IV. Bez proroctví, prosím

7. listopadu 2009 v 10:00 | Lomeril |  Krev na sněhu
Čtvrtá kapitola. Něco víc o Hrůze, o uspořádání tamnější společnosti a o něčem, co jsem nechtěla slyšet.

Kde se dva bojí, tam má třetí šanci být odsouzen za křivé svědectví. (A. Hitchcock)

Znalost smrti a její hrůzy je jedním z prvních zisků, kterého člověk dosáhl tím, že se vzdálil od svého zvířecího stavu. (J.J.Rousseau)

Sebrala jsem odvahu a podívala jsem se mu do očí. Nedokázala jsem v nich číst, ale bolestně mi připomněl Triveta. Také něco skrýval, ale nebylo mi jasné, co. Jenom jsem nedokázala uvěřit, že by mě chtěl zabít.
"Stalo se to loni v zimě," začal král vyprávět. "Vracel jsem se s Corannem z jedné vesnice, kde Hrůza vyvraždila celou jednu rodinu. Doprovázel nás už jen náš otec..."
"Otec? On nebyl mrtvý?" přerušila jsem ho. Odpovědí mi byly jenom užaslé a nechápavé pohledy. "Tedy... myslím... když jsi nastoupil na trůn... to nebylo po smrti otce?" vykoktala jsem, rudá jako rajče.
"Mělo by být?" zamračila se Brenna nechápavě.
Musela jsem s pravdou ven. "Ve světě, ze kterého přicházím, když zemře král, nastoupí na jeho místo jeho syn nebo nejstarší bratr a nikdo jiný," vysvětlila jsem a vzápětí jsem se musela kousnout do jazyka, když jsem si uvědomila, jak se tady dívají na králova bratra.
"To není dobré uspořádání. Jak se zajistí, že je král dost silný, aby mohl vládnout?" zeptal se král chladně. Na Coranna se záměrně nikdo nedíval. Vlastně všichni civěli na mě.
"Král má své rádce, kteří mu pomáhají. Když je silný, vládne sám, když ne, nechá za sebe vládnout jiné a je v opovržení, ale musí sedět na trůně, protože to je jeho právo," doplnila jsem. Podle jejich výrazů jsem tady s právem primogenitury dojem neudělala. Pak jsem si vzpomněla, že například v irské raně středověké společnosti nebylo zvykem udělovat tituly dědičně, ale následníci se volili. Tady to asi bude podobné.
"U nás se králem stává ten, koho si vybere samo království," potvrdil vzápětí Corann mé dohady. Postřehla jsem, že ten ironický tón jeho hlas zřejmě nikdy neopouštěl.
"V mém světě jsou také takoví vládci, ale my jim neříkáme králové. Máme pro ně jiné slovo," odpověděla jsem a pevně jsem doufala, že nebudu muset vysvětlovat volební systém. Při občance jsem nedávala pozor už z principu.
"To by stačilo," zachránil mě král, kterému se zřejmě myšlenka, že by po něm měl trůn získat Corann, ani trochu nezamlouvala. "Zpátky k příběhu. Vraceli jsme se s otcem do Rícasealu. Už se smrákalo, ale my jsme chtěli být na noc už doma a tak jsme nezastavili, i když jsme měli strach a pořád jsme se rozhlíželi, jestli se k nám neblíží Hrůza. Neslyšeli jsme ji, když přišla. Strhla mě ze sedla a omráčila. Nikdy jsem neviděl, jak vypadá, ale zanechala mi tohle."
Vstal, položil svou korunu na stůl, sundal opasek a přetáhl si tuniku přes hlavu. Zalapala jsem po dechu. Přes celou levou polovinu zad, skoro až k ledvinám, a po levé paži až k lokti se mu táhly zubaté jizvy, někde vypadaly jako od drápů, jinde jako od zubů, ale některé měly podezřele rovné a čisté okraje. Při pohledu na ně jsem nemohla nemyslet na nože a meče. Král mě chvilku nechal, abych si jeho rány prohlédla, než se zase oblékl a posadil.
"Otec a Corann se jí postavili..." pokračoval.
"A tady, jestli dovolíš, bych převzal vyprávění já," přerušil ho Corann, a než stačil král protestovat, otočil se ke mně a začal se svým příběhem. "Zaslechli jsme s otcem, jak zaútočili na Aodhana, a postavili jsme se jim. Byla tma, měsíc moc nesvítil, zahlédl jsem jen, jak se pohybují, napůl po dvou, napůl po čtyřech, větší než člověk..."
"Viděl jsem tvora, co mi to udělal..."
"Pohyboval se po dvou nebo po čtyřech?"
"Řekl bych obojí, jako tvor, který je napůl medvěd, napůl člověk."

Scéna z Vikingů se mi vybavila docela jasně. Čeká mě tady snad souboj s něčím, jako byli wendolové? Ale já nejsem žádný Buliwyf, do prčic! Nemám Runding1), ani jeho odvahu a sílu. Jsem holka! Copak se někde stal nějaký omyl?
Ale Corann si mě nevšímal a pokračoval.
"Viděl jsem, jak zabili otce. Nevím, kolik jich bylo, ale víc jak pět ne. Když jsem zůstal sám a oni se blížili, smířil jsem se se smrtí a postavil se jim. Jsem si jistý, že dva z nich jsem zabil, než mě udeřili do tváře. Ztratil jsem vědomí a byl jsem si jistý, že umírám, ale probudil jsem se, když mě nesli do Rícasealu."
"Vydali jsme se hledat jejich těla, když se jeden z jejich koní vrátil sám, potřísněný krví," pokračoval Fian. "Odvážili jsme se ven za tmy, protože jejich matka pořád tvrdila, že možná někdo z nich přežil, i když jsme všichni tušili, co je napadlo. Ale když paní Imogen sama vzala pochodeň a šla první za bránu, nemohli jsme ji nechat jít samotnou. Odvážilo se nás tehdy sedm. Našli jsme je na cestě na dohled Rícasealu. Darach, jejich otec, už byl mrtvý, ale Aodhan a Corann ještě dýchali. Odnesli jsme je domů, ošetřili a zachránili jim život."
"Krátce poté začaly ty povídačky," převzala příběh Brenna. "Lidé si poslechli Corannův příběh i to, co jim mohl říct král. A přirozeně uvažovali, jak to, že Corann přežil. Pokud si Hrůza myslela, že je mrtvý, proč si to neověřila? Ještě nikdy nic takového neudělala. A pokud ne, proč ho nedorazila? Proč zůstali naživu Corann a král, když tolik jiných zemřelo?"
"Brzy zjara, když už sníh roztál, se Corann pohádal s nějakým farmářem," navázal král, jako by se drželi nějakého scénáře. "Už se ani neví, proč to bylo..."
"Moji psi mu prý roztrhali ovci," napověděl mu Corann. Pořád se zdálo, že se mu vysmívá, ale tentokrát jsem z něj cítila hořkost.
Král po něm vrhl podrážděný pohled. "To není důležité, prostě se pohádali a Corann mu tehdy řekl, že pokud se bude snažit ošidit králova bratra, přijde si pro něj Hrůza. Farmář odpověděl, že už není sníh. Na to se Corann jen ušklíbl," - to jsem si dovedla živě představit - "a odešel. Dva dny poté napadl sníh... a farmáře a jeho rodinu našli mrtvé o další dva dny později."
"Ale proč je ten sníh tak důležitý?" nechápala jsem. "A co to má společného s tím, že by mě Corann měl chtít zabít?"
"Hrůza chodí vždycky když leží sníh, stačí poprašek," vysvětlila mi Brenna. "Proto tu lidé Coranna ještě strpí. Léto sotva skončilo. Je podzim. V zimě se vrátí Hrůza a krev na sněhu."
"A co se Coranna týče," zodpověděl mou druhou otázku Alistair, "povídá se, že té noci, kdy byl napaden, Corann uzavřel s Hrůzou dohodu. Jedni tvrdí, že ji za pomocí čar a kouzel přemohl a donutil ji, aby mu sloužila. Jiní jsou si jistí, že tu má vykonat nějaký úkol, kvůli kterému ho nechali žít."
"Ano, a spousta z nich si myslí, že kdyby našli dost vysoký strom, můžou si jít trhat hvězdičky," dodal Corann a já jeho hořkost tentokrát chápala. A také jsem věděla, jakou otázku musím položit, i když jsem raději nechtěla znát odpověď.
"A co to má společného se mnou?"
"Dnes zemřela má babička," řekla Brenna tiše, "která tu první zimu vyslovila proroctví o tom, kdo má zachránit naši zem a zbavit nás Hrůzy."
Ne! Proroctví už ne! Něco originálnějšího, já se nechci dostat do prvoplánově hororového fantasy krváku! Prosím, bez proroctví! zaúpěla jsem v duchu, ale nakonec jsem si smířeně povzdechla. Snad aspoň nebude veršované. Jestli ano, tak balím kufry a stěhuju se do Aldormy. Tam veršované proroctví patří.
"No dobrá. A tam se mluví o mně?" zeptala jsem se rezignovaně.
"Na to bychom se právě chtěli zeptat my tebe," odpověděl král.
"Takže jak zní?" zeptala jsem se.
Brenna se zhluboka nadechla a začala recitovat:

"Krvavý, ztracený, hrůzou prošlý, nezemřelý,
prokletý, zrazený, hněvem prošlý, nedotčený.
Třikrát zrozená, ohněm prošlá, nespálená,
třikrát zemřelá, vodou prošlá, neutopená.
Dvojí den a dvojí noc, žena a muž,
dvojí kočka a dvojí vlk, vládni a služ."


Znělo to pěkně. Ale bylo to ve verších. A co bylo horší, asi to vážně bylo o mně.


1) Buliwyf je vlastně hlavním hrdinou Pojídačů mrtvých, resp. filmu Vikingové. Jeho meč, Runding, byl z filmu vypuštěn, ale v knize je označován jako "meč hrdinů". Právě Buliwyf přemůže wendoly, mlžné příšery, ohrožující království.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 7. listopadu 2009 v 15:00 | Reagovat

Krásné. Dostala mi ta část s proroctvím, to jsem se docela smála tvým myšlenkám. Byly správně trhlé (pardon za to, ale fakt mi to tak přišlo...)

2 Colleen Colleen | 7. listopadu 2009 v 18:03 | Reagovat

Začíná to být víc a víc zajímavější. Těším se, jak to bude dál.

3 Lomeril Lomeril | 7. listopadu 2009 v 20:52 | Reagovat

EIll: Já si zakládám na tom, že jsem trhlá. :-)

Coll: A já doufám, že v trendu víc a víc zajímavější budu pokračovat.

4 Kacwenka Kacwenka | Web | 8. listopadu 2009 v 11:53 | Reagovat

Ahojky,máš moc pěkný blog tak si říkám jestli by jsi se nechtěla přihlásit do SONB u mě na blogu a nebo rovnou i do jiné soutěže jelikož jich tam mam fakt hodně ;)

5 Awia Awia | Web | 8. listopadu 2009 v 18:12 | Reagovat

Všechny ty narážky na Harryho Pottera, Narnii i Pána prstenů zkrátka nemají chybu. Nasmála jsem se. Proroctví je zajímavé (respekt - já bych nikdy nic takového nesložila) a zkrátka čekám na pokračování. ;) Tenhle příběh mě chytl.

6 Eillen Eillen | 8. listopadu 2009 v 18:28 | Reagovat

Awia, ale zkus to. Můžeš taky něco takového zkusit. Já s tím začala a díky tomu vznikla Aldorma. Nejlepší na tom celém je, že ty reaguješ za sebe a nemusíš promýšlet, co by hlavní hrdina udělal. Ty to prostě víš... A nějaký ten děj se postupně taky ukáže. Já začala psát příběh, aniž bych tušila, kam ho budu směřovat. A on si našel linii sám :)

7 Lomeril Lomeril | 8. listopadu 2009 v 20:19 | Reagovat

Awia: Ono já jsem taková, většinu věcí v realitě si komantuji citáty z oblíbených děl. A za prorctví vděčím hodně nudné hodině ZSV (nebo to možná byla fyzika, to si nejsem jistá)
Eill: Linii si tvůj příběh teda našel :-)

8 Awia Awia | Web | 9. listopadu 2009 v 20:37 | Reagovat

[6]: Teď jsem tak trochu nepochpopila, co mám zkusit. Jestli jako básničky, nebo psát příběhy, protože ... já píšu - ehm snažím se o něco taového a miluju to. Ale sládat básně ... možná nějaká podřadná rýmovačka, ale víc nic. Na tohle jsem poleno. Absolutní.

9 Eillen Eillen | 9. listopadu 2009 v 21:14 | Reagovat

[8]: Nemyslela jsem přímo básničky. Spíš ten příběh.

Jakýmkoliv způsobem (nehoda, hypnoza, sen???) se dostaň do absolutně jiného světa, kde zjisti, že jim máš pomoct. Jak? To je jen na tobě... Jen prostě reaguj tak, jak reaguješ v reálném životě. Jsi-li ve stresu vulgární, buď i v příběhu. Prostě se do něj vciť. Piš ho buď v první osobě nebo klidně třetí. Jak je ti libo... Jen to zkus. Ráda si počtu další příběh :-)

Právě takto vznikla Aldorma, na kterou volně navazuje právě tato povídka...

10 Awia Awia | Web | 9. listopadu 2009 v 21:37 | Reagovat

[9]: :D Ne, takhle to se mnou není a valstně fantasy ráda čtu, ale nedokážu si představit, že bych něco takového psala. I když pravdou je, že s halvní hrdinkou mého příběhu mám hodně společného a píšu jen v době, kdy se do dané situce dokážu plně vžít. Ale pravdou zůstává, že přeci jen píšu o někom jiném. Viola není jako já, i když jsme si v mnohém (povahou) podobné. Stejně ale nepřemýšlím nad tím, co by udělala, kdyby ... Prostě to vím. A nejen u ní.

11 Eillen Eillen | Web | 9. listopadu 2009 v 21:49 | Reagovat

[10]: No, já to taky nikdy neměla v plánu, ale dostala jsem to jako povídku na přání a vznikla z toho celá aldorma (viz link)...

Ono fakt jde o to to jen zkusit. Psalo nás to víc lidí, ale dokončila jsem to jen já a Jackie. Přitom já to celé přepracovávám do lepší formy, protože první verze byla taková nijaká...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama