trošku lišit. Ale to neřeš, to je jen moje rejpalství... Sama bych stejně asi nevymyslela nic lepšího...

2 Lomeril Lomeril | 10. listopadu 2009 v 21:54 | Reagovat

No, k tomu Pánovi - ono když si to vezmeš, tak většina klasických náboženství označuje své bohy buď jako Pána nebo jako Otce. Náboženství bude rozvedeno o pár kapitol dál, takže i toto má svůj důvod.

3 Eillen Eillen | Web | 11. listopadu 2009 v 7:09 | Reagovat

V pořádku, já jsem se jen musela ozvat. Právě, že jak to je všude tak označené, tak jsem možná očekávala něco jiného.

4 Colleen Colleen | 11. listopadu 2009 v 13:20 | Reagovat

Mně Pán nevadí, hlavně když mají monoteismus, tak opravdu není jak jinak ho nazývat.

Moc pěkná kapitola, jako obvykle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama