III. Co si řekli Nathaniel a Edmund

20. ledna 2009 v 16:56 |  Dračí růže
Tak zase poněkud nicneříkající kapitola, ale slibuju, že příště už se začne něco dít (aspoň trochu). Takže doufám, že se neunudíte k smrti :-)
Za beta-read děkuji Eillen.


Leč ach - ó hvězdy zlobné, zlověstné!-
tys přišel k hodům smrti do hrozných
a neodvratných nebezpečí.
(Talbot)


"Dále!" zavolal Edmund, když někdo zaklepal.
Dveře se otevřely a pomalu vstoupil Nathaniel. Ve tváři byl rudý námahou a těžce oddychoval. Edmund mu nabídl křeslo a uvědomil si, že Nathaniel musel se svojí dřevěnou nohou vylézt celé strmé točité schody. Nathaniel s úlevným výdechem přijal.
Ty čtyři roky, co strávil na Camelotu, tehdy strávil převážně s Nathanielem. Edmund byl o rok mladší, ale jako osmiletý kluk ještě nechápal, že někteří se narodili lépe, jiní hůř. Kromě toho v Camelotu se rozdíly nedělaly. Potomci šlechticů a podomků si najednou byli v boji rovni, protože ne každý drak snesl každého a často levoboček, kterého porodila nějaká děvka, velel hraběcímu synovi. On, Nathaniel, Megan a později i Catherine byli tehdy postrach Camelotu. Syn a dcera francouzské princezny, syn dračího jezdce a malá holka, kterou jako miminko našli ve sněhu, lezli po stromech, po střechách a po kopcích, pytlačili v řekách, ztráceli se v lesích a v noci kradli jídlo z kuchyně a scházeli se v Meganině pokoji, aby vymysleli, co budou dělat příští den.
Když Edmund pozoroval oddechujícího Nathaniela, uvědomil si, jak moc se jejich cesty rozešly. Od chvíle, kdy on odjel a Nathaniel a Megan nastoupili do výcviku pro dračí jezdce, uplynulo jedenáct let. Megan už měla svojí dračici a říkalo se o ní, že je to nejlepší jezdkyně Dračí stráže. On už byl hrabětem s vlastní zemí a poddanými. Z Nathaniela se stal zlomený mrzák, který měl problém vyjít schody, ale i tak mohl mluvit s hrabětem z Richmondu důvěrněji než mnohý šlechtic.
"Co potřebuješ?" zeptal se Edmund.
"Mluvit s tebou o Catie," odpověděl Nathaniel, který konečně popadl dech.
"Co je s ní?"
"Ty ji vážně chceš nechat samotnou v Londýně?" probodl ho Nathaniel nepříjemně obviňujícím pohledem.
"Nemám na výběr! Jako hrabě z Richmondu jsem povinován poslušností místokráli a místokrálovně a lady Isabela mě posílá na sever zkontrolovat posádky na skotské hranici," bránil se Edmund.
"To je záminka, Ede! Chce tě dostat co nejdál od Catie!" zaúpěl Nathaniel.
"Já vím, Nate! Ale co mám dělat? Odmítnout poslušnost? Snažil jsem se lady Isabelu přemluvit, ale je tvrdohlavá jako beran! Chce Catherine zatáhnout do nějaké té jejich špinavé hry a já jim překážím. Nemůžu dělat nic, všem to vyhovuje!" vybuchl Edmund vztekle.
"Nemůžeš něco... já nevím... někoho, kdo by..." vykoktal Nathaniel, který vypadal, že nemá daleko k slzám.
"Ne. Bude tam hrabě z Pembroke, králův bratranec, snad jí pomůže aspoň on. Nic víc udělat nemůžeme," udeřil Edmund vztekle do opěrky svého sedátka.
Nathaniel zabořil hlavu do dlaní. Edmund i přes veškerý vztek, pramenící z bezmoci, pocítil překvapení. Nečekal, že by Nathaniela, který býval proslulý dokonalým sebeovládáním, mohl dohnat k zoufalství pouhý strach o Catherine, ze které vyrostla podivuhodně schopná a soběstačná dívka. I když na druhou stranu s Nathanielem mluvil poprvé od jeho zmrzačení a Catherine říkala, že ho to hodně změnilo.
"Kdybych tak měl obě nohy!" zvedl Nathaniel náhle hlavu a vzápětí se prudce kousl do rtu, protože si uvědomil, že vyslovil svoje myšlenky nahlas.
"Tak bys co? Opustil bys Dračí stráž? Dezertoval bys?" ušklíbl se Edmund.
"Ano," odpověděl Nathaniel tak klidně, že bylo nad slunce jasnější, že to myslí smrtelně vážně, "ano, dezertoval bych, třeba bych si podřezal krk, kdybych věděl, že ona bude v bezpečí!"
Edmund se mu konečně podíval do očí. Nathaniel mu pohled opětoval a zdálo se, že si zatím neuvědomil, že před chvílí mluvil o Edmundově sestře jako kdyby to byla jeho sestra. Nebo ne? Edmund tu myšlenku rychle zaplašil. Catherine a Nathaniel spolu vyrůstali, on k Megan choval také pouze přátelské city. Náhle ho něco napadlo.
"Já a Catherine odjíždíme příští pondělí ráno. Chci, aby se s ní Camelot rozloučil ve velkém. Chci, aby věděla, že tady najde domov úplně stejně jako když jí byly čtyři roky a my museli na přání otce odejít od Grayů. Máš na to týden, Nate," řekl mu tiše.
V Nathanielových očích zahlédl záblesk života a jeho tváří se rozlil radostný, potěšený výraz.
"Já? Vážně to mám udělat já? Mrzák?" vydechl nevěřícně.
"Nevím o nikom lepším," usmál se Edmund.
Mluvil pravdu. Nikdo na celém světě neznal Catherine lépe než Nathaniel a nikdo nepřipraví rozloučení pečlivěji.
"Děkuji," usmál se Nathaniel a vypadal, jako dítě, které dostane novou hračku, a začal se pomalu zvedat.
"Nechceš nějak pomoct, ať zase nemusíš jít přes ty schody?" zeptal se starostlivě Edmund.
"Jen mi pomoz vstát. Půjdu přes velkou síň, tudy se jde líp. Ještě jednou děkuji."
Poslední věta narážela na to, že Nathaniel konečně stál. Pomalu se vydal ke dveřím, které mu Edmund otevřel. Naposledy se na sebe usmáli a Nathaniel odešel.
Edmund unaveně klesl do křesla. Cítil se hrozně unavený, hrozně starý. Měl pocit, že místo třiadvaceti let jich nese na ramenech tři sta dvacet. Měl o Catherine stejný strach jako Nathaniel, ale už nedokázal vzdorovat. Ne tady, na Camelotu.
Přál si, aby byly zpátky ty doby, kdy s Nathanielem a Megan ukradli Stráži tři koně a odjeli na nich na mořské pobřeží. Skrývali se tam v jeskyni, nikdo je nemohl najít a báječně se bavili. Sice když se vrátili, dostali takový výprask, že ještě teď, když si na něj vzpomněl, bolela ho zadnice, ale klidně by ho přijal desetkrát znovu, jen aby nemusel svou sestru poslat do té lví jámy. Uvažoval, že by si našel nějakou prostou měšťanskou dívku, která by ho měla opravdu ráda, vzdal by se titulů a odjel by s ní sem na Camelot. Jeho synové by se stali jezdci Dračí stráže a jeho dcery by se provdaly, pokud by chtěly a za koho by chtěly.
"Je to jen proto, že jsi tady žil jako kluk. Ve skutečnosti sem nepatříš. Ve skutečnosti je to Catherine, kdo je členkou Dračí stráže."
Edmund se rozhlédl, ale nikdo v místnosti nebyl. Kromě toho hlas zněl podezřele jako vzpomínky na hlas jejich matky. A co bylo nejhorší, Edmund si uvědomil, že ať už se mu hlas zdál nebo ne, měl pravdu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Jediný historický fakt, který jsem našla v téhle kapitole, je už druhá zmínka o hraběti z Pembroke. Skutečný hrabě z Pembroke byl Catherinin bratr. Já jsem z něj udělala někoho dost jiného. Ale o tom až v páté kapitole :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | E-mail | Web | 21. ledna 2009 v 8:59 | Reagovat

Krásná kapitola. Líbí se mi Nathanielův strach o Catherin. Navíc ta nevyslovená láska. To je prostě krása.

Těším se na rozloučení. Bude určitě povedené, ale zároveň smutné...

2 Lomeril Lomeril | 21. ledna 2009 v 9:19 | Reagovat

No jo, chudák Nat, to je můj mučící panák. Jak nad tím teď uvažuju, trochu mi připomíná Jacoba Blacka ze Stmívání... Chudák...

Má fantazie je děsivé místo pro život.

3 Eillen Eillen | E-mail | Web | 21. ledna 2009 v 9:21 | Reagovat

Máš štěstí, že jsem dočetla Rozbřesk, protože do té doby jsem Jacoba nemusela. Navíc on takový chudák zase nebyl. Věděl, že ho čeká ta pravá, do které se otiskne, jen nechce hledat (neberu v potaz, že by ji nenašel, protože malá se nenarodila...).

Mimochodem. Na Aldormě je malé prohlášení

4 Lomeril Lomeril | 21. ledna 2009 v 11:24 | Reagovat

No je pravda, že já jsem měla Jacoba hrozně ráda v Novém měsíci, potom v Zatmění jsem měla sto chutí kvůli Jacobovi přestat číst... ty scény ve stanu a potom byly i na mě moc. Rozbřesk toho hodně vyžehlil. Můj soukromý názor je, že Rozbřesk převyšuje celou trilogii.

Btw trochu mu křivdíš. On se zaprvé nejdřív nechtěl otisknout a ani nevěděl, jestli se vůbec otiskne (mělo to být vzácné)

5 Eillen Eillen | E-mail | Web | 21. ledna 2009 v 11:35 | Reagovat

Jo, to v tom stanu, to bylo hnusné. Jsem myslela, že ho zabím sama...

Nekřivdím. SIce si myslel, že to má být vzácné, ale evidentně nebylo. Na každého vlkodlaka čekala někde jeho dokonalá (v případě Leah dokonalý) partnerka (partner). Jen u některých byla náhoda, že to bylo v okolí... Takový je můj názor

6 Lomeril Lomeril | 21. ledna 2009 v 20:28 | Reagovat

No já mám jinou teorii. Někde v Rozbřesku se mluvilo o tom, že otisknutí je způsob, jak zajistit co nejsilnější potomstvo nebo něco na ten způsob. Takže to nejspíš bylo způsobeno Cullenovými a potom všemi těmi cizími upíry kolem (Victoria a její věrní apod.). Vlkodlaci potřebovali být co nejsilnější, proto se jich tolik otisklo - aby měli silné potomstvo do budoucna.

7 Jackie Decker Jackie Decker | 22. ledna 2009 v 8:31 | Reagovat

Krásné. Jo Nathanielův strach o Cathrine je velmi působivý a vlastně se není čemu divit. šlechtické pletichy jsou vždycky dost nebezpečná hra :-). Docela by mě zajímalo jestli to s tou nevyřčenou láskou nebude tak nějak i pravda. Přeci jen takový strach že se k vůli tomu byl schopen s Edmundem pohádat je úžasný. Na Mrzáka... Je mi Nathaniela fakt docela líto :-)

8 mardom mardom | Web | 1. února 2009 v 17:40 | Reagovat

Je to krutě smutné, ale tak to bývalo. Je mi jich obou líto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama