XXV. Kruh se uzavírá

18. září 2009 v 10:00 | Lomeril |  Dračí růže
Dračí růže je u konce. Nikdo to nečte, já vím, ale z povinnosti to sem dodám. Pokud je tu přece jen nějaký skrytý čtenář, nechť se přihlásí :-)


Žeť nelze; neb kde mužů celý svět
svou výmluvností nezmoh ničeho,
tam zvítězila ženská laskavost
a protož vyřiď jí můj zvláštní dík
(Talbot)


Král Jindřich přelétl pohledem všechny shromážděné a pak se podíval Catherine přímo do očí.
"Jste velice výmluvná, má sestro. Váš bratr příliš nepřeháněl, když vás chválil. Zdá se mi, že jste mě přesvědčila. Prozatím zůstanu ve Francii. Teď mě omluvte, moji drazí lordové. A pro všechno na světě, odneste někdo to zvíře," obešel wyverna a zamířil ke vchodu.
Královna se na vděčně usmála a když je míjela, zaslechla Catherine tiché "Děkuji." Zdálo se, že i spoustě šlechticů se rázem zlepšila nálada. Král už byl skoro u dveří, když se náhle otočil.
"Vy dva jste cestovali spolu?" ukázal na Catherine a Simona.
"Ano, můj pane," odpověděl Simon.
"Bez dalších společníků?"
"Ano, pane."
"Musíte se vzít. Nesnesu, aby na mojí sestře ulpěla taková hanba. Zítra ráno vás očekávám ve své kapli," řekl.
"Pane, to nejde," vyhrkla Catherine.
Na králově tváři se objevil naprosto pohoršený výraz.
"Proč by to nešlo?" zeptal se ostře.
"Já... můj bratr už vyjednává o mém zasnoubení se synem vévody ze Somersetu," řekla pokorně.
"To se dá zrušit," mávl král rukou. "Zítra ráno. Je to rozkaz vašeho krále."
"Ale pane... já si nejsem jistá, jestli se milujeme," namítala Catherine zoufale.
"Mohla byste, prosím, mluvit k tématu? Co já vím, o vašich citech se tu nikdo nezmiňoval. Už bylo těch drzostí dnes dost. Opakuji naposled, zítra ráno vás očekávám ve své kapli. Oblečte se alespoň trochu slavnostně," uťal ji stroze a opustil místnost.
Simon ji nějak dostal do jejího pokoje. Ani nevěděla jak, málem omdlévala. Utekla z jedné pasti do druhé. Provdají ji proti její vůli, ať udělá, co udělá. Komorná jí ošetřila ruku, ale Catherine se z šoku vzpamatovala až ve chvíli, kdy za ní přišlo jakési páže. Královna s ní chtěla mluvit.
Uvedli ji do královnina soukromého pokoje. Ona seděla u okna a pokynula Catherine, aby se posadila proti ní.
"Prokázala jste mi velkou službu, Catherine. Zachránila jste království pro mého syna. Jak se vám mohu odvděčit?" zeptala se královna.
"Zastavte tu svatbu, kterou po mně váš manžel chce. Nechci si hraběte z Pembroke vzít - zatím ne," vyhrkla Catherine.
"To bohužel není v mojí moci. Jindřich na to nikdy nepřistoupí. Už jsme ho dnes provokovali dost. Sice se tváří jako světec, ale občas umí být tvrdohlavý jako beran. Nejspíš to má něco společného s tím, že se jeho otec narodil ve Walesu. Ale napadá mě, že za věrné služby dostávají jezdci Dračí stráže osobní znak, nemám pravdu? Co byste říkala osobnímu znaku?" navrhla královna.
Catherine měla pocit, že by nebylo příliš chytré odmítnout.
"Vaše Výsost by byla velice laskavá," sklonila pokorně hlavu.
"Výborně! Jen řekněte, jaký znak byste si přála, a moji malíři vám ho do zítřka navrhnou," usmála se královna potěšeně.
Catherine se na chvilku zamyslela.
"Draka a růži, Vaše Výsosti. Zlatého draka a zlatou růži na zeleném poli," řekla nakonec.
"Skvělé! Děkuji vám ještě jednou, nesmírně si cením vaší oběti. A z té svatby si nic nedělejte. Manželství, pokud máte rozumného muže, vám dá mnohem víc svobody, než máte jako neprovdaná dívka," poznamenala královna a propustila ji.
Když se Catherine ukládala ke spánku, pociťovala jen nekonečnou hořkost. Simon o sobě nedal vědět. Netušila, co si o celé té věci myslí, ale neprotestoval. Usnula se slzami na tvářích a s pocitem, že ji všichni zradili.
Kdosi s ní uprostřed noci zatřásl a když chtěla vykřiknout, zacpal jí ústa.
"Mlč! To jsem já!" zasyčel jí Simon do ucha.
S hrůzou si uvědomila, že je jenom v košili. Přitáhla si přikrývky až k bradě.
"Honem se obleč do kalhot a sbal se. Jestli si mě nechceš vzít, musíš pryč," zašeptal a vytratil se z pokoje.
Byla oblečená během chviličky a balení těch pár věcí také netrvalo dlouho. Simon čekal hned za dveřmi. Vyvedl ji z hradu postranními dvířky a mlčky došli až k nějakému domu uprostřed města. Catherine se rozhodla věřit mu a neptat se. Simon zabušil a vrátný je pustil dovnitř. Na dvoře stál okřídlený kůň, osedlaný a připravený k odletu.
"Uteč. Prostě uteč. Musíme se rozdělit. Já se zítra ráno vydám zpátky do Londýna. Pokud by nás tam našli oba, donutili by nás ke svatbě. Král na to možná časem zapomene. Ty musíš letět na Camelot. Zítra se zastav někde na jižním pobřeží, pozítří v Bristolu a za tři dny bys měla doletět do Pembroke. Odtud už tě na Camelot dovezou. Ani král si netroufne vyrvat tě Dračí stráži. Tady máš dva dopisy - jeden pro Lammerta d'Esquanieu, druhý pro sira Bedivera. Pozdravuj ode mě Megan a klidně jí řekni, že patříš k Bílé stráži, ona je totiž taky jedna z nás. Zůstaň na Camelotu, dokud tě nezavolám. Vedla sis skvěle," dodal laskavě.
Naprosto neplánovaně ho objala, jako bratra, otce a muže zároveň. Stiskl ji v náručí a ona se cítila v bezpečí, jako už dlouho ne. Nechtěla ho pustit, měla pocit, že když to udělá, svět se zboří a nebude už kam jít. Tak příjemně hřál, slyšela, jak mu buší srdce. Na světě ještě byla naděje, dokud on byl naživu.
"Uteč se mnou! V Camelotu na nás nemůžou. Pojď taky!" zaprosila.
"Ne, nejde to. Máme přece povinnost k Bílé stráži. Musíš jít sama. Pošlu pro tebe, jakmile to bude možné. Byla jsi úžasná, zachránila jsi dnes spoustu životů, ale teď musíš pryč," řekl. Trochu zaváhal a pak ji políbil na čelo.
Pomohl jí vylézt okřídlenému koni na hřbet a připoutat se. Stiskla mu ruku jako nejlepšímu příteli a on ustoupil stranou. Pobídla koně a ten se vznesl do výše. Před ní ležela celá dlouhá cesta na Camelot a daleko v budoucnosti i celá dlouhá cesta životem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama