VI. Propast se prohlubuje

26. prosince 2008 v 9:51 | Lomeril |  Znamení
Avunův kamarád Jafri byl zajat vojáky a Rejša přišla mezi loupežníky, aby jim předala jeho vzkaz. Oni se teď musí rozhodnout, jestli se pokusí Jafriho vysvobodit, nebo se budou řídit jeho radou a nechají ho svému osudu. Ale budou se vůbec schopní dohodnout?

VI. Propast se prohlubuje
Shlukli se v zadní části jeskyně.
"Co si vo tom myslíte?" nadhodil Selva.
"Musíme něco udělat! Nemůžeme ho v tom nechat!" řekl Egaril.
"Vo to teď nejde. Věříte jí?" pohodil Selva hlavou k místům, kde seděla Rejša.
Všichni se zarazili. Tohle považovali za samozřejmé.
"Jasně, proč by sem jinak chodila?" odfrkl si Riri.
"Jsou dva možný důvody. Třeba se chtěla proplížit k Avunovi. Třeba ho chtěla odvést, než na nás najedou vojáci a pošlou nás všechny k prapředkům nebo se chtěli jen trochu pomuchlat někde ve křoví, co já vim? Nebo je to celý past, žádná poprava se konat nebude, jen chtěj, aby jsme tam všichni naběhli a mohli nás pozavírat. To je ta nejpravděpodobnější možnost," řekl Selva.
Avun bublal nevěřícným vztekem. Měl sto chutí Selvovi ublížit, jakkoliv, hlavně aby ho to bolelo, aby tekla krev, ale ovládl se.
"Ty jí nevěříš," vypravil ze sebe chraplavě.
"Trefa! Jo, máš pravdu, nevěřím tý děvce špinavý ani slovo!" štěkl Selva.
Avun užuž zvedal pěst, ale Delba ji zachytil a srazil.
"Proč by nám lhala?" křikl Avun.
"Protože její tatík nás chce vidět všechny pod drnem!"
"Já jí věřím," řekl tiše bledý Egaril a jeho výraz Selvu i Avuna okamžitě umlčel.
"Já taky. Ta holka to myslí dobře, do háje, jde mi vo bráchu. Prosim tě, vzpamatuj se a začni vymejšlet, jak odtaď Jafriho dostat," přidala se Simin.
"Ne! Je to past, kdy vám to už dojde? Nikam se nejde, dokud máte aspoň trochu nějaký úcty ke mně! Pokud se rozhodnete chovat se jako pitomci, sebevrazi a zrádci, prosím, ale mě z toho vynechte!" zařval Selva, proběhl kolem nich a zmizel ve tmě.
"Jak velkolepé!" poznamenal znechuceně Riri.
Simin se ztěžka posadila, zabořila tvář do dlaní a usedavě se rozplakala. Nikdo ji neobjal, nikdo ji neutěšil, nikdo se nepohnul.
"V něčem má pravdu. Je kravina vo něco se snažit, bude tam každej voják v okolí deseti mil. Neslyšeli jste, co ta holka říkala? Jafri sám nám vzkazuje, ať sedíme na zadku a staráme se vo vlastní krk. Ne proto, že by to byla nějaká past, to jsou žvásty, ale protože je to zatracená kravina samo o sobě," poznamenal Ragham.
"Jafriho zabijou! Copak vám to nikomu nedomáklo?!" vykřikl Egaril.
V tu chvíli došla vždycky mírnému Delbovi trpělivost.
"Jasně že domáklo, ty pitomče, ale co s tim asi máme dělat?!" zařval na něj.
"Jak to mám vědět? Něco dáme, nemůžeme ho nechat skápnout!" zaúpěl Egaril.
Riri chytil Egarila za ramena a jemně s ním zatřásl.
"Egarile, je to sebevražda. Jestli tam chceš s nim, můžeš něco zkusit, ale jemu nepomůžeš a tebe podříznou," řekl mu laskavě.
"Proč?" zašeptal Egaril, tvář se mu zkřivila pláčem, otočil se a utekl do tmy.
Avun se za ním díval a palčivě si uvědomil, že Egarilovi je teprve čtrnáct, že je nejmladší, že se mu chystají popravit nejlepšího přítele...
"Avune, Murrai, odvezte tu holku k brodu a poděkujte jí," požádal Ragham.
Až teď si Avun zase vzpomněl na Rejšu a uvědomil si, že mu Ragham dává příležitost promluvit si s ní. Murrai sice vždycky držel se Selvou, ale uměl mlčet, když bylo potřeba.
Venku už se úplně setmělo. Murrai a Avun osedlali koně a vyvedli je na cestu.
"Vezmi si tu holku před sebe, já pojedu první," řekl Murrai.
Avun chápal, proč byl Jafri rád, že mohl být právě s nimi. I přesto, že měl zakázáno mu důvěřovat, mu Murrai dovolil rozhovor s Rejšou. I přes zákaz mu Murrai pořád věřil. Vysadili Rejšu před Avuna a vyjeli. Koně neušli ještě ani dvacet kroků, když zaslechl opatrné zašeptání.
"Avune?"
Tím prozradila, kde má ústa, takže ji okamžitě potrestal polibkem.
"Jsi husa hloupá, víš to?" zašeptal jí do ucha.
"Pěkně děkuju, ty se taky nechováš jako vzor moudrosti," odsekla uraženě.
"Hele, je zázrak, že se ti nic nestalo, tohle jsou loupežníci, většina z nich zabila prvního člověka, když jim bylo dvanáct! Nebýt toho, že ví, že tě mám rád, nejspíš by tě právě teď ohlodávali vlci," zasyčel jí do ucha. Vůbec nechápala, co jí chtěl říct!
"Ó děkuji, netušila jsem že vaší nehynoucí lásce vděčím za život," protáhla posměšně.
"Nemáš zač," usadil ji Avun.
Skoro cítil, jak se Rejša nadouvá vzteky.
"Tak poslyš, přidělala jsem si dost starostí jen abych vám to řekla, ale když to nepotřebujete, já k vám chodit nemusím!"
"Výborně! To bude to nejlepší, co můžeš udělat, zmizet z tohohle lesa a nechat nás, ať se staráme o sebe!" vztekal se Avun.
"Dobře, jak chceš," řekla a hlas se jí třásl, "už se vám nebudu pokoušet zachraňovat krk. Ale nečekej, že přiběhnu, jakmile budeš něco potřebovat."
Před nimi se zatřpytil brod. Avun měl poslední možnost omluvit se, ale mlčel. Měl na ni přece jenom vztek a měl pocit, že je v právu. A taky se hrozně nerad omlouval.
Rejša sklouzla z koně ještě před brodem a řekou už šla po svých, přestože jí voda sahala až po kolena. Ani se neohlédla.
"Můžeme?" zeptal se opatrně Murrai.
Avun bez odpovědi otočil koně a vydal se zpátky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama