IV. Ironie lásky

11. prosince 2008 v 20:28 | Lomeril |  Znamení
Avun dokončí příběh, který vypráví Rejše, o tom, jak přišel o domov.



Poručík Pelag nastrčil chlapci před oči krásnou zbraň. Obě strany záštity byly vytvarovány do podoby dívčího profilu a jejich dlouhé copy se měnily ve vzor, vyrytý po celé délce čepele. Když ji Avun uviděl, vyskočil, jako by ho píchla včela.
"Otcův meč!" vykřikl.
"Ano, ano, nádherná práce, že? Nechám si ho, přece jen je to kořist. Rozsudek nad tebou sice nezměním, ale můžeš teď zmizet. Odvezou tě teď na venkov a tam si dělej co chceš. Nejlepší bude, když zkusíš utéct. A až se zase setkáme - jsem si jistý, že k tomu dojde - budu chtít vidět, že jsi využil tuhle mojí slabost jak jen to šlo a že jí nemusím litovat. Jestli ne, jestli se staneš vrahem nebo loupežníkem nebo něčím podobným, tak tě tímhle mečem," přitiskl mu plochou stranu až k nosu, "osobně zabiju!"


--o--

"Jestli se staneš loupežníkem?" zvedla Rejša obočí.
"Nu, když mě vysadili kousek odtud, byl jsem dost zoufalý. Dva dny jsem se potloukal kolem vesnice a přemýšlel, jak sehnat něco k jídlu. Pak jsem se pokusil ukradnout na jedné farmě kus chleba, ale viděli mě a hnali mě pryč holí. Zaběhl jsem tady do lesa, zrovna támhle za brodem, a přímo jsem vrazil do Raghama. Byl jedním ze tří, co vedli loupežnickou bandu tady v lese. Postarali se o mě, vlastně mi zachránili život. Všichni měli vypálené Z jako já, všichni byli synové a dcery rocolských šlechticů a důstojníků. Tak jsem se stal loupežníkem a proto mě moc nepotěšilo, že přijel tvůj otec," dokončil Avun svůj příběh.
Rejša chvíli mlčela a dívala se před sebe.
"Promiň," špitla nakonec.
"Proč?" nechápal Avun.
"To, co ti otec udělal... Promiň," řekla tichounce.
"Ty se nemáš za co omlouvat, ty jsi nic neprovedla. Radši mi řekni, jestli víš, co tehdy udělal s mámou a Zarou. Zabil je?"
Rejša přikývla. Avun svěsil hlavu.
"Jak?" splynulo mu sotva slyšitelně ze rtů.
"Tvojí sestru otrávil, umřela ve spánku. Vůbec nic necítila, aspoň to otec tvrdil. Tvojí matku popravil veřejně asi dva dny poté, co jsi zmizel. O tobě tvrdil, že ses oběsil na vlastní košili, ale tělo nikdo neviděl a pořád se šuškalo, že jsi přežil a možná i utekl. Ale brzy je to přestalo zajímat. Dostali nového rocolina a nějaký Avun už jim může být ukradený."
Avun si opíral sevřené pěsti o čelo a měl zavřené oči. Pak vzhlédl, potřásl hlavou a smutně se usmál.
"Věděl jsem to. Věděl jsem celou dobu, že je zabil. Ale proč já? Proč mě nechal naživu?" zeptal se.
"Říkal mi, že se mu příčilo zabít dítě, kterému se tak moc chtělo žít," odpověděla Rejša.
"A co Zara? Té se snad žít nechtělo? Bylo jí sedm, sedm let! S ní soucit neměl?" vztekal se Avun.
"Nevím, nechápu to, otec Rocoly nenávidí. Ledaže by..."
"Ledaže co?"
"Měla jsem bratra, nikdy jsem ho neviděla, umřel když mu byly tři roky, já jsem se narodila až rok potom. Kdyby žil, byl by asi stejně starý jako ty. A jmenoval se Avun, stejně jako ty. Rodiče moc těžce nesli, když ho ztratili. Třeba to bylo ono..."
"No to už je asi jedno," pokrčil Avun rameny, "je to nevrátí a mě to nezabije."
"Netrápily se. Je to mizerná útěcha, já vím, ale netrápily se. Ani jedna..." položila mu Rejša konejšivě ruku na rameno. Avun už si musel kousat ret, aby zadržel slzy.
"Nech toho!" vyskočil náhle prudce, až se Rejša lekla, "Prosím, nech toho," dodal tišeji.
Rejša se taky zvedla, přešla až k němu a položila mu ruku na rameno.
"Už je to dávno. Nemá smysl trápit se, když s tím stejně nic neuděláš," řekla důrazně.
Stála tak blízko, díval se do jejích třpytících se očí a zachvátila ho náhlá touha políbit ji, držet ji v náručí, utéct s ní daleko, daleko...
Dlouho stáli a ani jeden z nich se neodvážil pohnout. Nakonec to byla Rejša, kdo ticho porušil.
"Musím už jít, táta bude mít strach," řekla, pak zaváhala, snad chtěla ještě něco dodat, ale rozmyslela si to, obešla Avuna a odcházela. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Pak povolila ta nevysvětlitelná pouta, která ho držela na místě a zabraňovala mu myslet, a rozběhl se za ní. Dohonil ji během pár kroků. Otočila se k němu s napůl tázavým napůl prosebným výrazem, i když nevěděl, o co by ho tak mohla prosit, když by měl prosit on. Chtěl něco říct, ale slova mu uvázla v hrdle. Nejistě přešlápl, ale pak se rozhodl. Přitáhl ji k sobě a políbil ji. Hned ji zase pustil a sklonil hlavu jako provinilý školák. Čekal, co se stane. Pokud se bude zlobit, nikdy si to neodpustí. Pokud bude ráda - co bude dělat dál?
Ucítil její ruku na své tváři a podíval se jí do očí. Zářila tichým štěstím. Stoupla si na špičky a něžně mu polibek vrátila.
"Teď už ale vážně musím jít," zašeptala.
"Počkej, Rejšo!" zavolal ještě Avun, "Nemůžeme se teď scházet, ostatní z bandy by mě zabili. Přijdu, když to půjde, ale ty mě nehledej."
"Rozumím. Budu tě čekat," přikývla, otočila se a utíkala po cestě směrem k městečku.
Když zmizela v zatáčce, uvědomil si Avun, že se celý chvěje. Na rtech ho stále pálil Rejšin polibek. Pomalu se obrátil a zjistil, že na cestě kus za ním stojí Riri.
"Jak dlouho tu jsi?" vyštěkl poplašeně.
"Moc dlouho ne, ale viděl jsem dost. Kdes nechal hlavu, ty kanče jeden?" vydal se Riri k němu, ale bylo vidět, že není tak rozzlobený, jak se snaží vypadat, zněl spíš pobaveně.
"No tak, Riri, tohle je láska!" rozpřáhl Avun ruce, dokonale šťastný.
Riri okamžitě zvážněl, přišel až k němu a zatřásl s ním.
"Avune! Avune, prober se konečně! Selva nám zakázal svěřovat ti tajemství. Nesmíme ti věřit. Kdyby se tohle dozvěděl, zabil by tě a tentokrát to neni vtip! Pojď, jdeme do jeskyně, a pamatuj si - tu holku jsi vůbec neviděl!" chytil Riri uzdu Avunova koně a vydal se ke brodu.
"Cože?!" zařval Avun a opojení Rejšou rázem zmizelo.
"Slyšels dobře. Nesmíme ti věřit, nesmíš vědět nic, co Selva nepovolí..."
Pak mu v krátkosti vylíčil, co se stalo v tábořišti.
"Ale ty mi věříš, viď, Riri? Ty víš, že bych vás nepodrazil," ujišťoval se Avun.
"Držim s tebou, kámo. Ty nejseš chlap, co by někomu vrazil kudlu do zad. Možná že pudeš za ní, ale nepráskneš nás. Jen by to chtělo, aby to domáklo i Selvovi," utrousil Riri suše, jak měl ve zvyku.
"A co dělá Selva teď?" ptal se Avun dál.
"Chrápe nebo bleje," ušklíbl se Riri a v tu chvíli se podobal vlkovi ještě víc než obyčejně. Tenhle úšklebek většinou znamenal, že se baví nebo se chystá do boje. Na Avunův tázavý pohled dodal: "Zchlastal se jak prase, jako obvykle. Nejspíš se jednoho dne uchlastá k smrti. Chudák Simin to s nim teď nemá jednoduchý."
Avun si povzdychl. Selva začal pít přes míru někdy minulý rok, když ho při jednom přepadení poranili a on musel dlouho ležet a měl prudké bolesti, které hasil kořalkou. Všichni loupežníci zapíjeli dobré lupy a když bylo co pít, zapíjeli i neúspěchy. Ale málokdy pili přes den, když museli pracovat. Jenže Selva už všechny povinnosti hodil na ostatní a zajímal se jen o pití a dobré jídlo. Ani jeho Simin ho už neupoutávala.
Dívky byly vlastně v bandě jenom tři. Nejstarší byla Lestrie, té bylo pětadvacet a patřila ke stejně starému Raghamovi. Nikdy neměli úřední svatbu, ale prostě je všichni považovali za pár. Pak tu byla Simin, Jafriho sestra, Selvova žena, ovšem opět, manželka jen dohodou, ne papírem, nejhezčí dívka bandy. Poslední byla malá Iluva, sedmnáctiletý blázínek, který to prostě neměl v hlavě v pořádku. Neustále se nepřítomně usmívala, nejraděj ze všeho si pletla věnečky a chovala se jako malé dítě. Málokdy mluvila, ale když si myslela, že ji nikdo neslyší, zpívala si. Přestože nikdy nepracovala, nechávali ji mezi sebou. Hlavně Riri ji měl rád a staral se o ni.
Iluva byla také první, koho při svém návratu do jeskyně potkali. Už se stmívalo, ona trhala zavírající se sedmikrásky a broukala si. Riri si tiše, soucitně povzdychl.
"Iluvo! Proč jsi tady?"
Provinile vyskočila, ale neodpověděla. Přišel až k ní, vzal ji za ruku a odvedl ji ke koni. Vysadil ji do sedla a vyrazili k jeskyni.
Našli tam bandu v pohřební náladě. Z jeskyně se ozývalo Selvovo hromové chrápání, zamračená Simin cosi prala v neckách, pravděpodobně další Selvovu pozvracenou košili, ostatní mlčky jedli.
Delba vstal, když je viděl přicházet, a začal nandávat do tří misek nějakou kaši. Riri pomohl Iluvě sesednout. Ragham, který už dojedl, vzal koně a odvedl ho dozadu. Riri a Avun si beze slova vzali misky a posadili se k ostatním. Riri spolkl pár soust a rozhlédl se po zachmuřených obličejích kolem.
"Mohli byste někdo, prosím, hlídat Iluvu, i když tu nejsem? Zase byla až na louce. Nemůže se toulat jen tak!" řekl pak do ticha.
Nikdo neodpověděl, nikdo se ani nepohnul. Riri si je jednoho po druhém měřil pohledem, ale když ani to nezabralo, vrátil se ke svému jídlu. Šli spát brzy, roztrpčení a vzteklí. Avuna to děsilo. Takovéhle nálada mezi nimi ještě nikdy nevládla. Ano, občas se někdo s někým porval, ale buď trucovali jen ti dva, kterých se to týkalo, nebo se za chvilku poplácali po zádech a tím to skončilo. Avun se cítil provinile, věděl, že se tohle děje z velké části kvůli němu, ale nemohl si pomoct - Rejša mu za to stála.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama