8. Bolest

8. ledna 2009 v 20:01 | Lomeril |  Cesta zpátky

Další kapitola Cesty zpátky. Možná by se měla spíš jmenovat "Margarita"


Když vzplanul oheň, všichni jsme se hrozně lekli. Bylo to, jako by se několik kilometrů od nás najednou vzedmula stěna z plamenů, tak vysoká, že ji bylo dobře vidět i přes vrcholky stromů. Děti se bály, některé ženy plakaly, muži zatínali pěsti. Přidala jsem se ke skupině vesničanů, kteří se šli podívat k hranicím. Nic moc se vidět nedalo. Oheň se nešířil, jako by to byla jenom iluze, ale rozhodně pálil. Snažili se ho hasit vodou, ale jen to zaprskalo, vyvalila se pára, ale ohni se nic nestalo.
Ten den večer se v Hůrce objevila Margarita a Creagan.
Oba vypadali tak, jak jsem si je představovala. Bylo mi trochu líto, že s sebou nemají děti, byla jsem zvědavá na Michaela, ale nedalo se nic dělat. To, co se tu mělo stát, nebylo nic pro děti.
Creagan se nesl důstojně, vyzařovala z něj autorita, ale i moudrost. Margarita se choulila ve svém plášti, přestože bylo docela teplo, a vypadala jako hromádka neštěstí. Věděla jsem, že s ní musím mluvit. V hlavě se mi rodil plán. Normálně jsem podobné věci nedělala, jenomže normálně mi nezbývalo jen posledních pár hodin života. Frundor to nebude chtít zdržovat. Začala jsem chápat, jak se cítil Cat Shannon ze Žoldáků, když se chystal "ukradnout republiku."* Ve skutečnosti byl můj úkol o hodně jednodušší.
Šla jsem za nimi hned po setmění. Ignorovala jsem pohoršené pohledy, když jsem stoupala po schodech k hostinským pokojům. Co na tom záleželo?
Zaklepala jsem. Otevřel mi Creagan. Margarita seděla na křesle u krbu a objímala si kolena. Celá její osobnost byla zobrazením bolesti.
"Co tu chcete?" zeptal se Creagan příkře.
"Přinést vám naději," řekla jsem tiše. Ne, nemohla jsem říct něco, co by neznělo, jako že jsem se právě zbláznila.
Margarita při slově naděje prudce vzhlédla a v jejích očích se zračila divoká touha po špetičce útěchy. Creagan si toho všiml, snad proto mě pustil dovnitř.
"Vím, jak uhasit ten oheň," pokračovala jsem.
Creagan mi nabídl židli a víno. Posadila jsem se, ale pití jsem odmítla. Potřebovala jsem jasnou hlavu a věděla jsem, jak málo vydržím.
"Znáte snad někoho, kdy by nebyl ani z Aldormy, ani z Tristenolu, a byl by ochoten se obětovat?" ušklíbl se Creagan pochybovačně.
"Ano, v podstatě znám."
Bylo nečekaně těžké to přiznat. Musela jsem se podívat do ohně. Oheň byl tak uklidňující, tak blízký a známý. Když se člověk díval do plamenů, zdálo se všechno možné.
Creagan byl chápavější než Trivet. Možná to bylo tím, že Lenku znal daleko lépe, možná mu to došlo jenom z té odpovědi. Třeba to mělo dokonce něco společného s tím, že byl král. Ve spoustě legend mají přece králové kouzelné schopnosti. Každopádně se prudce nadechl a když jsem se donutila podívat se mu do tváře, poznala jsem, že pochopil všechno. Úplně všechno.
"Vy?" zeptal se potichu.
"Prosím, slibte mi jednu věc. Jakmile oheň uhasne, dojednejte s Tristenolem mír. Já už se nevrátím, abych pomohla podruhé, a ten oheň taky les nenechá na pokoji věčně. Požár se rozšíří a zničí jak Aldormu, tak Tristenol. Nesmíte smlouvu porušit podruhé, jestli chcete přežít. Chápete, na jak tenké hranici stojíte?"
Ta slova mi plynula z úst sama. Zdálo se, že se mi v hlavě ozývají jako ozvěna Frundorova hlasu. Proč nepřijde a neřekne mu to sám?
"Ano, ale zabili Triveta naprosto bez důvodu!" nevšímal si tichého zakvílení z křesla, kde seděla Margarita. "To je neodpustitelné!"
"Odpouštět je umění králů, Creagane," zopakovala jsem Frundorova slova.
Kousl se do rtu, zjevně váhal. Copak nic nepochopil? Zničí radši celou Aldormu, aby si chvíli mohl zahrát na vojáčky? Creagan přece nerad válčí!
"Co myslíte, že by vám poradil Trivet?" dodala jsem a snažila jsem se, aby se mi nezlomil hlas. Zahanbeně sklopil oči. Zdálo se, že chvilkový zkrat pominul.
"A teď bych ráda mluvila s Margaritou o samotě."
Creagan přikývl a vytratil se. Zřejmě byl rád, že může být chvíli sám.
Přešla jsem k Margaritě. Choulila se do zoufalého klubíčka a po tvářích tekly slzy. Zlehka jsem jí položila ruku na rameno a zalitovala jsem, že neumím líp utěšovat.
"Opustil vás." Na poslední chvíli jsem se té větě pokusila dodat intonaci otázky, ale znělo to, jako když děti v první třídě čtou a na konci věty nesmyslně vylétnou hlasem.
Zavrtěla hlavou a setřásla tak slzy, které se držely na okraji její čelisti.
"Já jsem ho poslala pryč," zašeptala tak tiše, že sotva přehlušila praskání ohně.
Zarazila jsem se. Trivet mi zřejmě něco neřekl. Vzala jsem ze stolu Creaganův nedopitý pohár vína a podala jsem jí ho.
"Pokud žije," ignorovala jsem její vzlyknutí, "najdu ho a promluvím s ním. Ale potřebuji vědět, jak se to stalo a proč. Řekněte mi všechno, aniž byste obviňovala sebe nebo jeho, a pošlu ho za vámi, ať bude kdekoliv," slíbila jsem.
Margarita se napila, otřela si slzy a dala se do vyprávění.

Margarito!
Valerie!
Margarito!
Trivetovy myšlenky se ubíraly stejně jednoznačným směrem jako krev, stékající po jeho zbičovaných zádech. Velitel gardy dospěl k názoru, že když už oheň jednou hoří, pár kapek krve navíc nehraje roli. Zvyk chovat se k vysoko postaveným zajatcům s úctou zjevně nebyl tak hluboko zakořeněný, jak Trivet spoléhal. Kdyby věděl, kam až velitel gardy zajde, asi by se choval víc diplomaticky. Napadala ho slova, která si mohl odpustit. Zpochybňování mravních kvalit velitelovy matky patřilo k těm lichotivějším věcem, kterými ho častoval.
Valerie!
Margarito!
Touha vidět ji pálila snad ještě víc než špína v jeho ránách. Vidět ji, omluvit se jí, vysvětlit jí všechno, říct jí pravdu... Vědět, že je v pořádku. Ona a Valerie. Kdyby mu dovolili jediný rozhovor, nevadilo by mu zemřít. Jak mohl být tak hloupý? Jak mohl doufat, aby ho nemilovala? Jak se jí mohl tak snadno vzdát? Jak jí mohl lhát?
Margarito!
Zvuk jejího jména se s každým opakováním měnil v zoufalé zavytí. Její obličej, vyrytý na spodní stranu jeho víček, takže ho viděl, kdykoliv zavřel oči, se zdál jako příliš jasné světlo, bodal ho do očí. A pak tu bylo vědomí toho, co udělal.
Margarito!
Každou vteřinu, kterou ležel na podlaze ledové cely, se víc nenáviděl. A čím víc nenáviděl sebe, tím víc miloval Margaritu.


*Žoldáci je román od Fredericka Forsytha. Jeho hlavní postava, Cat Shannon, dostane za úkol udělat převrat v jedné západoafrické republice, aby jistý důlní magnát dostal výhodnější povolení k dolování platiny. Když se ale Cat Shannon dozví, že umírá, rozhodne se raději udělat převrat ve prospěch generála, o kterém ví, že se bude k lidem v republice chovat lépe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 8. ledna 2009 v 20:27 | Reagovat

Teda, úplně jsi mi vzala dech. Triveta je mi líto, takovou bolest si nezaslouží. Jsem ráda, že jsi měla možnost mluvit s Creaganem. Jen přemýšlím, zda pochopil, že jsi ze stejného světa jako Lenka. Přeci jen, nebýt z Aldormy ani Tristenolu může znamenat, že ta osoba pochází z dalšího království.

2 Lomeril Lomeril | 8. ledna 2009 v 20:35 | Reagovat

Myslím, že to pochopil. Vypadal tak :-)

3 Jackie Decker Jackie Decker | 8. ledna 2009 v 21:56 | Reagovat

Je to krásné. úplně jsem cítila všechen ten náboj jaký to v sobě nese. Překvapila jsi mě a moc se mi líbilo jak jsi Creaganovi řekla to že umění odpouštět je umění králů, to byla totiž rána pod pás... :-)

4 Eillen Eillen | Web | 9. ledna 2009 v 11:15 | Reagovat

A myslím, že kapitola se jmenuje dobře. Bolest necítí jen Margarita, ale i Creagan, Trivet a ty. Lepší název si nedokážu představit. Snad jen Zoufalství.

5 mardom mardom | Web | 9. ledna 2009 v 12:26 | Reagovat

Nevím, co napsat, abych neopakovala to, co už bylo řečeno. Každá další kapitola se mi líbí víc a víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama