XXI. Odjezd

10. září 2009 v 19:48 | Lomeril |  Dračí růže
Catherine se pohádala s bratrem a zároveň se dozvěděla, jaké nebezpečí hrozí její zemi. Mohla by zůstat sedět se založenýma rukama, udělat, co jí řeknou, a nechat zemi svému osudu. Ale byla by tohle Catherine?


Jeť manželství věc mnohem vážnější,
než aby cizí kdos je osnoval.
(Král Jindřich)

Catherine běžela do svého pokoje. Štěkla na Alici, ať ji nechá o samotě, svalila se na postel a dala se do pláče. Edmund ji uhodil. Nikdy si nedovedla představit, že by toho byl schopen. Tak moc se o ni bál, když jeli do Londýna. Nechtěl ji ani na chvilku opustit, staral se o ni. Nedokázala pochopit tu změnu. Edmund, kterého znala, by ji nikdy neuhodil. Nikdy by se ji nepokusil provdat za někoho, koho by nechtěla. Nikdy.
Slyšela rozzlobené hlasy, Edmund a Simon se zřejmě hádali. Bylo jí to jedno. Nevěděla, jak dlouho ležela a plakala. Občas se stalo, že jí slzy došly a pak jen seděla, objímala si kolena a dívala se do prázdna. Jenže pak si vzpomněla na Edmundův hlas a na jeho ruku na svojí tváři a dostavil se další záchvat pláče.
Bylo někdy kolem poledne, když vstala a otevřela okno. Ledový vzduch ji uklidnil. Cítila, jak jí horké slzy na tváři chladnou. Několikrát se zhluboka nadechla, zase okno zavřela a sedla si ke stolku, aby napsala dopis otci. Prosila ho, aby Edmundovi domluvil, ale moc nadějí v to nevkládala. Během odpoledne jí v hlavě uzrál plán, jediná možnost, kterou před sebou viděla.
Před večeří jí gryf donesl krátký vzkaz od Simona.

Wyvern u mně v bezpečí. Zatím vyčkáváme. Víš o někom věrohodném, kdo by mohl být poslán ke králi ještě dnes večer? Jinak musím jet já. Svatba zatím neodvrácena, promiň. S.

Poslala ho zpátky bez odpovědi. Doufala, že Simon bude mít dost rozumu a neudělá nic, co by jí její plán překazilo.
Najedla se ve svém pokoji. Pak vytáhla svoje zavazadla, zalovila v jejich útrobách a vytáhla chlapecké oblečení z Camelotu. Rychle se převlékla, vlasy si svázala pod kápi a neubránila se potěšenému úsměvu. Tohle byla skutečně ona. Sbalila nějaké šaty, pokrývku a peníze, ještě přidala dračí šupiny, které kdysi dostala od Lammerta a Megan, a opásala se dračí dýkou. Tou dobou už se setmělo, takže si zavolala Alici. Její společnice překvapeně zamrkala, když ji viděla v novém oblečení, ale neřekla ani slovo.
"Alice, ty umíš kouzlit, viď?"
"Jistě. Co potřebuješ?" usmála se dívka.
"Vezmi si támhle nějaký pergamen a vytvoř mi list, který mi otevře brány i uprostřed noci. Nějaké pověření, nejlépe s pečetí lady Isabely nebo vévody ze Somersetu," požádala ji Catherine. Sama napsala jen krátký vzkaz.

Jeď nejkratší cestou do Southamptonu. Věrohodný člověk vyrazil, potřebuje důkaz a jídlo. Ptej se po Nathanielu Proustovi. C.

Pak vytáhla z klece svého gryfa z rodu niger, svého Swifta.
"Leť rychle. Předej to Simonovi, až bude úplně sám. Pak se vrať sem k Alici," řekla mu tiše a pustila ho. Niger splynul s venkovní tmou a Catherine nezbylo než věřit, že splní její rozkaz.
"Tady to máš," podala jí Alice pergamen. Catherine si ho krátce prohlédla.
"Je dokonalý. Děkuji. Swift se dnes v noci vrátí. Postarej se o něj, prosím. A tenhle dopis dej zítra lady Woodvillové. Pokud by se tě ptala, našla jsi ho ráno na posteli. Neboj, v tom dopise ji žádám, aby se o tebe postarala. A jestli můžeš, pokus se zařídit, aby teď..." zarazila se. To jméno ji nešlo vyslovit. Zhluboka se nadechla.
"Pokus se zařídit, aby hrabě z Richmondu teď asi tak hodinu nevycházel ze svého pokoje," řekla a oči se jí zaplnily slzami.
"Ale kam jedeš?" ptala se zmatená Alice.
"Fidelis ad mortem a neptej se. Pokud bychom se už neviděly, měj se hezky a doufám, že se provdáš za někoho hodného. Sbohem," usmála se a opatrně otevřela dveře.
Chodba zela prázdnotou. Catherine se vyplížila ven na dvůr a ke stájím. Vybrala si odřené pánské sedlo a osedlala svojí kobylku. Už ji chtěla vyvést ven, když jí pohled padl na něco zeleného na zemi. Sehnula se a zjistila, že je to hladký zelený kámen protkaný bílými žilkami. Až na tu barvu vypadal úplně jako kouzelné Modré kameny z Lyonesse, jediný zdroj magie pro Dračí stráž. Nacpala ho do váčku, který nosila na opasku.
Vrátnému lady Wodvillové dala jednu minci za to, že ji pustil, a druhou za mlčení. Pak nasedla a rozjela se k bráně. Strážným podala pergamen, který jí udělala Alice.
"A co že tě milostpán posílá takhle pozdě?" zajímal se jeden, zatímco druhý zkoumal list.
"Státní zájem," utrousila a snažila se mluvit hlubokým hlasem.
"Vypadá to v pořádku. Wate, votevři ten krám," vrátil druhý voják Catherine listinu. Teprve když ji roloval, všimla si, že ji celou dobu držel vzhůru nohama. Měla pocit, že tu ránu, jak jí spadl kámen ze srdce, museli snad slyšet až ve Skotsku. Muž neuměl číst.
A o chvilku později byla volná, klusala po cestě vedoucí na jih, bez Edmunda, bez lady Philippy, jen ona, její kůň a zasněžená krajina kolem. Všechno se zdálo dokonalé. Bohužel, jenom zdálo.
Nevěděla, jak daleko se dostala, když za sebou uslyšela kopyta. Pobídla koně do cvalu, ale ten druhý ji doháněl. Bála se, aby její kobyla na náledí neuklouzla, ale její pronásledovatel se tímhle zřejmě nezatěžoval. Během chvíle ji dohnal a chytil otěže její klisny. Zastavila.
"Co tak pozdě na cestě, chlapče?" uslyšela vedle sebe hlas hraběte z Warwicku.
Hrůzou ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. U tohoto muže naprosto netušila, co může udělat. Jednou ho urazila, od té doby spolu nemluvili. Proč ji pronásledoval a jak se dozvěděl, že jede pryč? A hlavně: ví, kdo je ve skutečnosti?
"Můj pán mě poslal se vzkazem," odpověděla změněným hlasem.
"A kdo je tvůj pán?" zazněl z Warwickova hlasu výsměch.
"Vévoda ze Somersetu," vysoukala ze sebe, ale hlas se jí chvěl.
"Ach, skutečně? A odkdy je Edmund Tudor vévodou ze Somersetu?" poškleboval se Warwick dál.
Catherine si oddechla. Takže ji nepoznal, a navíc si myslí, že slouží Edmundovi.
"Nemůžu nic říct."
Vtom se ozvaly kroky dalšího koně. V Catherine se rozhořela jiskřička naděje. Simon dnes v noci pojede do Southamptonu. Pokud je to on, je zachráněna.
Jenomže to Simon nebyl.
"Máte ho?" zazněl z tmy hlas vévody z Yorku.
V tu chvíli byla Catherine na pokraji zoufalství. Neviděla žádné východisko a neodvažovala se domýšlet si, co s ní udělají. Vyslala k nebesům tichou modlitbu, protože měla pocit, že pokud jí nepomůže Bůh, tak jí nepomůže nikdo.
"Mám. Je to ještě kluk," křikl Warwick v odpověď.
"Výborně. Mám pochodeň, můžeme se na něj podívat," ozvalo se a během chvilky zastavil vévoda z Yorku vedle nich. Seskočil z koně a zmrzlými prsty se potýkal s křesadlem. Catherine ztratila poslední naději. Zatím jí pomáhala tma, ale jakmile ji uvidí na světle, bude jim jasné, s kým mají tu čest.
Pak se ozval syčivý zvuk a pochodeň se pomalu rozhořela. Warwick ji stáhl z koně a Catherine blahořečila silnému kabátci, který zabránil tomu, aby v ní poznal dívku po hmatu. York jí přidržel pochodeň vedle obličeje. Warwick ji držel zezadu za ruce, takže jí do tváře viděl jenom York. Viděla v jeho očích pochopení a úžas.
"Panenko skákavá," vydechl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama