XXIV. Rouen

17. září 2009 v 13:28 | Lomeril |  Dračí růže
Simon a Catherine zřejmě konečně dospějí ke svému cíli, ale to nejtěžší je teprve čeká. Dokáží přesvědčit trdohlavého krále? Jestli ne...


viz, viz, jak chřadne chorá Francie;
hleď na ty rány nepřirozené,
jimižs jí protknul bědná ňadra sám...
...vrať se tedy, abys proudem slzí
zas omyl ubrocenou otčinu!
(La Pucelle - Johanka z Arku)


Protože kapitán nechtěl v noci manévrovat do přístavu, zakotvili na hloubce a k molu přirazili ráno. V Harfleuru se Simonovi podařilo sehnat dva okřídlené koně. Catherine na nich sice moc dobře létat neuměla, ale dokázala udržet směr a výšku, což bylo nejdůležitější. Rozhodli se, že v Harfleuru přenocují a další den vyrazí. S mezipřistáním v Rouenu by mohli někdy kolem půlnoci dorazit do Paříže. Když večeřeli, dostal Simon dopis, nad kterým se rozzářil jako sluníčko.
"Výborně! To nám nahrává!" zamumlal si pod vousy.
"Co se děje?" zeptala se Catherine.
"Král před třemi dny přijel do Rouenu a hodlá tam zůstat celý týden. Je to padesát mil, pokud poletíme, jsme tam za chvíli. Zítra večer se setkáš se svým královským bratrem," usmíval se Simon.
Měl pravdu. Druhý den v poledne už sesedali v Rouenu. Simon nejdřív vyjednal jeden pokoj v hostinci, kde se Catherine převlékla do ženských šatů a počkala tam, než jim Simon domluvil ubytování na hradě. O Catherine bylo dobře postaráno, dostala dokonce komornou, která ji učesala. Také jí vzkázali, že ji král před večeří očekává.
Když přišel čas, opásala se svojí dračí dýkou, pro všechny případy. Všimla si několika dam, které také měly u boku zbraně, takže měla oprávněný důvod se domnívat, že tím nevzbudí pozornost. Simon na ni čekal na chodbě a společně byli uvedeni do velkého sálu.
Královský pár seděl na trůnech přímo proti dveřím. On byl malý bledý mužíček se špičatým nosem a řídkými vlasy. Ona, skoro o deset let mladší než on, zářila. Královna Markéta nebyla sice prvoplánová krasavice, ale měla své kouzlo, které muselo muže uchvacovat. Nedalo se to pojmenovat, ale Catherine to vycítila.
"Simon, hrabě z Pembroke, a panna Catherine Tudorová," ohlásil herold.
Přistoupili až k trůnu a poklonili se. Catherine na sobě cítila oči všech šlechticů kolem.
"Co přinášíte?" zeptal se král.
"Varování, můj pane," řekl Simon a odhalil mrtvého wyverna, kterého měl doteď zabaleného v kusu hadru. Hodil ho králi k nohám. Ozvaly se výkřiky znechucení a královna si přitáhla sukně blíž k tělu.
"Co to je, bratranče?" Král od tvora nemohl odtrhnout oči.
"To je wyvern, můj pane, stvůra, se kterou se Dračí stráž potýká téměř denně. Tenhle byl zabit nedaleko Leicesteru."
"Nedaleko Leicesteru? Znamená to, že Dračí stráž selhává?" ozvala se královna.
"Ne, má paní," začal Simon vysvětlovat. "Jak možná víte, všechna pobřeží byla kdysi chráněna kouzly, která zabraňovala netvorům z oceánu útočit na lidi. Jenomže postupem času se objevily trhliny. Ta na jihozápadě Anglie, kterou hlídá Dračí stráž, je ze všech největší a nejbližší Avalonu, středisku veškerého nebezpečí. Jenomže pokud král..." zarazil se náhle a hledal vhodná slova.
"Pokud král co?" pobídla ho královna povýšeně.
"Pokud král svou zemi zanedbává nebo jedná proti jejím zájmům, ochrana pobřeží se oslabí a věci jako je tohle," ukázal na mršinu, ležící na zemi mezi ním a králem, "mohou proniknout do vnitrozemí."
"Chcete snad naznačit, že král je špatný vládce?" vyhrkla pobouřeně královna.
"Ne. Až dosud byl v Anglii klid. Jen prosím krále, aby se zamyslel, jestli v poslední době neučinil rozhodnutí, které by odporovalo zájmům jeho říše," odpověděl Simon pokorně.
Zdálo se, že všichni kromě krále už pochopili, kam Simon míří. Vložil jim do ruky trumf, bylo na nich, jak ho využijí.
"Slyšíte to, můj pane?" obrátila se královna na svého manžela plačtivým hlasem. "To je důkaz toho, co jsem vám říkala. Jen jste pojal úmysl opustit svůj lid a podívejte se, co se děje. Můj drahý pane, prosím vás, snažně vás prosím, nevydávejte se na tu pouť. Vždyť pokud taková stvůra byla vpuštěna do Anglie pouhým vaším úmyslem, co se asi stane, až ho proměníte ve skutek! Pro lásku, kterou chováte k zemi, jež vás zrodila, zůstaňte na svém trůně," prosila, dokonce i sklouzla na zem a klekla si králi k nohám.
"Vstaňte, paní, a nemučte mě svým zármutkem. Nad touto zemí budou bdít andělé, když já tu nebudu. Znovu vám říkám, pojďte se mnou a uleví se vám od vašich starostí. Já se té cesty nemohu a nechci vzdát," odpověděl král.
Bylo to beznadějné. On se prostě přesvědčit nenechá, uvědomila si Catherine. Měla chuť ztropit tam pořádnou scénu, něco, aby si král uvědomil, jak dalekosáhlé důsledky bude mít jeho hloupost. Vtom dostala nápad. Vytáhla dračí dýku a postoupila o krok dopředu.
Slyšela výkřiky a koutkem oka si všimla, že si na ni ukazují.
"Můj pane, musím promluvit," zvolala.
Pak sevřela ostří dračí dýky v dlani a řízla. Mezi prsty se jí vyřinula krev. Král slabě vykřikl a odvrátil oči. Simon se prudce nadechl.
"Podívejte se na tu krev, můj pane. Podívejte se na ni. Je to krev vaší matky. To krev Kateřiny z Valois tu teď teče. Vidíte ji? Tak vás tedy ve jménu téhle krve žádám, abyste na tu pouť do Santiaga nechodil. Život královského rodu nepatří králům, ale jejich lidem. Naše matka to věděla. Pokorně odešla do Anglie, aby zajistila mír své zemi. Kdybyste její zemi opustil, zpronevěřil byste se její památce.
A co říct k vašemu otci? Chcete kvůli vlastnímu rozmaru ohrozit zemi, za kterou on tolik let cedil krev? Váš otec vám dal Francii. Vy ji dáte wyvernům a Bledým očím.
Já je viděla, můj pane. Je to sedm let, co Bledé oči přišly až ke zdem Camelotu. Víte, co jsou Bledé oči? Když člověk padne do vody a nějaký služebník Avalonu najde jeho tělo, dokud ještě drží pohromadě, odveze ho na ostrov Démonů a tam z něj udělají Bledé oči. Je to jenom tělo, které jde a zabíjí. Od lidí se liší právě jen těma očima - pouhé bělmo, namodralá blanka, jako u slepců. Je mu jedno, co zničí. Dokud jeho kořist dýchá a může se hýbat, stojí mu za to zbavit ji života. Dívala jsem se, jak dva z Bledých očí vzali psa a roztrhli ho. Jen tak, holýma rukama.
Těm tedy chcete dát svou zemi? Myslíte, že nebudou trhat děti tak jako toho psa? Máte také syna. Jak by se vám líbilo, kdyby ho něco jako tohle," ukázala na wyverna, "rozsápalo na kusy?"
Královna slabě vykřikla a stiskla králi ruku. Ten seděl bez hnutí a nespouštěl oči z Catherine, která stála proti němu, levou pěst zalitou krví držela v pravé ruce a dívala se přímo na něj, skoro vyzývavě. V místnosti by bylo slyšet spadnout peříčko.
"Jen trochu počkejte, můj pane, pro oběť naší matky, pro činy vašeho otce vás o to prosím. Váš syn povyroste a bude schopen vládnout sám. Pak mu předejte korunu a sám můžete jít třeba do Jeruzaléma, když budete chtít. Ale dokud země spoléhá na vás, neopouštějte ji."
"Chtěl jsem jít do Jeruzaléma. Právě kvůli této zemi jsem slevil a půjdu jen do Santiaga de Compostela," odpověděl král tiše.
Catherine na chvilku zaváhala. Zdálo se, že král by mohl povolit, ale nebyla si jistá. Nechtěla ze sebe udělat šaška, aby se pak dozvěděla, že tím ničeho nedosáhla. Ale pak zahodila všechen strach a znovu promluvila.
"Můj nejlepší přítel patří k Dračí stráži. Letěl na drakovi, asi tak před rokem, kterého napadl mořský had. Bojovali s ním statečně, ale jeho přítel tam zahynul a on sám byl vážně raněn. Nakonec přišel o nohu. Není o moc starší než já. Můj pane, přinesl takovou oběť, jakou by země od mladých mužů žádat neměla. Je to pro něj horší, než kdyby zemřel. Pokud odejdete, dáte Anglii tvorům, se kterými můj přítel celý život bojoval. Zahodíte oběť člověka, který je mi drahý jako bratr, jen a jen pro svůj rozmar. Z tohohle se chcete zodpovídat?"
Tak a bylo to. Řekla všechno, co ji napadlo, když mluvila o Nathanielovi, stály jí v očích slzy. Vůbec v posledních několika dnech nechodila pro pláč daleko. Teď mohla jen čekat, co řekne.
Král Jindřich, v Anglii toho jména Šestý, ve Francii Druhý, vstal, následován svojí královnou.Všichni zatajili dech. Mělo padnout rozhodnutí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama