IV. Loučení s Camelotem

24. února 2009 v 18:20 | Lomeril |  Dračí růže
Slaďárna. Doufám, že nedostanete cukrovku...
Kapitola zatím neobetovaná.


Tak, odejdi již, ať poznám svůj bol;
jej tuším jen, co ještě stojíš tu,
jak ten, kdo kvasí, myslí na nouzi.
(Královna Markéta)

V neděli se konal slavnostní večeře na Catherininu počest. Zúčastnilo se jí všech pět dračích jezdců, kteří sídlili na Camelotu, Edmund, Catherine, camelotský purkrabí a na Catherinin nátlak i Nathaniel. Catherine a Megan, které byly jediné dvě pozvané ženy kromě manželky purkrabího, strávily půl odpoledne v Catherinině pokoji, kde se oblékaly, česaly a líčily. Večeře byla výborná, zábava příliš nevázla, ale byla jaksi stručná. To v Catherine vyvolalo podezření, že se ještě něco chystá.
Ráno se probudila a oblékla si ty směšné ženské šaty, o kterých byla přesvědčena, že horší oblečení pro jízdu na koni nikdo snad ani vynalézt nemohl. Když odešla služebná, která jí učesala vlasy, měla chvilku sama pro sebe. V šatně zbyly už jen troje kožené kalhoty, pár košil a dva kabátce. Catherine si povzdechla. Edmund jí zakázal brát s sebou cokoliv, co nemohla nosit mezi ostatními lidmi. Smutně vzala do rukou jednu čapku, kterou nosívala, aby jí vlasy nepadaly do obličeje. Z náhlého popudu vytáhla ještě kalhoty, košili a kabátec a všechno nastrkala až na dno svých zavazadel.
Musím dát něco Natovi. Na památku, pomyslela si, ale vzápětí vyvstal problém co.
Nic drahého, aby si to nevyložil jako almužnu. Nic příliš osobního, aby to nepochopil jako vyznání, ani příliš neosobního, aby za tím neviděl povinnost. Vtom její oči padly na dvě vadnoucí růže, které měla včera při večeři připnuté na šatech. Červená a bílá, barvy Tudorů. Vzala je do ruky přesně ve chvíli, kdy na dveře zaklepal Jeff Hughes, aby jí odnesl věci.
Šla za ním ve vínových, bíle vyšívaných šatech, přes ramena těžký černý plášť, podšitý šedou kožešinou, protože podzim už pokročil, vítr byl studený a slunce už tolik nehřálo, a v rukou svírala červenou a bílou růži, které camelotský kouzelník vypěstoval v Zeleném domě ze skla jen pro ni.
Vyšla na nádvoří a překvapeně vydechla, když viděla, kolik se tam shromáždilo lidí. Museli přijít snad úplně všichni, viděla jezdce, ošetřovatele, purkrabího, stráže, kuchtíky, dokonce i podomky a děvečky. Nathaniel a Edmund stáli u jejich koní.
Catherine cítila, jak ji začínají pálit oči. Rychle přešla k Nathanielovi. Z jeho úsměvu viděla, že to připravil on, kdo jiný by si na tom dal tak záležet? Ve srovnání s tímhle se zdál její dárek skoro nevhodný.
"Chtěla jsem ti dát něco hezkého na rozloučenou, ale ty jsi mě zase předběhl," zašeptala a rozpačitě mu podala dvě růže. Nathaniel na ně zíral, jako by květinu viděl poprvé v životě, a vzal si je jako ve snách.
"Už vadnou, ale když je usušíš, vydrží ti dlouho," dodala Catherine.
Když Nathaniel vzhlédl, oči se mu podivně leskly. Opřel se o jednu berli a vytáhl z mošny po svém boku balíček. Catherine ho otevřela. Byl v něm opasek a dýka Dračí stráže, s čepelí z dračího zubu, která se nikdy neztupí, nikdy se nezlomí a vydrží jakýkoliv žár. Žádná dýka Dračí stráže kromě jediné nebyla nikdy prodána, mohly být dány darem nebo zděděny, ale mnohem častěji si je majitel vzal s sebou do hrobu. Takovou dýku nosili jen dračí jezdci nebo ošetřovatelé draků.
"Tohle je můj dárek. Až na tebe budou tlačit, tahle se nezlomí, a nerozteče se, ať kolem tebe bude jakkoliv horká půda. Třeba ti přijde vhod," usmál se tím pokřiveným úsměvem člověka, který má pláč na krajíčku.
"Díky, Nate."
Zapnula si opasek. Nevěděla, co víc říct, když k ní náhle přistoupil Robert Magdaline, camelotský purkrabí.
"Budeš od nás daleko, Catherine, ale chceme mít o tobě zprávy. Obyčejní malí gryfové jsou drazí a pomalí. Tohle je posel Dračí stráže, posel králů. Je z plemene niger a jmenuje se Swift," řekl a podal jí proutěnou klec.
Zvíře uvnitř nebylo větší než holub, mělo dravčí hlavu, přední nohy a křídla, ale zadní nohy a ocas měly jasně lví tvar. Oproti obyčejným malým gryfům, kteří byli většinou zbarvení pískově nebo hnědě, se niger lišil černou barvou srsti a lesklého peří. Upřel na Catherine kulaté černé oči a vydal krátký tichý skřek, který měl zřejmě znamenat pozdrav.
"Nesmíš mu nikdy ublížit. Když způsobíš nigerovi bolest, zradí tě při první příležitosti," varovala ji paní Magdalineová, když ji na rozloučenou políbila na obě tváře.
Catherine ani nestačila pořádně poděkovat a už se k ní tlačili Megan a Lammert d'Esquanieu, velitel camelotských draků, s ostatními dračími jezdci v závěsu.
"Chtěli jsme ti taky něco dát, ale nemohli jsme přijít na to, co. Nakonec jsme měli štěstí, Feubeau předevčírem shodil tohle," řekla Megan a podala jí několik dračích šupin velkých jako dlaň. Věděla, že na východě by za ně dostala dvojnásobek jejich váhy ve zlatě.
"Můžeš je prodat a získat nějaké peníze. Nebo si je radši nech. Je to dar, jakým si můžeš naklonit i samotného krále," usmál se na ni Lammert.
Vděčně se na něj podívala. Lammert ji vždycky okázale přehlížel, jediné, co po ní chtěl, bylo, aby nepřekážela, ale teď, když odjížděla, dostala šupiny jeho draka. Cítila se, jako by jí právě řekl, že je jednou z Dračí stráže. Nemusela svoje díky ani říkat nahlas.
Edmund od ní vzal šupiny i klec s nigrem, aby je zabalil. Catherine se otočila k Lammertovi, aby se s ním rozloučila, ale aniž by věděla jak, najednou se ocitla v jeho objetí. Vzápětí je v náručí sevřela Megan a po ní i ostatní camelotští jezdci - věčně usměvavý Matthias, Roger, který si vykloubil rameno den předtím, než přijel Edmund, i postarší podmračený Gustaf. Catherine teď skutečně plakala. Bylo proti všem mravům, aby se lidé objímali na veřejnosti, ale dračí jezdci to dělali. Tenhle zvyk, několik set let starý, pocházel od sira Roberta z Gloucesteru, který tvrdil, že dračí jezdec nikdy neví, jestli bude druhý den naživu, takže by jim nemělo být bráněno v projevu jejich citů. Objetí patřilo k výsadám Dračí stráže. Tohle byl ten nejkrásnější dárek. Věděla, že se sem může kdykoliv vrátit. Dračí stráž jí vždycky poskytne útočiště.
Otřela si oči a nechala si od Edmunda pomoci do sedla. Protože v dámském sedle, které ji neuvěřitelně rozčilovalo, nemohla koně pořádně ovládat, byla její klisna přivázaná k Edmundově koni. Dali se do pohybu. Lidé jim uhýbali z cesty, zdravili je a mávali jim.
Projeli bránou a vydali se po cestě k přístavišti, aby nasedli na loď do Pembroke. Než vstoupila na palubu, tak se Catherine otočila a naposledy se podívala na pyšné věže Camelotu, na svůj domov. V bráně viděla dvě postavy. Poznala je oba - dívku s rudými vlasy v mužském oblečení a mladíka, opírajícího se o berle. Kdysi tam stála s nimi a dívala se, jak odjíždí Edmund. Bude příští člověk, který opustí Camelot, Megan? Zůstane nakonec Nathaniel úplně sám, poslední z jejich dětské bandy?
Zvedla ruku na pozdrav a Megan i Nathaniel gesto opětovali.
"Musíme jet," připomněl jí Edmund.
Přikývla a otočila se dopředu, kde na ni čekalo šedivé, nezměrné moře.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak a opět slíbené info.
- Červenou a bílou růži jsem si neodpustila hlavně z toho důvodu, že Jindřich VII., Catherinin synovec, později obě růže spojil v tzv. Tudorovskou růži, která vypadala jako červená a bílá položené na sobě.
- Sir Robert z Gloucesteru byl bratrem císařovny Matyldy, která ve dvanáctém století vedla v Anglii válku o trůn se svým bratrancem Štěpánem. Matylda byla babičkou Richarda Lví srdce.
- Pembroke je skutečný hrad na jihozápadním cípu Walesu. Protože artušovské legendy pocházejí z velké části právě z Walesu, umístila jsem Camelot na ostrov jihozápadně od Pembroke.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mardom mardom | Web | 24. února 2009 v 23:17 | Reagovat

Je to moc hezké a ta sladkost mi vůbec nevadí - ono je to spíš hořkosladké, každý odjezd takový bývá (nebo takový důležitější odjezd).

2 Jackie Decker Jackie Decker | 3. března 2009 v 20:08 | Reagovat

Jo souhlasím s Mardom... Omlouvám se že teď nečtu VLka v kleci, ale mám toho i tak dost .-) Každopádně tohle jsme si přečetla, i když se zpožděním a musím konstatovat, že se mi to líbilo. Hlavně ten závěr, kdy se dívala na Megan a Nathaniela u brány. Bylo to takové hodně smutné. Škoda že jsem svou dnešní dávku emocí už vyplítvala, protože jinak bych se určitě rozplakala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama