XXIII. Na moři

17. září 2009 v 13:25 | Lomeril |  Dračí růže
Catherine a Simon utekli z Anglie a míří do Francie. Podaří se jim dospět ke králi včas? Nebo je chytí a všechno tak bude zmařeno? Toť otázka.


O moudrosti to svědčí málo dbalé,
všech život svěřit jedné loďce malé.
(Talbot)


Nebe bylo ten den ocelově šedé a odráželo se na hladině moře. Vůně slané vody a hluk příboje, který se změnil v pouhé vzdychání vln, jak se vzdalovali od břehu, Catherine uklidnil a přivolal vzpomínky na Camelot. Až na lodi si uvědomila, jak moc jí moře chybělo. Na Camelotu ho slyšela a cítila neustále. A racci! Křik racků ji odmalička uspával a probouzel. Když byla malá, chodívala je s Megan krmívat. Lammert se na ně za to vždycky zlobil, že prý potom obtěžují draky, když cvičí.
Když se dívala přes lodní obrubu do vln, myslela na Edmunda. Jak ji a Megan kdysi s Natem vzal na ryby. Jak na ni byl vždycky hodný. Vztekle setřela slzu, která jí sklouzla po tváři.
"Edmund se zpronevěřil svojí přísaze," ozval se za ní Simon.
Catherine píchlo u srdce, ale snažila se tvářit lhostejně.
"Je to jeho problém," odpověděla.
"Vzal si to na starost sám král jednorožců. Zdá se, že Edmund bez našeho vědomí navázal spojenectví s vévodou ze Somersetu. Jedinou otázkou zůstává - jak? Jen přes dopisy by to asi nešlo," opřel se Simon o zábradlí hned vedle Catherine.
"Počkej," vzpomněla si Catherine, "něco jsem našla ve stáji lady Woodvillové. Nevím, co to je, ale mohlo by to pomoct," řekla a vytáhla hladký zelený kámen.
Simon si ho pečlivě prohlédl.
"Ano, to by mohlo pomoct. Zelený francouzský kámen! Jak to, že to nikoho nenapadlo?" povzdechl si.
"Co je to?" vyzvídala Catherine.
"Obdoba Modrého kamene z Lyonesse. Kámen s kouzelnou mocí, který se vyskytuje na pevnině. Francouzští králové ho dávali svým vyslancům, aby s nimi mohli mluvit i na velkou vzdálenost. Vévoda ze Somersetu mu ho musel poslat a mluvit s ním skrz kameny. Není divu, že ho zlákal na svojí stranu. Může mu nabídnout cokoliv. Málokdo by odolal," řekl Simon omluvně.
"Lady Isabela se mě snažila přesvědčit, že když jí pomůžu, splním tím jen povinnost k vlasti. Hrála na velikost naší země a na naše příbuzenství. Lady Philippa mi nabízela obchod - podporu Dračí stráže za peníze pro ně. Odmítla jsem je obě. Vévoda z Yorku mi slíbil, že když se k němu přidám, dostanu peníze a budou se mnou zacházet jako se svobodným člověkem a ne jako s věcí. Odmítnu i jeho - prozatím. Ale řekni mi - co tak lákavého má vévoda ze Somersetu, že by to ospravedlnilo Edmundovo porušení přísahy?" zazněla z Catherinina hlasu hořkost.
"Kdoví? Peníze, moc, možná i titul vévody nebo místokrále, pokud by se to místo uprázdnilo. Možná pocty a zacházení, příslušící synovi francouzské princezny. Musela to být věc, po které Edmund už dlouho touží, jinak by nepovolil," odpověděl Simon klidně.
"To ho neomlouvá," zavrčela Catherine.
"Víš, Catherine, tvůj dědeček, francouzský král, to neměl v hlavě v pořádku a čím byl starší, tím to bylo horší. Stalo se třeba, že si vzal do hlavy, že je celý ze skla a že když upadne, tak se rozbije. Jeho dcera, tvoje matka, sice nebyla šílená, ale rozhodně nebyla nijak silná. Odmítala se jakkoliv zapojit do veřejného života, nechtěla ani slyšet o politice, ale měla ráda silné muže. Nejdřív to byl král Jindřich. Když se za něj provdala, přestaly na ni veškeré tlaky, mohla se zabydlet ve Windsoru a starat se o své děti. A pak zemřel a ona se dostala do pozice královny vdovy. To není jednoduché postavení ani pro silnější ženy, než byla královna Kateřina. A tak opustila svoje děti a stáhla se do jiného domova, k muži, kterého milovala. Myslím, že v ústraní posledních let jejího života, jen s Owenem Tudorem a jeho dětmi, byla skutečně šťastná.
Ale ta slabost, slabost jejího otce, šla dál. Zdědil ji král Jindřich, zdědila ji i lady Isabela a tvoje sestra Jacine. Ty, Edmund a lady Philippa jste zdědili spíš sílu po otci než slabost po matce. Pokud se tedy v Edmundovi projevila krev a povaha jeho matky, není to úplně jeho chyba."
"Neomlouvej ho, Simone. Prosím, neomlouvej ho. Rodiče nenesou odpovědnost za to, co dělají jejich děti," zašeptala Catherine.
"Myslel jsem, že se ti to bude snášet líp, když si budeš myslet, že za to nemohl," pokrčil Simon rameny.
"Ne, když vím, že za to mohl. Můj bratr je prostě panovačný, ctižádostivý, omezený tupec, to bych ještě přijala. Ale bít mě neměl. Tu facku mu nezapomenu a bude trvat hodně dlouho, než mu to odpustím," pronesla Catherine temně.
Náhle na zábradlí přistál malý gryf. Catherine mu odvázala z břicha dopis. Nesl Edmundovu pečeť. Ruce se jí třásly, když ho otvírala.

Milá Catty,
prosím, vrať se nám! Nevím, kam jste se Simonem šli, ale vrať se mi! Slibuji, že se svatbou se synem vévody ze Somersetu počkám, dokud toho chlapce neuvidíš a sama nebudeš souhlasit. Ta svatba už pozbyla na důležitosti pro mne, protože já sám se budu ženit s vévodovou neteří, mladou Margaret Beaufortovou.
Celý Londýn už si o tobě a Simonovi povídá. Říkají tak ošklivé věci, že už je nedokážu všechny vyvracet. Mluví o zpupnosti, o tom, že nosíš kalhoty, dokonce i o tom, že ty a Simon jste milenci. Sám už nevím, čemu věřit. Prosím, vrať se.
Edmund


"Ten pokrytec!" vykřikla Catherine a podala dopis Simonovi.
"To nepsal Edmund," odpověděl Simon klidně.
"Ale psal. Jeho rukopis ještě poznám," odsekla Catherine.
"Rukopis ano. Ale nevymyslel to," vrátil jí dopis.
"Jak to poznáš?" zamračila se a prohlédla si dopis ještě jednou.
"To oslovení. Kolik lidí, kteří tě skutečně znají, ti říká Catty?"
Pochopila. Opřela se lokty o zábradlí a zakryla si oči dlaní. Jen dva lidé na světě jí říkali Catie. Nathaniel a lady Woodvillová. Pro Megan byla Kitty a pro všechny ostatní Catherine. Pak v náhlém návalu vzteku dopis zmačkala a s výkřikem nenávisti jím mrštila do vln.
"Běž pryč!" křikla na gryfa, čekajícího na odpověď. "Leť, odpovídat nebudu! Kdo to psal?" otočila se na Simona a oči jí hořely plamenem.
"Zkus to odhadnout," vyzval ji Simon.
Catherine nemusela dlouho přemýšlet. Věděla to celou dobu, jen to nechtěla vyslovit.
"Vévoda za Somersetu," prskla.
Simon pouze přikývl.

Už se stmívalo, když v dálce zahlédli na pobřeží světla. Zeptali se kapitána, co to je.
"Tak, panstvo, to už je vidět Harfleur," odpověděl kapitán.
"Podívej se na to," zašeptal Simon, "první pevnost, kterou Jindřich V. ve Francii dobyl. Tady začala jeho cesta za královnou Kateřinou, tvojí matkou."
Catherine se znovu podívala na světla Harfleuru, která se pomalu blížila.
"A tady začíná moje cesta za synem královny Kateřiny, mojí matky, abych zachránila říši Jindřicha V. před úplným zničením pařáty wyvernů a zuby mořských hadů," řekla tiše.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama