XIV. Lady Woodvillová

11. května 2009 v 20:49 | Lomeril |  Dračí růže
Tak a je tu další kapitola DR. Jak jsem slíbila, konečně se ocitneme v Londýně...


Jeť pravda na mé straně nahá tak,
že sama krátkozrakost ji vidí.
(Vévoda z Yorku)

Trvalo jim deset dlouhých dní, než se dokodrcali do Londýna. Edmund už zařídil ubytování pro Catherine u lady Woodvillové, vdovy po králově strýci, vévodovi z Bedfordu. Lady Woodvillová většinu času žila u dvora ve Francii, ale tuhle zimu se rozhodla navštívit svou nejstarší dceru. Hlavní bylo, že sir Woodville měla vlastní dům ve středu Londýna, takže Catherine nemusel bydlet ve Westminsteru a tudíž byla poněkud chráněna před lady Philip-pou.
Když vjížděli do Londýna, spustil se hustý, studený déšť a než dorazili ke dveřím lady Woodvillové, byli promočení až na kůži. Sluha je poněkud neochotně vpustil do vstupní haly, když se ozval pronikavý výkřik vyumělkované radosti.
"No výborně! Vy musíte být mladá Catherine Tudorová! Dcera mojí ubohé švagrové! Jejda, jejda, vy jste mi ale pěkné děvče! Zdravím vás, pane hrabě!"
Catherine se podívala po zvuku a uviděla mohutnou dámu ve světlých šatech, která cupitala dolů ze schodů. Zastavila těsně před Catherine, která si instinktivně stoupla blíž k Simonovi, a udělala cosi, co zřejmě považovala za drobnou půvabnou úklonu, ale Catherine v první chvíli podlehla dojmu, že se lady Woodvillové podlomila kolena.
"Váš pan bratr mi říkal, že se mi budete líbit, a měl pravdu! Moc hezké děvče, skutečně! Jestlipak jste už zlomila nějakému mladému rytíři srdce, co? Neodpovídejte, vy křepelko jedna, je mi to úplně jasné! Nebýt toho, že vás tam drželi zavřenou v pustině, už by vám u nohou klečely zástupy, věřte staré, zkušené ženské, celičké zástupy! A copak tady pan hrabě, toho už jste okouzlila? Jejda, jejda, vždyť vy se oba červenáte! Že já jsem trefila do černého?"
Catherine se červenala jen proto, že na podobné výstupy nebyla zvyklá. Překvapilo ji, že zrudnul i vždycky sebejistý Simon, ale byla si jistá, že je to ze stejných příčin. Simon se zdál velice opatrný, co se dívek týče.
"Velice se mýlíte, lady Woodvillová, nečervenáme se kvůli ničemu, co jste řekla, máme prostě tváře zkřehlé zimou. Venku prší a obávám se, že jsme úplně promokli," zastavil Simon proud výmluvnosti lady Woodvillové.
Lady Woodvillová na vteřinku ztratila řeč. Catherine měla pocit, že nikdy nebyla Simonovi vděčnější, protože se už klepala zimou a poslední, na co měla náladu, bylo stát ve studené hale a poslouchat nekonečné výlevy lady Woodvillové.
"Jejda, jejda, tak mě to rozrušilo, že jsem si vůbec nevšimla, že jste mokří!" vypískla.
"Zřejmě se rozruší velice snadno. Nevím jak ty, ale já mám pocit, že mi před chvílí někdo vylil na hlavu škopek vody. Toho si prostě nejde jen tak nevšimnout," špitl Simon Catherine do ucha. Catherine se musela kousnout do rtu, aby uchovala vážnou tvář.
"No tak aby vás někdo zavedl do vašich pokojů. Zdržíte se, pane hrabě?"
"Jen dokud nepřestane pršet, děkuji," usmál se Simon.
"Tak výborně! Willisi! Willisi! Kde zase vězí, chlap jeden neřádná?! Willisi! Jejda, jejda, tohle služebnictvo mě jednou přivede do hrobu. Willisi!"
Když se konečně požadovaný sluha objevil, dala mu lady Woodvillová spoustu pokynů ohledně nových hostů.
"... a se služebnictvem si nějak poraď, ano? Tak, dítě moje, můžete s vaší společnicí následovat tady Willise, ukáže vám vaše prostory. Jejda, jak já jsem ráda, že jste tady! Pane hrabě, my můžeme počkat v soláriu, je tam zatopeno. Musím říct, že tady v Anglii je příšerně studené počasí. Naší Bettie to říkám pořád..."
Hlas lady Woodvillové slábnul, jak se vzdalovala směrem k soláriu. Simon vrhl na Catherine jeden zoufalý pohled a odešel za lady Woodvillovou, zatímco Catherine a Alice následovaly komorníka Willise do svých pokojů.
Catherine se převlékla a Alice jí přečesala vlasy. S Alicí Catherine mluvila málokdy o něčem jiném než byla garderoba nebo účesy, ale mohla s ní být úplně spokojená. S Aliciným příchodem se zbavila veškerých starostí o svoje zavazadla. Ze začátku to bylo těžké zvyknout si na to, že její šaty nemusí být na místě, kde je naposled nechala, ale nakonec to nebyla tak nepříjemná změna.
"Tak, má paní, můžete se jít připojit k lady Woodvillové. Ještě prší, takže hrabě Simon bude nejspíš ještě s ní," řekla Alice, když ji dočesala.
"Chudák," uklouzlo Catherine.
Pak ji napadlo, že jí Simon dovolil odhalit Alici, že je členkou Stráže.
"Propříště, až budeme v soukromí, tak jsem pro tebe Catherine. Fidelis ad mortem, Alice," použila heslo, které ji naučil Simon, a nechala užaslou Alici stát s kartáčem v ruce.
Willis ji zavedl do solária. Simon a lady Woodvillová seděli u krbu. Ona samozřejmě ani na chvilku nezavřela pusu, zatímco Simon se snažil skrývat, jak se zoufale nudí. Musela se skoro smát, když uviděla nadšení v jeho očích, když vstoupila, ale ve chvíli, kdy si uvědomila, že Simon se brzy zvedne a půjde domů, zatímco ona tady bude bydlet, jí dobrá nálada poněkud přešla.
"Jejda, jejda, tady je! Pojďte si sednout k nám, Catie! Můžu vám říkat Catie, viďte?" zahlaholila lady Woodvillová, sotva ji zahlédla. Nečekala na odpověď, ale Catherine zabolela vzpomínka na Nathaniela. On jí vždycky říkal Catie, jako jediný. Megan jí říkala Kitty, ale všichni ostatní vždycky jenom Catherine.
"Já mám taky dceru Catherine, říkám jí taky Catie, je jí právě šest. Nechala jsem je všechny v Paříži, kuřátka moje. Jsou to moji miláčci a zlatíčka, ale občas si od nich člověk potřebuje odpočinout, to víte, když jich člověk má jedenáct, od Bettie, té je právě sedmnáct, až po Meggie, ta se narodila letos v létě. Samozřejmě, Bettie a Annie už jsou vdané a z domu, ale stejně, devět dětí je pořád hrozně hluku. Jejda, a co vy dva, kdypak se vezmete vy dva?" vybafla náhle a těkala přitom pohledem z jednoho na druhého, jak se snažila najít známky nějakého tajemství.
Catherine vytřeštila oči a viděla, jak se Simon opět červená jako růže. Nejspíš sama také zrudla.
"Opakuji vám, že se mýlíte, nemám ani v nejmenším v úmyslu nabízet Catherine manželství. Pouze jsem ji na žádost jejího bratra doprovodil do Londýna a tady se naše cesty rozcházejí," odpověděl Simon důrazně.
Catherine přitom podivně píchlo u srdce. Věděla, že to Simon nemyslel vážně, ale stejně by o jeho přátelství nerada přišla.
"No dobrá, dobrá, vy dva šibalové, budeme si hrát, že vám věřím. Ale nestyďte se za to, že vás to k sobě táhne. Jejda, já, když jsem se zamilovala do sira Woodvilla..."
Catherine ji přestala poslouchat. Zachytila Simonův pohled. Usmál se na ni a ona mu úsměv váhavě oplatila. Lady Woodvillová byla naštěstí natolik zabraná do vyprávění příběhu o tom, jak se seznámila se svým nynějším manželem, že si ničeho nevšimla.
Až příliš brzy přestalo pršet a Simon se zvedl a řekl, že už musí jít. Catherine si nikdy potom nevzpomněla, co to bylo za zázrak, který odvedl lady Woodvillovou z jejich společnosti, takže mohli být na chvilku sami.
"Baba protivná, umanutá!" utrousil Simon. "Snaž se to nějak přežít. Máš nějaké zprávy z Camelotu?"
"Psal mi Nathaniel. Zřejmě se to nad oceánem zase mele."
"To nevypadá dobře. Včera za mnou byl Argent, Severní dračí stráž potřebuje posily. Dobrá, budou se muset obrátit na nějaké hraničáře. Rád bych ti pomohl, ale lady Woodvillovou nesmíme nijak urazit. Doufej, že brzy ohluchneš," usmál se na ni.
"Jejda, jejda, a pak že já si vymýšlím! Jejda, jak vám to spolu sluší! Ale nezapomeňte mě pozvat na svatbu, to by od vás nebylo pěkné!"
Catherine odskočila od Simona. Nevěděla, jestli z jejich rozhovoru lady Woodvillová něco slyšela, ale kdyby ano, nebyla to věc, kterou by označila jako šťastnou náhodu.
Zato Simon vypadal, že se konečně rozzlobil. Zhluboka se nadechl, lehce se zamračil a udělal krok dopředu.
"Lady Woodvillová, je mi líto, že vám musím už potřetí opakovat, že nemáte pravdu. Catherine není moje snoubenka a není pravděpodobné, že se jí v nejbližší době stane. Proto bych vás rád požádal, abyste nic podobného v budoucnu ani nenaznačovala, ani nerozšiřovala. S veškerou úctou, kterou k vám chovám, vás musím důrazně požádat, abyste už nikdy před nikým neopakovala tvrzení, které jsme já i Catherine třikrát popřeli. Děkuji vám, nashledanou. Nashledanou, Catherine," vysekl jim krátkou úklonu a odešel.
Lady Woodvillová s překvapeným výrazem zírala na dveře, které se za ním zavřely, a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ω Ω | 11. května 2009 v 21:28 | Reagovat

Krása :D. Lady je prostě dokonalá.... :). Nádherně vykreslená i na těch pár řádcích. A nejspíš má i vnímavý pohled, když si okamžitě všimla toho, co se příběhem prolíná už skoro od začátku, a to bez povšimnutí všech zúčastněných :).

2 Lomeril Lomeril | 12. května 2009 v 13:58 | Reagovat

Jak říkám, hrozně mě bavilo o ní psát. Ale jo, není úplně taková, jak vypadá...

3 mardom mardom | 15. května 2009 v 1:28 | Reagovat

Teda asi bych ji brzo přizabila, ale napsaná je krásně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama