Epitaf

20. března 2009 v 16:56 | Lomeril |  Kratší povídky
Tohle měl být původně úvodní text ke hře mafie, ale nakonec se většina nepoužila, tak to sem dávám alespoň jako kratičkou povídku.


Pevně jsem se přitiskl ke sloupu v naději, že přejdou kolem a třeba si mě nevšimnou. To by jeden nevěřil, v co všechno se dá doufat, když jde člověku o život. Samozřejmě, že mě našli, dokonce ani strýčkovy gorily nejsou tak vypatlané, aby se nechali takhle oblafnout.
Jeden z nich mě popadl za límec a vykroutil mi pistoli z ruky. Druhého jsem slyšel hned za sebou. Přímo přede mnou stál bratránek Angelo a natahoval si ty svoje bílé rukavice.
"Chystáš se na ples?" pokusil jsem se o vtip.
"Kdepak, dneska budeš tancovat ty," odpověděl s ledovým klidem. Bratránek Angelo byl vždycky ledově klidný.
"Ano? To bude problém, do tanečních jsem nikdy nechodil," popichoval jsem ho dál.
"Tobě to pořád ještě nedochází, co?" ušklíbl se Mario, Angelova pravá ruka. Raději jsem neodpovídal. Rychlost, která chyběla Mariovým myšlenkám, totiž přebývala jeho pěstem.
"Naopak, Mario, je si velice dobře vědom, že nemá co ztratit," řekl Angelo a vytáhl pistoli.
"Ale no tak, andílku, vlastního bratrance?" udělal jsem na Angela rádoby psí oči.
"S radostí," natáhl Angelo kohoutek.
"Zas tolik jsem toho neudělal!"
Věděl jsem, že se neubráním, ani slovně, ani nijak jinak. Zbývala mi asi tak minuta. Myslím, že právě tohle byla nejdelší minuta mého života.
"Ne. Jen jsi nám ukradl peníze a zabil jednoho z našich mužů. Máš pravdu, nebylo toho moc. My ti taky nic moc neuděláme," usmál se Angelo tím svým studeným úsměvem a zvedl pistoli. Škoda, že se nedal k divadlu, určitě by měl úspěch.
"Neboj, skoro to ani neucítíš," smočil si Mario. Byl jsem schopný vydržet Angelovy cynické poznámky i pohled do ústí hlavně, ale aby poslední slova, která uslyším, byl nejapný vtip tohohle idiota, to jsem nehodlal strpět.
"Jak zábavné, Mario. Taky jsi takhle hýřil vtipem, když jsi našel Rachel v posteli s Adamem?" usmál jsem se sladce.
Trefil jsem do černého. Skočil po mně, ale mně se podařilo udělat krok vzad, takže mě minul. Angelovi, snad z leknutí, sklouzl prst a zahřměl výstřel. Rozhostilo se ticho. Mario s dírou v hlavě ležel u mých nohou.
"Zvláštní, že? Kdybys chtěl, tak se takhle pěkně netrefíš," zašeptal jsem.
"Ty bastarde!" procedil Angelo mezi zuby.
Druhá kulka byla pro mne. Spadl jsem přímo na Maria, dvakrát jsem se převalil a vzápětí jsem mohl už nehmotnýma očima sledovat scénu pod sebou. Angelo odvalil moje tělo z Mariovy mrtvoly. Jeho bílé rukavice se zbarvily do ruda mojí krví. V tu chvíli se jako poněkud opožděný deus ex machina zjevil Angelův starší bratr.
"Ty idiote!" zařval. "Přivést, říkal táta! Přivést, ne zabít! Zbláznil ses? Strýček Giuseppe bude zuřit. Tenhle kluk jim bude stát za to, aby rozpoutali válku!"
Doufám, že si to někdo z těch pitomců zapamatuje. Jako epitaf to vůbec nebylo špatné.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama