Část první - Léta v Dagartu

30. června 2009 v 17:50 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla


ČÁST PRVNÍ - LÉTA V DAGARTU


Ale začnu od začátku. Narodil jsem se v Nisii, Městě sluncem zalitém, Pouštním pokladu. Protože Nisie leží blízko hranic s Naraley, žije tam hodně Naralejců. Mezi ně patřila i moje matka, zatímco můj otec byl kapitán Jestřábů. Jestřábi se jako nejlepší královští rytíři nesmí ženit, pokud nechtějí o místo v korouhvi přijít - a o místo mezi Jestřáby nechce přijít nikdo. Proto můj otec s matkou nikdy nežil.
O mně ale věděl a když mi bylo pět let, odvedl mě z domova a nechal mě v Dagartu, pevnosti, kde byli vychováni všichni Jestřábi. Když jsem tam přišel, žilo tam asi pětadvacet chlapců. Byli jsme jako rodina, jako bratři. Rozdíly se mezi námi nedělaly. Šlechtice, syny řemeslníků, kupců, podomků, pancharty jako já, všechny nás navlékli do šedých košil a postavili do řady. Až pak nás viděl náš učitel, který se ptal na naše jména. Jenom jména. Víc nám nenechali.
Učili nás všechno možné, šermem a jízdou na koni počínaje, přes naralejštinu (kterou jsem díky matce ovládal celkem plynule) a dějepravu, až po drhnutí podlahy a vaření. Vždycky nám říkali: "Muže nedělá nablýskaný meč ani skvělý kůň. Pravý muž je ten, kdo si dokáže poradit v každé chvíli."
Nebylo pochyb, že se z nás snaží vytvořit pravé muže.
Sice jsme toužili vidět nějaké skutečné Jestřáby, ale to se nám poštěstilo málokdy. Jediný, koho jsme mohli obdivovat, byl náš učitel, ale ten stejnokroj Jestřábů nosil zřídkakdy. Tvrdil, že nemá potřebu naparovat se před bandou malých kluků. Nicméně občas se Jestřábi v Dagartu objevili a to jsme po nich pokukovali, jak jen jsme mohli. Většinou jsme pokukovali až moc a vysloužili jsme si bolestivé šlehnutí rákoskou za nepozornost.
Jenomže odtrhnout od nich oči bylo tak těžké! Přijeli vždycky na výtečných a ušlechtilých koních. Každý Jestřáb měl plášť barvy ohně, symbol svého postavení, a meč, který dostal při přijetí. Někteří byl zjizvení z bojů, těch jsme se báli, jiní byli zase mladí a oči jim jiskřily, a na ty jsme zírali s téměř posvátnou úctou.
Ve věku sedmi let nám skutečně začalo učení, do té doby jsme byli jenom takoví pomocníčci, "tady to podrž," "zaběhni támhle," "ukliď tohle" a tak dále. Spousta šlechtických synků přicházela až ve chvíli, kdy se mohli rovnou začít učit, ale k takovým byli všichni učitelé přísnější a častěji sahali po rákosce.
Od sedmi let jsme se stali "Učni", ale Jestřábi nám říkali "Vrabčáci". Po třech letech jako učni jsme mohli nosit krémově zbarvené košile. Od té doby se o nás Jestřábi začínali zajímat víc a začali si mezi námi vybírat budoucí panoše.
Mezi námi se mezitím vytvořila pevná pouta přátelství. Mým nejlepším kamarádem byl Rien, pátý syn nějakého barona, který měl sídlo poblíž Albetrau. Rien byl o rok starší než já, ale přišli jsme do Dagartu ve stejnou dobu. Dalším naším přítelem byl malý Tillan, který byl pro změnu o několik měsíců mladší než já, ale vždycky skoro o dvě hlavy menší a neuvěřitelně hubený. I přesto byl mrštný a silný, jako my všichni. Pocházel, tuším, z Rendofu, ale nikdy o svém domově nemluvil a zdálo se, že na něj nerad vzpomíná. Už v Dagartu bydlel, když jsem přišel, ale starší chlapci mi prozradili, že ho přivezl nějaký Jestřáb polomrtvého hlady a šíleně zanedbaného. Až mnohem později jsem si uvědomil, že to musel být důvod, proč Tillan nikdy nedůvěřoval cizím lidem a dlouho mu trvalo, než se s někým seznámil.
A také jsem se přirozeně setkal se svým otcem, kapitánem Raenanem. Otec byl přísný, ale laskavý muž. Byl hodně vysoký, ale měl vlídnou tvář s předčasnými vráskami a příjemný úsměv, takže když se na mě díval seshora a usmíval se na mě, připadal mi úžasně moudrý a dobrý. Všichni k němu měli úctu a když zazněl jeho hluboký hlas, i ti nejrozjívenější chlapci okamžitě zmlkli. Ani nemusel křičet.
Ptal jsem se ho, jestli se stanu jeho panošem.
"Ne, synku, to není zvykem. Vezmu si někoho jiného, ale věřím, že tebe si vybere dobrý rytíř, který ti bude vzorem," odpověděl mi.
Hodně mě to zklamalo, ale pak jsem si uvědomil, jaké dobrodružství to bude, až budu sloužit u nějakého neznámého rytíře, a přestal jsem kvůli tomu být smutný.
Roky plynuly jako voda a Rienovi mělo být brzy čtrnáct. To byl věk, kdy se z učně stává panoš a odchází z Dagartu. Rytíři si vždycky mezi chlapci vyberou své panoše, kteří jim dalších sedm let slouží a získávají zkušenosti, než se sami stanou rytíři.
Drželi jsme Rienovi palce, aby získal dobrého rytíře. Ten rok odcházeli jen dva chlapci a proto jsem byl vážně překvapený, když si pro nového panoše přijel i můj otec. A ještě překvapenější jsem byl, když vzal modrý plášť panošů a podal ho Rienovi. Rien ho přijal a tím se stal otcovým panošem.
Mohli jsme s ním prohodit jen pár slov, než odešel s otcem, ale řekl nám, že to věděl. Učitel s ním mluvil několik dní před obřadem a prozradil mu to. Já a Tillan jsme tiše záviděli a čekali jsme, než uplyne další rok a budeme na řadě my.
Poslední rok nás Jestřábi sledovali ještě pečlivěji. Už jsme se naučili jména některých z nich. Nás bylo hodně, mělo nás odcházet pět. Proto se na nás jezdilo dívat pět rytířů. Všichni jsme doufali, že si nás vybere Akian, zvaný Tanečník, nebo Irlion, kterému se říkalo Harfeník. Ti dva byli jako dvojčata, naprosto nerozluční, i když úplně odlišní. Akian se málokdy smál nahlas, ale často se usmíval. Mluvil málo, ale moudře a rozvážně. A hlavně - byl dokonalý šermíř. Proto se mu říkalo Tanečník, protože když bojoval, vypadalo to, že tančí. Jednou ho učitel požádal, aby nám s Irlionem ukázali své umění. Irlion byl výtečný, ale Akian byl naprosto dokonalý - smrtící. Irlion se od něj lišil téměř ve všem. Už vzhledem - Akian byl tmavovlasý a bledý, Irlion plavý a růžolící. Irlion často přemýšlel nahlas a smál se i špatným vtipům. Říkali mu Harfeník, protože nádherně zpíval a hrál na harfu, kterou vždycky vozil s sebou. Jeden z panošů, který projížděl přes Dagart se svým pánem, nám prozradil, že Irlion prý láme jedno dívčí srdce za druhým a brzy na Dagart přibude jeden chlapec se zlatými vlasy a krásným hlasem. Nám to nevadilo. Irlion byl mladý a příjemný, takže jsme chtěli k němu.
Eril by taky ušel, říkávali jsme. Eril byl starý a věděli jsme, že přijme posledního panoše. I přes svůj věk si zachoval podivuhodnou sílu a mrštnost. Když mluvil, bručel jako medvěd - a přesně to jeho jméno znamenalo: Medvídě. Samozřejmě nesplňoval naše představy o Jestřábech, protože chodil v zaprášeném a poněkud vybledlém plášti a jezdil na silných severských koních, kteří neměli zdaleka tak ladný krok, jako rocolští hřebci, které si Jestřábi obvykle vybírali. Ovšem k posledním dvěma, Balmizovi a Reestenovi nikdo nechtěl. Balmiza měl pověst nemehla, pořád někde bloudil očima a s něčím si pohrával. Většinou měl na košili skvrny od jídla a chodil rozcuchaný. Reestena jsme se zase báli. Oproti Balmizovi měl vždycky oblečení bez poskvrnky, vystupoval chladně a odtažitě, ale důstojně. Chyběla mu shovívavost vůči chybám ostatních a nikdy neprokázal špetičku soucitu. Naháněl nám hrůzu.
Až konečně se přiblížil den, kdy jsme měli opustit Dagart a odejít se svými novými pány. Učitel si nás zavolal do své pracovny, kde na nás už čekali Jestřábi.
"Moji milí, konečně jsme se usnesli na tom, kdo si vás vezme za svého panoše. Alfione!"
Alfion vystoupil z řady. Ani po sedmi letech nezapomněl, že jeho otec je vévoda, a když ho nikdo z dospělých neslyšel, dokázal nám dát najevo, jak námi pohrdá. Nikdo nelitoval, že odchází.
"Alfione, tvým pánem bude rytíř Reesten. Přijímáš to?"
Poznali jsme, že se mu to moc nelíbí, ale snažil se nedat to najevo. Přikývl.
"Ano, pane."
"Hakro! Tvým pánem bude rytíř Eril. Přijímáš to?"
Hakra, původem rybář, samozřejmě přijal, co jiného mu zbývalo?
"Jafri!"
Srdce mi divoce bušilo, když jsme vystoupil z řady. Doufal jsem, že to bude Irlion nebo Akian. Mohl bych mít smůlu a skončit u Balmizy, ale všechno lepší než Reesten, který už svého panoše má, takže to nejhorší mi nehrozí.
"Tvým pánem bude rytíř Irlion. Přijímáš to?"
Když jsem odpovídal své radostné "Ano, pane," zaslechl jsem za sebou zklamaný vzdech.
"Pyrwe! Tvým pánem bude rytíř Balmiza. Přijímáš to?"
Pyrweho odpověď jsem skoro neslyšel, jak jsem se divoce radoval za Tillana. Tillan bude u Akiana - budeme spolu. Akian a Irlion jsou vždycky spolu, takže budeme i my, jejich panošové.
O několik dní později jsme převzali z rukou svých pánů modré pláště. Na obřad se přijel podívat i otec a s ním Rien. Vypadal spokojeně, říkal, že otec je přísný, ale laskavý, a že je rád, že může sloužit právě u něj.
Jen co jsme opustili Dagart, museli jsme se s Tillanem oproti všem očekáváním rozdělit. Irliona a mě vedl úkol na sever, zatímco Akian a Tillan se vydali na pobřeží. Byli jsme smutní, když jsme se loučili, ale vzrušení z toho, co přicházelo, to překonalo.
A za sedm let - pouhých sedm! - se z nás stanou rytíři, Jestřábi!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tilia Tilia | E-mail | Web | 6. července 2009 v 17:19 | Reagovat

Páni! Čo viac dodať... Aj keď to bolo o samej rytierčine, čo by ma ako krehké žieňa nemalo totálne zaujímať, veľmi sa mi to páčilo! Máš talent, dievča! A ja si asi počkám na ďalšiu kapitolku :D. A možno potom pridám i dáku kritiku (nateraz ma dej tak vtiahol, že som kašľala na akúkoľvek kritiku čohokoľvek, chyby (ak vôbec dáke boli) som prosto nevnímala, nedalo sa pre tú pútavosť...), nech z toho niečo máš i ty, nielen ja, v podobe krásneho čitateľského zážitku :D

2 firmy brno firmy brno | E-mail | Web | 11. července 2009 v 14:39 | Reagovat

zajimave

3 firmy praha firmy praha | E-mail | Web | 15. září 2009 v 8:28 | Reagovat

jůů

4 firmy firmy | E-mail | Web | 16. září 2009 v 10:03 | Reagovat

hmm..fakt zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama