10. Cesta zpátky

10. ledna 2009 v 18:19 | Lomeril |  Cesta zpátky

Jsem hrozná. Neodolala jsem a dávám sem konec tohohle příběhu.

10. Cesta zpátky
Otočila jsem se k Trivetovi a věděla jsem, že ho vidím naposledy. Po tvářích mi tekly slzy a třásla jsem se. Věděla jsem, že než to udělám, musím mu ještě říct poslední věc.
"Dostal jste druhou šanci. Nabízím vám cestu zpátky. Važte si jí, protože tohle se opakovat nebude. V našem světě máme na práci i jiné věci, než běhat pořád do Aldormy a zachraňovat vás. Myslím, že po mně už nikdo nepřijde, tak se pokuste nedostat se zase do nějaké situace, která by si vyžádala další život někoho z našeho světa," řekla jsem a snažila jsem se znít statečně.
"Uděláme, co bude v našich silách," ujistil mě vážně.
"Zatím jste nepodali žádný oslňující výkon."
"Zlepšíme se."
"To doufám."
Chvíli jsme stáli mlčky. Chtěla jsem říct něco pěkného na rozloučenou, ale nevěděla jsem co. Musela jsem jít, čím déle to budu odkládat, tím horší to bude.
"Zapomeňte na mne," zašeptala jsem.
"Na vás? Nikdy," odpověděl stejně tiše.
Jsem si jistá, že ani jeden z nás se nepohnul. Ten metr země mezi námi prostě zmizel a já jsem ležela v jeho náručí, ruce obtočené kolem jeho krku, a jeho rty se tiskly na ty moje. Cítila jsem se hrozně provinile, ale nedokázala jsem ho odstrčit. Už se nikdy v žádném vesmíru neuvidíme, tenhle polibek pro budoucnost nic neznamená, stejně jako já neznamenám nic pro něj. A v posledních minutách života se snad člověk může chovat nezodpovědně.
Když jsme se konečně pustili, všimla jsem si, že má na tvářích slzy.Uvažovala jsem, jestli jsou jeho nebo moje. Neodvážila jsem se mu říct ani slovo. Kdyby teď promluvil, nejspíš bych se na všechno vykašlala a zůstala bych s ním.
Frundor se nějak zmenšil a došel se mnou až k ohnivé stěně. Postavila jsem se čelem k němu.
"Jak to hodláš udělat?" zeptala jsem se. Hlas se mi samozřejmě zlomil.
"Trivet změnil budoucnost Aldormy, svojí i tvojí. To, že byla krev prolita jinak, než měla být, mění i podstatu tvojí oběti. Ale ještě se neotevřela brána. Víc ti říct nemůžu. Natáhni dopředu levou ruku."
Poslechla jsem ho. Přiložil mi k dlani jeden dráp, černý jako eben. Barvou mi připomněl nábytek doma v obýváku. To vyvolalo hotový příval dalších obrazů. Máma, s nohama nataženýma, jak čte Harryho Pottera. Táta, který věčně něco kutí s počítačem. Naši psi, Ája a Ginny, jak se rozvalují na koberci, popřípadě v křesle. Hořící svíčky na adventním věnci. Dlouhé rozhovory, i tátovy hlášky kvůli kterým jsem se několikrát málem udusila smíchy. Chuť portského, které občas naši dostali. Písničky Roberta Křesťana.
Právě se protrhly hráze,
právě teď nevím, co s tím,
právě jsem zaplatil draze,
právě jsem zapálil Řím.

Melodii jedné z mých oblíbených písniček přerušila bolest. Frundor mi drápem roztrhl kůži na dlani, až se vyřinula krev.
"Běž do toho ohně. Neboj se, nic neucítíš. Budoucnost je změněna."
Vzpomněla jsem si na Trivetovy rty na mých, na jeho vůni i na slzy na jeho tváři, a udělala jsem krok kupředu. Plameny skutečně nepálily. Na jedné straně jsem viděla Frundora a Triveta, kteří stáli naprosto nepohnutě a pozorovali mě. Na druhé straně se vinula cesta do Hůrky, po které se Trivet za chvíli vydá domů k Margaritě a Valerii. V tomhle světě pro mne nebylo místo.
V tu chvíli mi z ruky skanula jediná kapka krve na zem.

Trivet ji viděl mezi plameny, osamělou křehkou postavičku, tak nepatrnou proti obrovské ohnivé stěně. Podívala se na něj a pak otočila hlavu směrem k Aldormě.
V tu chvíli kolem její postavy vybuchlo světlounce modré světlo. No vlastně, vybuchlo nebylo to nejlepší slovo. Bylo to spíš jako výbuch pozpátku, v první chvíli se zdálo, že je všude, a potom se soustředilo do pořád se zmenšujícího prostoru kolem ní, až zaniklo v maličké modré tečce. Celé to netrvalo déle než jediné mrknutí oka.
Ohnivá stěna byla pryč. Stejně tak i Barbora. Jediné, co zůstalo, byla tenounká černá čára, která naznačovala, kudy vede hranice Aldormy a Tristenolu. Nejasně si uvědomoval, že drak také zmizel.
Před ním se vinula široká silnice, docela přirozeně, jako by se nic nestalo. Někde dál na té silnici tušil Hůrku, v Hůrce hostinec a tam ženu, svoji lásku. Všechny zábrany, které stály mezi ním a Margaritou, nejistota ohledně citů toho druhého, pýcha a lži, byly pryč. Barbora je všechny odstranila. Trivet udělal krok kupředu, pak druhý o něco rychleji, a když překračoval tenkou černou hranici, už běžel. Byl nesmírně vděčný, že může běžet tím správným směrem.
Cesta zpátky byla volná.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 10. ledna 2009 v 18:29 | Reagovat

Zajímavé a krásné. Moc se mi to líbilo... :-) Jdu na Epilog :D

2 Eillen Eillen | Web | 10. ledna 2009 v 18:47 | Reagovat

Honem na epilog, ani komentovat nemůžu :D

3 mardom mardom | Web | 10. ledna 2009 v 21:43 | Reagovat

Skvěle a "realisticky" popsaný konec. Jsem dojatá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama