3. Setkání se blíží

31. prosince 2008 v 12:55 | Lomeril |  Cesta zpátky

Slavte a tři dny se radujte! Cesta zpátky právě dostala nový směr, který jsem ani trochu neočekávala, ale který se projeví až v šesté kapitole, kterou právě píšu. Zatím sem tedy dávám další kapitolu, ať se to trochu pohne.



Už jsem u kováře Kreiona a jeho ženy Kareeny byla skoro měsíc. Dítě se mezitím narodilo, byl to už čtvrtý kluk. Já jsem se nejvíc přátelila s jedinou holčičkou v rodině, šestiletou Korou. Kora byla vlastně moje jediná kamarádka. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co v Aldormě dělám a bála jsem se. Ovšem když jsem šla s dětmi v neděli odpoledne ven, aby měla Kareena doma klid s malým a s Kreionem, když se jedenáctiletý Karl vydal za děvčaty ze vsi, devítiletý Kornel se zabral do zkoumání nějaké květiny nebo kamene a tříletý Kutbert se spokojil s tím, že Kornela pozoroval, když jsme si s Korou sedly uprostřed louky a ona mě učila plést věnečky nebo frkat na stéblo trávy, pak můj strach nebyl tak palčivý a starosti mě tolik netížily.
Kareena se ke mně chovala laskavě, ale brzy pochopila, že o sobě nechci mluvit, a naše rozhovory se omezovaly na to, co se musí v domě udělat. Kora se mě nikdy neptala na mojí minulost, jen sem tam na nějaké drobnosti, jestli mám sourozence, co dělali moji rodiče a tak. Odpovídala jsem víceméně popravdě, nebyl důvod lhát. Dokonce jsem jí jednou popisovala město, kde jsem se narodila, ale musela jsem si ho trochu upravit, aby bylo věrohodné, tristenolské.
Seděly jsme na louce, bylo krásné slunečné odpoledne, babí léto, které je vždycky takové teplé, zlatavé, jedno z nejhezčích období v roce.
"Zahrajeme si nějakou hru!" zaprosila Kora.
"A jakou?"
"Nevím, vymysli nějakou!" žadonila.
Zalovila jsem v paměti. Jako skautská vedoucí bych jich přece měla z rukávu vysypat dvacet! Napadla mě tleskací střílečka, která se dá pohodlně hrát i ve dvou. Hra spočívala v tom, že všichni v rytmu dvakrát tleskli do stehen a potom udělali jeden ze tří pohybů - buď se objali rukama, takže se bránili a nikdo na ně nemohl, nebo luskli, takže nabili svoje pistole, nebo, pokud měli nabito, na někoho ukázali a tím po něm střelili. Pokud se dotyčný člověk zrovna nebránil, byl tímhle způsobem zastřelen a vypadával ze hry. Jenomže jak vysvětlit nabíjení a střílení někomu, kdo žije v zemi, kde ještě nebyl objeven střelný prach? Bezmocně jsem se rozhlédla, když jsem uviděla Karla, který se zrovna hádal s nějakým starším klukem. Druhý chlapec mu řekl něco, co vyvolalo smích děvčat kolem, a odcházel. Karl se shýbl pro kámen.
"Opovaž se, Karle! Polož to, nebo to řeknu tátovi!" křikla jsem.
Karl na mě jen vzdorovitě vyplázl jazyk a utekl. Ovšem mělo to jednu výhodu - napadlo mě, jak vysvětlit Koře hru, kterou jsem si s ní chtěla zahrát, a neprozradit, odkud ve skutečnosti jsem.
"Zahrajeme si bitku, co jsme hrávali u nás doma..." začala jsem.
A tak místo nabíjení jsme sbíraly imaginární kameny a místo střílení jsme předstíraly, že je po sobě házíme. Jenže za chvíli jsme nebyly samy. První přišli malí kluci, kteří se neúčastnili zápasů starších kamarádů, ale zajímalo je, co děláme. Když nás bylo asi šest, přitáhl náš hlouček několik děvčátek, o něco starších než Kora. Půl hodiny poté, co jsme začaly s Korou hrát, už měla bitka neviditelnými kameny v sedě skoro dvacet hráčů od šesti do čtrnácti let. Nakonec jsme museli udělat dva kruhy, jeden jsem vedla já, druhý sympatické šestnáctileté děvče jménem Lina.
Když se začalo stmívat a jeden po druhém se hráči museli vracet domů, každou chvíli ke mně někdo přišel.
"Barboro, že budeme hrát i příště, až bude čas?"
"Zahrajeme si to zase někdy, viď?"
"Umíš ještě nějaké hry?"
"Naučíš nás ještě něco z Tristenolu?"
A já na všechny otázky odpověděla ano.

Margarita stála u okna chodby, které shlíželo na nádvoří, a pozorovala Triveta, jak něco hledá v sedlovém vaku. Dávala si pozor, aby ji nezahlédl. Po tváři se jí kutálely slzy.
"Když pláčeš, tak proč ho necháváš odejít ve zlém?" ozval se za ní Creaganův hlas.
"Nepláču proto, že bych ho chtěla zpátky," odsekla vzdorovitě.
"A proč tedy?"
"Protože..." zaváhala, "protože jsem ho milovala a teď je to pryč, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic."
"To se stává. Některé naše city nejsou ani z poloviny tak silné, jak si namlouváme. Kdysi jsem si myslel, že tě nenávidím tak, že bych tě byl schopen zabít. A pak to najednou bylo pryč, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic."
"Když jde o nenávist, je to dobře, ale když jde o lásku? Kromě toho je tu malá."
"Už ví, co se stalo?"
"Slyšela nás, jak se hádáme, musel ji vzbudit, když křičel, ale nechápe to. Řekla jsem jí, že tatínek musel odjet na dalekou cestu a hodně dlouho se nevrátí, ale nevím, jak dlouho jí dokážu lhát."
"Třeba jí nelžeš..." nadhodil Creagan.
Margarita se hořce ušklíbla.
"Myslíš, že se Trivet ještě vrátí? Po tom, co jsem mu řekla? To se dřív vrátí Lenka k tobě, než Trivet ke mně."
"Už se jednou vrátila. Ani smrt jí nedokázala donutit, aby mě úplně opustila. A pokud máš pocit, že není cesta zpátky, podívej se do vlastní minulosti. Podívej se, kam jsi došla a přesto jsi se dokázala vrátit. Podívej se na to a řekni mi, jestli jste ty a Trivet zašli ještě dál. Co myslíš, sestřičko, překročili jste hranici naděje?"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 31. prosince 2008 v 13:47 | Reagovat

Jéé, nečekala bych, že budu zmíněna v ději jinak, než tebou v tvé mysli.

Nejvíc se mi líbila tvá pohotová reakce a úprava skautské hry.

Těším se, co se dál stane. Je mi jasné, že tvé setkání s Trivetem bude mít velký význam na jeho vztah s Margaritou.

Kéž už by tu byla šestá kapitola. Chci ten směr, kam se povídka ubírá vidět...

2 Eillen Eillen | Web | 31. prosince 2008 v 13:53 | Reagovat

Provedena reklama na webu. :)

3 Bilkis Bilkis | 31. prosince 2008 v 14:08 | Reagovat

Ach, drahá Aldorma. Opravdu se mi moc líbí příběhy z tohoto světa a ten tvůj začíná vážně moc dobře. Super! :)

4 Eillen Eillen | Web | 31. prosince 2008 v 14:57 | Reagovat

Myslíš, že bych mohla poprosit o novou kapitolu na zítřek?

Víš, jak na Nový rok, tak po celý rok. A já bych chtěla mít po celý rok skvělou náladu. Tu při čtení tvé povídky mám :)

5 Jackie Decker Jackie Decker | 31. prosince 2008 v 16:08 | Reagovat

Taky bych ráda další kapitolu. Je to opravdu moc hezké. Sice jsi se možná mohla sama do sebe více vžít a trochu lépe popsat své okolí a tak, ale i takhle je to hezké. :-)

6 Lomeril Lomeril | 31. prosince 2008 v 16:43 | Reagovat

Jo, vžít se do případu, jako jsem já, není nic jednoduchého :-)

Eillen, že jsi to ty, tak tady tu kapitolu zítra máš.

7 Eillen Eillen | Web | 1. ledna 2009 v 11:52 | Reagovat

Jů, já tu budu zase stepovat celý den a slíbenou procházku od Toma si ani neužiju, protože budu furt přemýšlet, jestli si to už náhodou nevydala :D

8 Eillen Eillen | Web | 1. ledna 2009 v 18:14 | Reagovat

Tak jsem ani na procházku nešla a čekání si krátila psaním Doby změn. Mám vydány tři nové kapitoly a pořád čekám. Za chvíli jdeme k Tomovo rodičům a doufám, že do té doby si něco přečtu :)

9 mardom mardom | Web | 2. ledna 2009 v 11:35 | Reagovat

Tak teda tahle kapitola neměla chybu. Líbilo se mi moc zapojení dětí i jiné věci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama